A pak přiletěla ohnivá smrt – román Durse Grünbeina o zkáze Drážďan „Der Komet“

Vše bylo zalito sluncem, ale v dálce už hřměla válka. A když přišla až sem, zmizelo nebe a povstalo inferno. Román o životě před (se) zkázou. Ohnivé peklo v Drážďanech roku 1945.

„Der Komet“ („Kometa„) je nejnovějším dílem německého spisovatele a básníka Durse Grünbeina. Román vypráví o venkovské dívce z jednoduchých poměrů, která se vydala za svým štěstím do Drážďan. O jakém štěstí však můžeme mluvit, octnete-li se sice na správném místě, ale v nepravý čas. Dora, tak se hlavní hrdinka knihy jmenuje, šla za štěstím a pohltilo ji peklo. Drážďany po náletech v únoru 1945 už nikdy nebyly tím městem, do kterého Dora se svým manželem přišla. Ani Dora už nikdy nebyla tou stejnou ženou, matkou a manželkou, jako před 13. únorem roku 1945.

Dětství ve Slezsku – Dora vyrůstala na vesnici v Dolním Slezsku (patřilo tehdy k Německu) v obyčejných, jednoduchých poměrech. Matka jí umřela na španělskou chřipku a otec se podruhé oženil. V nové otcově manželce však Dora nenašla tu pravou oporu a otec na ni neměl mnoho času. Kromě toho to byl člověk drsný, přísný (zejména k dětem a Dora nebyla výjimkou), rád se napil a pro bití nešel nikdy daleko. Ale ani doba nebyla lehká a přednost před vším měla starost, jak se protlouci životem. Tedy nic, co by se tehdy vymykalo. I malá Dora musela pracovat, tak jako mnohé jiné děti. Třeba jako pasačka koz.

Jasně, že z takových poměrů se nedá lehce odrazit k jiné „kariéře“, než jakou měla předurčenu většina Doře podobných dívek: tedy vdát se, porodit děti a starat se o manžela a domácnost. Osud dívek, zejména na venkově tenkrát zcela běžný. Zapomeňte na emancipaci, kariéru či rovnoprávné postavení muže a ženy ve společnosti. Vše vypadalo krásně na papíře, ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. Ženy rodily děti, vedly domácnost; muži se o ně starali, hmotně zabezpečovali a rozhodovali o všem důležitém. Přesto pro mnoho dívek to byla jediná možnost, jak se dostat z „obyčejných“ poměrů pryč.

I Dora chtěla pryč. Pryč od rodiny, s kterou si příliš nerozumněla. Pryč z vesnice, kde se jeden den podobal druhému. Z místa, kde se život řídí jednoduchými, staletí neměněnými pravidly..

Okresní město – Když bylo Doře jedenáct let, přestěhovala se rodina do města. Co by Berlíňan nazýval vesnicí, byl pro Doru kus velkého světa. Náměstí, byť okresní, jí znělo vznešeněji než náves, ačkoli kozy se stěhovaly s nimi. Však si kvůli tomu Dora ve škole vytrpěla své. Děti umějí být zlé.

Vztah Dory se zbytkem rodiny se s přestěhováním nezlepšil. Spory se sourozenci, otec, který ještě méně býval doma, ještě více pil a ještě méně času měl pro Doru. Život rodiny byl v rukách její nevlastní matky, s kterou si Dora rozumněla ještě méně.

Dora byla právě patnáctiletá, když ji její nevlastní matka přestala posílat do školy („je čas vydělávat si vlastní peníze„) a obstarala jí místo pomocnice v obchodě s cukrovinkami. Místo i nový způsob života se Doře líbil, ale ne dlouho. Díky své, na svůj věk vyspělé, žensky zformované postavě se stala objektem nechutného zájmu majitele obchodu. Ale ani tehdy se jí rodina nezastala a obvinila Doru, že je sama vinna. Dora se rozhodla, že vezme život do svých rukou.

Našla si místo v zahradnictví u jedné válečné vdovy a začal žít po svém. V práci, která ji bavila, u lidí, kteří si ji vážili pro její pracovitost, ochotu a spolehlivost. Až se jednoho dne v zahradnictví objevil Oskar.

Oskar, řeznický učeň, byl pohledný a dobře stavěný muž. Dora byla mladá a zájem sympatického Oskara jí lichotil. Možná i proto, že byl tak silný a starší o celých deset let. Zamilovala se. Bylo jí šestnáct let, když s Oskarem odešla do Drážďan, do města na řece Labi. Velkoměstě, kde život plynul úplně jinak, než jak se líně vlekl v „maloměstském“ Slezsku. Dora se svobodně nadýchla.

Drážďany – Psal se rok 1935 a dívka Dora začala žít svůj život s Oskarem. Daleko od minulosti. Byla nadšená z města, kde dnem i nocí drnčely tramvaje, a které i v noci zářilo jako ve dne. Očima běhala po výkladních skříních výstavných obchodních domů, odkud na ni hleděly figuríny navlečené do luxusních šatů. Čichala roztodivné vůně, jimiž byly prosyceny obchody a obchůdky s všelijakým zbožím z celého světa. Chodila na nábřeží u Labe, kde bylo stále plno lidí, kteří zdánlivě měli jen jednu starost: kam si zajít na odpolední kávu, nebo v které resturaci se dobře najíst. Procházeli se podél řeky, zdravili se a vzájemně se na sebe usmívali. Jejich život se neřídil pravidly maloměsta.

Město okouzlilo Doru svou pompézní barokní krásou i moderními průmyslovými předměstími. Zamilovala si Zwinger, budovu opery i louky na březích Labe. Zvykla si na řeku, město i lidi v něm. Stala se ženou, manželkou a matkou. Drážďany – Dořin osud. Zde našla vše, co hledala. A ztratila vše, co měla.

Válka – Postupně a plíživě se však do života obyvatel Drážďan začala vkrádat válka. Doprovázená nacistickou precizní organizační mašinérií a ideologií. Dora, stejně jako většina lidí ve městě nedala na válečné tóny zaznívající v každém projevu muže v hnědé košili s úzkým knírkem pod nosem. Projevy, které jí nemluvily z duše, ale patřily k každodennímu životu obyvatel Říše. Zaznívaly vzdáleně z rádia, nepříjemně hlasitě, ale město se jimi nedalo rušit. Většina Němců je brala jako jakousi daň k ekonomickému rozmachu po nástupu národních socialistů k moci. Bylo dobře, proč si nechat namluvit, že je nutné válčit? Ale náhle to bylo tu a vše šlo rychle za sebou.

Norimberské zákony, křišťálová noc, anšlus Rakouska, Sudety. Další a další projevy muže s knírkem. Válka se dostala do Dořiných rozhovorů s Oskarem i její nejlepší kamarádkou Trudy. Už to slovo nešlo ignorovat. Musela ho vzít na vědomí, stejně jako to, že ze dne na den z města zmizelo spousta jeho židovských obyvatel. A pak, v září 1939 bylo nad slunce jasné – VÁLKA!

Oskar se oblékl do uniformy a odešel. Z Dory se stala „válečná“ manželka, s dvěma dětmi jako připomínkou bezstarostných, předválečných let. Začaly jí chodit pravidelné pohlednice z fronty. Ty z Paříže se jí líbily. I fotografie, na nichž to Oskarovi v nažehlené uniformě před Eiffelovkou tolik slušelo.

S kamarádkou Trudy a dětmi dál chodily na louky u Labe i do ulic města. Skoro nic se ještě neměnilo; Oskar jezdil domů na pravidelné dovolené a posílal jí dál pohlednice. Dora doma pečlivě zatemňovala okna (podle vyhlášky) a účastnila se nácviků přesunu do protiletadlového krytu (povinné). Na březích Labe však už nekorzovalo tolik lidí. A už vůbec nevypadali tak bezstarostně jako dřív. Pak přestala hrát kina a divadla, zavíraly kavárny a restaurace. Jídlo pro rodinu (bez Oskara, toho živil erár) bylo na potravinové lístky. Tramvaje v ulicích Drážďan drnčely dál, ale v noci se město topilo ve tmě a na ulicích nebylo živáčka (zákaz vycházení).

Nálety – Jekot sirén, vyzívající k útěku (povinnému) do krytu, se ozýval stále častěji. Ačkoliv bomby dopadaly na průmyslová předměstí, život v Drážďanech byl náhle úplně stejně monotónně schématický jako v Dořině rodné vesnici ve Slezsku. Vše bylo podřízeno válce.

Oskar byl převelen na východní frontu. Na dovolenou jezdil stále méně a nepravidelně. Stejně jako pohlednice od něj chodily stále řidčeji a na fotkách už nevypadal tak upraveně a odpočatě.

Pro Doru nastaly těžké časy, ale měla své děti a přítelkyni Trudy. A naději, že se už brzy vrátí Oskar. Blížil se konec války. To muselo být jasné každému, kdo si zachoval alespoň trochu zdravého rozumu. Naděje se mísila se strachem z toho, co přijde po válce.

13. únor 1945 – Tu noc trávila Dora v nemocnici. Děti byly zatím u přítelkyně Trudy, která i nadále zůstala Dořiným pevným spojencem (vlastně jediným ve městě, kde se lidé, tváří tvář zkáze, začali chovat sobecky).

Drážďany se, jako každou noc této už brzy prohrané války, nořily do tmy, když se nebe rozeznělo zvláštním brumivým zvukem letadel spojenců. Nic, co by město neznalo. Tak jako mnohokrát předtím. Ale tentokrát letecké svazy nemířily na průmyslová předměstí. To bylo jiné. Zanedlouho začaly na barokní skvosty Drážďan dopadat zápalné bomby. Během několika hodin se město změnilo v pozemské inferno. Hořely domy a tavil se asfalt v ulicích. Ve sklepních krytech se dusili (a udusili) lidé, v bláhové naději zde hledající záchranu. Všude ve městě, kdysi výstavném a živoucím, žhnuly trosky domů a mrtví obyvatelé, seškvaření na uhel, se povalovali na chodnících jako na obrovské skládce lidského masa. Nekonečná noc drážďanského inferna, v krutém tanci s ohnivou smrtí. A příští noc se inferno vrátilo. A s ním i smrt s ohnivou kosou.

Konec – Dora smrtící tanec ohnivé smrti přežila. Zachránila se na břehu Labe, kam tak ráda s dětmi a Oskarem chodila. Odtud bezmocně pozorovala ohnivou, žhnoucí kouli, ve kterou se její milované Drážďany proměnily. Žila. Ale bylo to důležité? Tu noc se Dořin osud navěky spojil s městem pevným poutem. D jako Drážďany a D jako Dora. Amen!

„Der Komet“ („Kometa“) je nejnovějším románem Durse Grünbeina, německého básníka, prozaika a esejisty. Autor již dlouhá léta žije střídavě v Římě a Berlíně, ale ve svém díle se často vrací do svého rodného města Drážďan. I „Der Komet“ se odehrává zde. „Autofiktivní“ román vypráví o dívce Doře W., Grünbeinově babičce, která přišla do města v období nástupu nacismu k moci a zažila bombardování Drážďan spojeneckými letadly 13. až 15. února roku 1945.

Durs Grünbein není ani českému čtenáři úplně neznámým pojmem. V roce 2008 mu u nás v nakladatelství Opus vyšel výběr básní „Lekce lební báze„.

Román „Der Komet“ vydalo nakladatelství Suhrkamp v roce 2023. Česky zatím nevyšla.