Rozmohl se nám tady takový nešvar. Legendární věta Evy Holubové z filmového hitu „Pelíšky“ možná zcela pregnantně vystihuje způsoby, které si již delší dobu plíživě táhnou kulturním světem (a nejen kulturním) na západ od našich hranic. Doba korektnosti všeho druhu, mnohdy hystericky přeháněné, leč bohužel pro mnohé velmi podmanivé. Doba nevhodných slov, myšlenek a činů, nad kterou bdí strážci jediné mravní čistoty – hysterická menšina s ohromnou mocí sociálních sítí a manýry těch nejhorších totalitních vládců světa.
Většině z vás asi jméno Alice Schwarzer nic neřekne. Nejznámější německá feministka, novinářka a publicistka, jde přece jenom mimo „české zájmy“. Nenapsala žádnou krvavou detektivku, nemá české předky (autorovi o tom není nic známo), ve svých knihách se zabývá, jako správná feministka, zase jenom ženami a vůbec se její psaní točí v rovinách: žena, její práva, doba a společnost. „Make Women Great Again“.
Alice Schwarzer však není žádná „militantní“ feministka současného světa. Přece jen hodně pamatuje, vždyť jí před Vánocemi bude – no tak akorát (gentlemani takticky o věku ženy mlží) a celý svůj život se v jejím okolí vyskytovali i muži. Ty nebrala jako nepřátele na život a na smrt, ale jako, dejme tomu, účastníky společné, mnohdy sice tvrdé, ale vzájemně vedené debaty o rovnoprávném postavení žen ve společnosti a jejich právech. Třeba toho na přerušení těhotenství.
A přece jenom! I v českých „hlavinkách“ by se mohlo heslo Alice Schwarzer vyskytovat.
K probíhající válce na Ukrajině má oficiálně celá Evropa společný postoj, a zcela správně podporujeme Kyjev. Ovšem najdou se i tací, kteří si zakverulují a požadují třebas „Frieden schaffen ohne Waffen“. Tedy, aby se konflikt vyřešil mírovými jednáními. Ponechme teď stranou soud, jak moc je to reálné (prakticky nereálné). Jde o to, že Alice Schwarzer spolu s levicovou političkou Sahrou Wagenknecht svolaly demonstraci proti válce (přesněji proti dodávkám dalších zbraní na Ukrajinu) a na této demonstraci Alice Schwarzer také promluvila. Předtím ještě obě ženy poslaly „plamenný“ dopis na stejné téma kancléři Scholzovi. A to mělo odezvu i v českém mediálním rybníku. Takže ti, kteří si občas přečtou třeba idnes.cz, už o této německé feministce něco málo vědí.

Alice Schwarzer a Sahra Wagenknecht © Foto: Bettina Flitner
Asi se teď ptáte, proč tahám politiku na webové stránky o knihách a literatuře. A ještě k tomu skrze v Německu sice známou, ovšem u nás vlastně neznámou autorku, která nenapsala žádnou krvavou detektivku, mezi českým čtenářstvem tak oblíbenou? Máte pravdu, ale už se k tomu dostáváme. Alice Schwarzer mi vlastně posloužila jako příklad.
Ona známá feministka totiž sepsala „bilanční“ knihu o svém životě a práci. Jmenuje se „Mein Leben“ (v překladu Můj život – jak originální) a Alice Schwarzer z něj měla předčítat na festivalu literatury „Literární podzim“ (Literarischer Herbst), který se každoročně koná v Lipsku.

ilustrační foto
Proti tomu se ovšem ozvalo třiatřicet jiných autorů a umělců (např. zde), kteří mají také v rámci festivalu vystoupit a požadují, aby bylo vystoupení Alice Schwarzer zrušeno. Jako důvod uvádějí její údajná „trans nepřátelská, rasistická a misogynií“ vyjádření na veřejnosti a v jejích knihách. Což je v současném západním světě průšvih jako hrom a právě do toho se známá publicistka dostala. Aby „hysterii“ bylo učiněno zadost, zákaz neumdlévající bojovnice za práva žen požadují většinou právě ženy. Ovšem ty jiného věku a z jiného století. Tedy mladší a mnohem „militantnější“.
Alice Schwarzer se pochopitelně brání a říká, že nemá nic proti trans lidem. Jen prostě vidí značně kriticky současnou „transideologii“, která například požaduje právo na změnu pohlaví již od čtrnáctého roku dítěte, za pomoci léků k útlumu důležitých hormonů a změny pohlaví pomocí operace. A i proti vůli jeho rodičů. „Transsexualitou“, jako „novou výzvou“ pro „opravdové“ (rozuměj biologické) ženy, se autorka zabývá už dlouho. Na stránkách svého časopisu EMMA i na internetu. Spolu s Chantal Louis také vydala knihu „Transsexualita“ (Transsexualität).
Vedení festivalu se za Alici Schwarzer postavilo, a ačkoli uznává autorčinu určitou „kontroverznost“, v důsledku demokratické, pluralitní výměny názorů vystoupení nezrušilo. Tedy zatím. Síla „hysterické“ menšiny s pomocí sociálních sítí je totiž mocná. Tři lipská knihkupectví už od projektu odstoupila.
Se zakázanými autory, umělci a jejich díly máme v Čechách také své zkušenosti. A ano, považovali jsme je za relikt doby, která dávno skončila v propadlišti dějin. Ono tedy, doba tam možná skončila, ale myšlenky zakazovat někoho, kdo se nechce hlásit k našemu pohledu na svět, zjevně žijí dál. A jejda, zrovínka na tom Západě, ke kterému jsme vzhlíželi s nadějí.
Myslet si a říci něco, co jde takzvaně proti proudu, je základní tezí svobody. Pochopitelně, jistý A.H. v hnědé košili a směšným knírkem pod frňákem, který této svobody zneužíval k šíření zla, je z této teze vyloučen. Děkujeme, neblábolte. Ale jeho horor-dílo „Mein Kampf„ si můžete přečíst i dnes. I to je svoboda. Tedy pokud na to máte žaludek a nebydlíte v Německu. Tam je „kniha zla“ na indexu na věčné časy.
Ovšem u nás i v Německu si můžete volně koupit knihu dalších dvou „vykuků“, kteří to s lidstvem (alespoň s tím vybraným) mysleli dobře. „Báťuškové“ Bedřich Engels a Karel Marx kdysi sepsali „Komunistický manifest„, ve kterém dávají lidstvu návod, jak zakroutit krkem nepřátelům světlých zítřků. Možná to tehdy nebylo myšleno tak úplně doslovně, ale bohužel našli se tací, kteří to tak pochopili do mrtě. I o tom můžeme v Česku vyprávět – viz „zlatá padesátá“.

sousoší Marxe a Engelse v Berlíně© Foto: M. C. Hurek | Verwendung weltweit
Mít na věc svůj názor a svobodně ho vyjádřit, stále patří k základním pilířům evropské demokracie. S malou poznámkou pod čarou: nebude-li se názor líbit „hysterické“ menšině, můžete mít sakra problémy. Cancel culture je v současnosti zřejmě nejoblíbenější zábavou jisté generace. Tedy vedle sociálních sítí, Netflixu, plavení se po Středozemním moři a lepení se k asfaltu.
Alici Schwarzer jsem již zmínil. Podobně laděné názory na „trans“ má i jiná žena. Taktéž spisovatelka. Ta je však v oblasti literatury docela jiným kalibrem: Joanne K. Rowling, veleúspěšná autorka knih o Harrym Potterovi.

J.K. Rowling ©imago/EMPICS/Doug Peters
Ta pravidelně nadzvedává mandle lidem, kteří tak nějak nepřipouštějí jinou pravdu než je ta jejich. Diskuze? Argumenty? Zapomeňte! To se možná nosilo v dřevních dobách demokratické kultury. Dnes platí: seřvat, vyřvat, vymazat, znemožnit, hastagovat a pronásledovat po sociálních sítích.
Joanne K. Rowling se, kromě veleúspěšných románů o mladém čaroději Harrym, také věnuje psaní detektivek. Napsala sérii s detektivem Cormoranem Strikem. Řada má šest knih a pátá v pořadí „Neklidná krev“ (v německém překladu Böses Blut) vyvolala mezi tradičními kritiky anglické spisovatelky, tedy woke aktivisty a trans komunitou, pořádný humbuk. Přičemž slovo „pořádný“ lze nahradit slovem „hysterický“. To spíše vystihuje podstatu pozdvižení, při kterém došlo i na videa s pálením knihy, nebo „hastagové“ kampaně „R.I.P.“ na sociálních sítích, které ji demonstrativně pohřbily (tedy knihu…možná zatím).

zdroj fcb profil KNIHY DOBROVSKÝ
Kniha vyšla už v roce 2020 (u nás 2022) pod spisovatelčiným „mužským“ pseudonymem Robert Galbraith. Podstatou hysterické reakce „woke“ veřejnosti je vlastně úplně banální. Vrahem v této detektivce je totiž muž, který se ovšem při páchání zločinů převléká za ženu. V souvislosti s předchozími vyjádřeními Joanne K. Rowling k „trans lidem“, ve kterých se „bezhlavě“ neztotožňuje s nekritickým nadšením pro tuto komunitu a svým způsobem v ní vidí ohrožení svého ženství, vidí „aktivisté“, ale i někteří odborníci na její dílo (zde v němčině), v této skutečnosti důkaz spisovatelčina diskriminujícího postoje k trans lidem.
Autor beletristického díla má právo na fabulaci. To je přeci podstata beletrie. Prostě spisovatel si může psát co chce a jak chce, pokud tím neporušuje právo. Může si vymyslet jakoukoli zápletku, osobu, děj, prostě cokoli. To je jeho svaté právo, pokud tím tedy nevměšuje do svobod či práv jiných osob. Což se většinou odbude vysvětlivkou, že…..všechny osoby vystupující v tomto příběhu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná“. Co kdyby, svět je malý a lidé občas vztahovační.
I přes toto nezadatelné právo autorky Joanne K. Rowling na fabulaci, vykládají aktivisté mužského vraha v „rouše“ ženském jako jasné vyjádření toho, že všichni muži převlékající se za ženy, jsou nebezpeční. Dokonce smrtelně nebezpeční. A muži převlékající se za ženy = trans lidé = Drag Queen. Tedy jasný útok na trans komunitu. Míní aktivisté a dávají krimi zápletku knihy souvislosti s vyjádřeními Joanne K. Rowling.
Pochopitelně je to jejich výklad, ale sami vůbec nemohou tušit, jak příběh anglická spisovatelka vymýšlela. Vrah v ženských šatech, proč ne? Na druhé straně, kdyby Joanne K. Rowling zůstala u „klasického klišé“, tedy že brutálním vrahem je muž (bez ženského převleku), nikdo by se nerozčiloval. Ale právě proto, že autorka není konformní a třeba nechce fabulovat podle zaběhnutých klišé, dostala se pod křížovou palbu woke aktivistů.
A stejně jako v předchozím případě Alice Schwarzer, též nepohodlné pro určitou, ale hlasitou část společnosti, se volá po bojkotu Joanne K. Rowling. Řve se tak, aby se zalekla i mlčící většina a v rámci jakéhosi nepsaného, ale vyžadovaného společenského úzu, se od autorek dobrovolně distancovala. A od distancování je už jen krok k pálení knih. A od pálení knih je už jen krůček k zákazům. Mysleme na to. Všechno už tu jednou bylo.

ilustrační foto