A upálíme vás všechny – případ pohádkáře Otfrieda Preußlera

Liberecký rodák Otfried Preußler, spisovatel knížek pro děti, je už dávno po smrti. Přesto i jeho se dotkl současný trend rychlého vyrovnání se s nepříjemnou a nežádoucí minulostí, na kterou se sluší zapomenout. Trend velí: vymazat, zapomenout, přepsat a přejmenovat. A nejlépe rychle, s okamžitou platností a na věčné časy.

Kdysi jsem tápal v pojmu „kulturní boj“. Na internetu najdete jeho tisíc a jednu definicí, učené výrazy a spoustu omáčky okolo. Hojně je skloňován třeba ve spojení se jménem pruského a později i německého kancléře Otto von Bismarcka a jeho „boje“ s katolickou církví. Boje o charakter kultury jsme však vybojovali i u nás. Viz například hesla Masaryk a Mariánský sloup, nebo boj za socialistickou kulturu po převzetí moci komunisty v roce 1948.

Zapomeneme-li všechny tyto „národní“ jednotlivosti, zůstane nám jedna lehce pochopitelná definice (pochopitelná snad pro všechny). A sice, že kulturní boj je boj o charakter kultury v zájmu vlastního vidění světa. Je tedy jedno kdo bojuje, důležité v tomto lítém mači je, aby kultura, tudíž i literatura, byla poplatna naší vizi toho, jak by měly společnost a svět vypadat. Je to tedy boj o duši, ne o hmotné statky.

Jako ukázku toho, že i o výraz „kulturní boj“ se vede „boj“, uvádím jeho definici z článku na webu levicově zaměřeného kulturně-společenského časopisu A2.

Kulturní války se dále nejčastěji vedou pod vlajkou menšinové či ohrožené pozice a proti domnělé, často uměle vytvářené převaze (Zora Hesová „Kulturní války a boj o hegemonii“)

Ale dost bylo teorie. Ostatně, každý z nás má své vidění ideální společnosti a světa, takže to ponechme koňovi. Ne každého znepokojuje, že nejjednoduší způsob jak si vyřídit účty s minulostí, je vymazat ji z veřejného prostoru, totálně vygumovat, přejmenovat a ještě se u toho tvářit, že „to oni, nás se to netýká, to je minulost jiných a ty neznáme a nechceme znát.“ Punkt a jdeme přejmenovávat.

Zpět k meritu věci. Otfried Preußler (1923 – 2013) byl německý spisovatel knih pro děti. Pokud právě teď chcete stránku zavřít s tím, že co vám je do Němce s fantazií, která fascinovala spousty dětských čtenářů, pak se mrkněte ještě jednou na perex článku. Otfried Preußler se narodil v Liberci, v tehdejším Československu, jeho předkové pocházeli z Jizerských hor a Krkonoš (a od Mnichova Hradiště) a jeho rodné město je na něj dodnes hrdé. Či-li, je tak trochu náš. A i jeho se týká onen kulturní boj.

Otfried Preußler se narodil jako Otfried Syrowatka (aha, už by mohlo svítat i zatvrzelým antigermanistům) rodičům Josefu a Ernestině Syrowatka (tedy hezky česky Syrovátkovým). Nejen spisovatelovo příjmení, nebo příjmení jeho matky za svobodna (Tscherwenka), upomínají na Preußlerovy česko-německé kořeny. Například jeho babička z otcovy strany, Dorota Syrovátková, rozená Jirešová, pocházela od Mnichova Hradiště, německy příliš neuměla a švitořila převážně česky.

Ačkoliv měl Otfried Preußler ve škole i české vyučování a jeho babička Dora mu česky vyprávěla mnoho pohádek a příběhů, jenž později spisovatel využil ve svém díle, má se zato, že on sám se ke svým českým kořenům nehlásil. Měl sice rád českou literaturu pro děti (zasloužil se třeba o německý překlad Ladova „Kocoura Mikeše„, přeložil i knihu „Z deníku kocoura Modročka„) a po poválečném odsunu jeho rodiny do Německa (do Bavorska) nepatřil k těm, kteří na vše české dštili síru, ale to bylo asi tak všechno. Československo dál pravidelně navštěvoval, ačkoliv zejména kvůli vydávání svých knih. Vztah ke svému rodnému Liberci však měl tak trochu divný – pamětní desku na domě, ve kterém žil, odmítl a prohlásil dokonce, že s komunistickým vedením města vycházel mnohem lépe, než s tím porevolučním. Zrovna s tím, které se ke svému slavnému rodákovi vždy hlásilo. Inu umělci, do melounu a jejich duše nevidíš.

Otrfried Preußler se tedy „zmítal“ mezi dvěma světy. Tím českým a německým. Ostatně spousta obyvatel tehdejšího pohraničí, dříve zvaného Sudety, měla obdobný problém. Na jedné straně se cítili Němci, na straně druhé se jim to v příbuzenstvu hemžilo Čechy. A tak se uchylovali k „úpravě“ příjmení a hledání vlastní, německé, identity. I spisovatelova rodina ve své minulosti „vyštrachala“ jakési příbuzenské nitky ke sklářské rodině Preusslerů, přijala jejich jméno a definitivně se tak integrovala mezi Němce. Což v převážně německém prostředí Sudet mohlo přinášet jen výhody. Problém nastal až poté, když do ulic severočeských měst (a tedy i do Liberce) vstoupila noha rudoarmějcova a ukončila tak navěky jazykovou, kulturní i mocenskou převahu německého živlu na tomto území.

Spisovatel měl přijít na svět v domě ve Frýdlantské ulici (dnes už nestojí), ale zato zcela jistě se zachoval dům v Kristiánově (Liberec V), v ulici Čapkova, kde Preußler strávil mládí. Otec Josef vedl „Heimatkundenmuseum“ v Liberci (po druhé světové válce přejmenované na Severočeské muzeum), sbíral lidové pověsti z regionu a byl posledním „německým“ kronikářem města. Kromě toho byl také činný jako šéfredaktor časopisu „Deutsche Jugend„. Maminka Ernestina byla učitelkou. Vyučovala, zcela nepřekvapivě, dějepis a němčinu.

Otfried Preußler je autorem více než třiceti knih pro děti (a mládež, jak byla tato skupina čtenářstva označována v dobách před „Kristem“, tedy před rokem 1989). Byly přeloženy do více než padesáti jazyků (včetně čestiny, Preußler byl halt Němec) a spisovatel za ně obdržel spoustu cen. Kdo by to řekl, že za pohádky a lidové pověsti o skřítcích, pokladech a strašidlech lze dosáhnout na medaile, že?

I v Čechách jsou jeho knihy velmi populární. Třeba o tom ani nevíte (nebo si to nechcete připustit), ale možná i vy jste byli fanoušky Preußlerových knižních hrdinů. Třeba „Malé čarodějnice„, „Malého strašidýlka„, „Loupežníka Hocenploce“, „Malého vodníka“, či „Vodníčka“ ze stejnojmenných knih. A nebo jste spíše na nostalgická vzpomínání na krajinu spisovatelova dětství? Pak můžete znát knihy „Moje knížka o Krakonošovi„, „Anděl v kulichu“ či „Útěk do Egypta přes Království české„. Ani to vám nic neříká? Nebyli jste v životě v Jizerských horách? V Liberci?

Zkusím to tedy jinak. Viděli jste někdy film Karla Zemana „Čarodějův učeň„? Ano? Tak vida, jsme doma! Tento skvělý kreslený horor (možná, že to měla být pohádka, ale oběma autorům z toho vyšel nefalšovaný horor) je natočen podle stejnojmenné Preußlerovy knihy. Ten si zase vzal námět z hornolužické pověsti o Krabatovi a mistrně ji převyprávěl. Ještě dodnes za měsíčních nocí slyším hlas skvělého pana Moučky: „Krabate, Krabate….“ (Jaroslav Moučka ve filmu nadaboval čaroděje) a naskakuje mi husí kůže jako pupence.

Jenže ani Otfried Preußler nebyl tak úplně černobílý (a kdo je). I on měl nějaké ty kostlivce ve skříni. V dobách svého nezralého mládí byl poněkud nekriticky nadšený z národního socialismu. Pokud na tom neshledáváte nic „protistátního“, pak vězte, že národní socialismus zavedl v sousedním Německu (a později i ve spisovatelových rodných Sudetech) jistý A.H. A že po řádění jeho soldatesky, včetně nepovedené válečné výpravy proti všem (podobnost s názvem díla Aloise Jiráska čistě náhodná) zůstaly jen v Evropě milióny mrtvých. O ekologických katastrofách způsobených rezavějícími tanky bez posádky ani nemluvě.

A protože Otfried Preußler v sobě objevoval spisovatelský talent už od ranného dětství, využil tohoto nadšení, nechal se políbit múzou v hnědé košili, kraťasech s laclem a bílých podkolenkách a napsal oslavný román „Erntelager Geyer“ (česky bychom ho přeložili asi jako „Žňový tábor v Geyeru„). Kdo ještě pamatuje „povinně nadšené“ žňové brigády ze střední školy na konci školního roku, pak snáze pochopí i téma dílka. Prostě nebyli lidi a tak se na žně nahnali i studentíci. Někdo to přijal s nadšením jako službu vlasti, jiný v tom spatřoval jedinečnou příležitost, jak se stát mužem či ženou. Otfried Preußler tedy zjevně patřil do první skupiny. A právě to mu „in memoriam“ zavařilo. Sluší se ovšem napsat, že autor sám se k tomuto „svěžímu dílku“ nehlásil. Asi tušil proč.

Rukopis původně vydán nebyl; až později (a traduje se, že za nejasných okolností – autor o tom údajně neměl ani tuchy) v roce 1944 spatřil světlo světa. Otfried Preußler u toho nebyl a tak se ani autogramiády nekonaly. Byl totiž právě, jako příslušník wehrmachtu, na východní frontě, kam narukoval v roce 1942. A v čase vydání románu dokonce v ruském zajetí (psaní mu šlo zjevně lépe než válčení).

Tento román nerozvážného mládí se tedy stal Preußlerovi „osudným“. Gymmnázium v městečku Pullachu (spolková země Bavorsko) dalo hlavy dohromady (učitelé, žáci i rodiče) a usneslo se, že už dál nechce nést jméno po slavném spisovateli. Důvod je nasnadě: jeho působení ve wehrmachtu a onen plod (román) nezralého mládí.

No, jak v Pullachu myslí, je to opravdu jejich věc. Ostatně, už v roce 2013, když gymnázium spisovatelovo jméno přijalo, se nad tím spousta lidí podivovala. Například místní samospráva byla proti. Ale to nemělo co do činění s Preußlerovými hříchy z dob malin nezralých. Důvod byl mnohem prostší: autor knih pro děti neměl s Pullachem nikdy co do činění. Ovšem i tehdy bylo jeho pochybení ze 40. let známé a obecně se o něm vědělo. Přesto gymnázium spisovatelovo jméno nakonec přijalo. A po více jak deseti letech prozřelo a Preußlera se za jásotu některých politiků chce zbavit jako nežádoucího.

Věc se má tak, že přejmenování školy je už pouze formalitou. Nelze nikomu bránit ve vyjádření svobodné vůle. Jestliže většina je pro, pak má menšina smůlu. Ačkoliv jsem nezaznamenal, že by se na obranu Otfrieda Preußlera někdo horečnatě dral. Fakt je ten, že zřejmě opravdu byl jako mladík z „nových poměrů“ v Říši nadšený. Ostatně jako spousta dalších Němců. Většina z nich záhy pochopila, čemu se zaprodala, stejně jako spisovatel.

Můj Krabat je….příběh jednoho mladého člověka, jenž si zadá s temnými silami, které ho fascinují, než rozpozná svůj omyl, ke kterému se vlastně propůjčil.

Zároveň je to můj vlastní příběh, příběh mojí generace a všech mladých lidí, kteří podlehnou lákání moci, dotknou se jí a spojí se s ní. Pak existuje jen jedno východisko, které znám: pevná vůle se osvobodit, pomoc věrných přátel a každá pomoc, jenž ze síly lásky pramení. Té lásky, která je silnější nad všechno zlo tohoto světa (Otfried Preußler 1992 o románu „Čarodějův učeň„)

V souvislosti s tím mě napadá, jak moc si jsou veškeré „temné síly“ světa podobné. Cožpak i u nás většina lidí v roce 1948 s nadšením nevítala prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, jeho stranické pohůnky a netěšila se z přicházejícího komunistického ráje na zemi (věčně slibovaného a jenž ve skutečnosti nikdy nedošel)? Naše (pra)babičky a (pra)dědečkové nadšeně budovali lepší společnost na stavbách mládeže, na dobrovolných brigádách o sobotách i o nedělích. Později většina z nich pochopila, že slibovaný ráj byl jeden velký podfuk a ideologická lež. Tak jako všechny ideologie světa, které slouží vyčůraným jednotlivcům k ovládnutí mas. A jako oni, i Otfried Preußler byl ideologií oklamán a využit.

Přejmenováním, vygumováním, tvářením se „my nic, to oni“ se své historie nikdo nezbaví. V sousedním Německu je zapovězena doba národního socialismu, doba nadšených „Preußlerů“, hnědých košil a vysokých rajtek. Zapovězena až tak, že se současní Němci tváří, jako by před nimi nikdy žádní jiní nebyli. Mažou z hlavy své dějiny a s podezřívavavě hledí na předky. I na Otfrieda Preußlera.

Přesto ani oni nemohou přehlédnout nesporný vypravěčský talent libreckého rodáka a úspěch jeho příběhů. Ani to, že doba Preußlerova mládí byla jiná než je ta dnešní. Jiné okolnosti utvářely jeho názory a chování. Ty okolnosti můžeme znát, můžeme je odsoudit, ale nemůžeme je nikdy pochopit, protože jsme je sami neprožili. Sám spisovatel poznal, jak těžce se v hnědokošiláčích zmýlil a posypal si hlavu popelem. V Pullachu mu však neodpustí nikdy. A nic.

V Liberci však svému slavnému rodákovi „odpustili“a jsou na něj dokonce hrdí. Ale i v Německu není Otfried Preußler (možná zatím) žádná persona non grata. Škola, na které po návratu z ruského zajetí učil, stále nese jeho jméno (a není jediná). Jeho knihy se stále vydávají a jsou i nadále velmi oblíbené. A o ty knihy jde především. I kdyby se po Preußlerovi už nejmenovalo vůbec nic, „Čarodějova učně“ si určitě přečtěte. Stojí za to.