Několik literárních a životních dat o mě
Narodil jsem se v úrodném Polabí, v blízkosti Kerského lesa. Pokud to bylo osudové znamení a mělo mě něco poznamenat, pak to byla právě blízkost polesí, ve kterém tvořil svá díla Bohumil Hrabal. Nebo Adolf Branald. Celý les je prodchnut jejich tvůrčími duchy. Je jimi přímo posedlý. V dobrém slova smyslu samozřejmě a zejména Bohumilem Hrabalem. Lesní restaurace Hájenka, zahrádkáři Kersku, Hrabalova chata, všudypřítomné kočky (tedy ty ze dřeva vyřezané, ale vlastně i ty živé), Hrabalova stezka nebo Slavnosti sněženek. To vše odkazuje na slavnou literární minulost Keska.
Já se tedy narodil nedaleko, to už jednoho musí poznamenat. Do Kerského lesa jsem to měl, co bych jeden kamenem dohodil. Ale upřímně, během školních let mě spíše zajímal fotbal a později, v době dospívání, mé spolužačky. Sice jsem četl, tak jako každý z nás si občas něco přečte, ale málo a z pohledu brýlatého intelektuála šlo spíše o literární brak. Knihy Karla Maye, mnoho tzv. „kovbojkových rodokapsů“ (zná je ještě někdo?) a sem tam nějakou knihu o mým fotbalových vzorech. Tedy nic od Hrabala či Branalda. Jejich jména jsem znal pouze ze školy. Pokud jsem zrovna dával pozor.
Jak se tedy stalo, že jsem literatuře zcela propadl tak, že má měsíční vydání za knihy převyšují třeba výdaje za elektřinu? Něco mi říká, že v to měl prsty můj děda. Vlastnil, na poměry řidiče linkového autobusu, docela rozsáhlou knihovnu, kde vedle „májovek“ a rodokapsů, byly v jedné řadě čeští i ruští klasici, o nichž jsem se teprve později učil na střední škole. Pro desetiletého kluka byla jména jako Dostojevskij, Tolstoj, Jirásek, Čapek nebo Řezáč tehdy ještě jednou velkou, nezajímavou neznámou. Jejich knihy byly tlusté a většinou neměli obrázky. Jen nekonečné moře písmenek. Přesto jsem o prázdninách u prarodičů občas (zvláště za deštivých dnů) zavíral do pokoje s knihovnou, listoval objemnými knihami a sem tam nakoukl do anotace. Případně jsem se snažil přečíst alespoň pár stránek jako „předkrm“ let příštích.
Život šel dál a já se postupně propadal do světa knižních vazeb a literatury stále více. Sice stále ještě nepřišla řada na Dostojevského či Steinbecka, ale třeba Jiráska jsem si přečetl (s chutí) celého za večerů, kdy jsem už jako ženáč hlídal své malé ratolesti. A ačkoliv klasiky literatury stále ještě nahrazovaly detektivky a thrillery, s nimiž se po sametu roztrhl pověstný pytel, čtení jsem už zůstal věrný.
Všechno se někam vyvíjí. Brzy mi přestalo stačit knihy jen číst. Hodně jsem přemýšlel o jejich příbězích a osudech, o spisovatelích a jejich pohnutkách. Objevil jsem internet (heuréka!) a mé literární obzory se rozšířily. Knižní a literární weby, stránky recenzí, blogy spisovatelů i nadšených čtenářů, to vše podporovalo mou chuť pouštět se dál do, mnou, ještě neprobádaného území. Území hic sunt leones.
A vývoj šel dál zákonitým směrem. Tedy pro mě zákonitým. Už ve škole jsem byl chválen za dobrý sloh. Spíše však sloh nebyl mou noční můrou, tak jako u jiných mých spolužáků. Dodnes si vzpomínám na příhodu s domácím úkolem, ve kterém jsme měli popsat svůj dětský pokoj. Protože jsem na něj úplně zapomněl, psal jsem ho ve chvatu před začátkem vyučování. Nakonec jsem byl rád, že jsem ho jen taktak stihl odevzdat. K mému překvapení jsem ho příští vyučovací hodinu musel před třídou přečíst. Ano a tak se zrodila hvězda. Ale to přeháním.
A docela dost. Prostě jsem ke svým literárním zálibám přidal pokusy o vlastní tvorbu. Své prvotiny jsem pečlivě ukládal do imaginárního šuplíku (máme přece počítače!) a četli je jen moji nejbližší. Teprve později, mnohem později, jsem se osmělil a poslal svou povídku do literární soutěže. A bingo! Tedy nevyhrál jsem, ani se vlastně neumístil, ale díky ní jsem se dostal k publikování v Krimisignálu. V tomto sborníku mi vycházely detektivní povídky několik let, než jsem se vrátil zpět k „šuplíku“, protože nápady na napínavé detektivky zřejmě vyschly a mě začal zajímat úplně jiný žánr. Než jsem však opět přesedlal na „šuplík“, stihl jsem ještě vydat svou první a zatím jedinou knihu. Pochopitelně detektivek.
V současné době zatím nic nového nechystám, píši stále jen pro „vydavatelství šuplík“ a díky svému nadšení pro sport spolupracuji s jedním sportovním e-zinem, pro který píši komentáře. Literatura a knihy jsou však stále mým největším „koněm“, jenž vyplňuje můj volný čas.
