Rozmohl se nám tu takový zlozvyk: udávání (ale od nás to nemají). Román německé spisovatelky Brigitte Reimann „Die Denunziantin“ o věcech, které za reálného socíku byly úplně běžné.
Dost možná, že když budu chtít svým vnoučatům osvětlit význam slova „udavač“, použiji raději slovo práskač. Udavač mi zní už trochu archaicky a zavání sirobou něčeho zastaralého, neřku-li minulých časů. A nebo jsem jen hodně vzdálen od současné mladé generace a podceňuji její smysl pro jazyk? Každopádně udavač i práskač jsou slova stejného významu a označují jednu tu samou osobu.
Činnost udavačům obvyklá je pochopitelně udávání (tak to je snad nad slunce jasné). Mohou dělat spoustu dalších jiných činností, ale právě tato je charakterizuje. Totiž nahlásit někoho (kohokoliv, udavač vůbec nemusí mít k udávanému žádný vztah), že dělá to a ono, co je za a) protizákonné, nebo za b) protispolečenské, případně za c) nemorální (z pohledu udavače). Není to však jen relikt minulých časů, který bychom znali z učebnic dějepisu.
V perexu článku jsem možná vzbudil zdání, že udávání patří na smetiště dějin a bylo charakteristické pro doby „vlád jediných stran“ (což známe i z naší historie). A víte, že ne? Když si přečtete mou definici udavače, musíte mi dát za pravdu, že hlásit něco, někoho (pardon udávat), je možné za každého režimu, státního zřízení, za totality i za demokracie. Vždy se najde někdo, kdo svým jednáním ohrožuje budovaný blahobyt, nestojí na správné straně barikády a nebo má nemístné poznámky k představitelům politického života. A toho je potřeba nahlásit. Nejlépe anonymně, protože takové udání má daleko větší váhu. Propůjčuje mu to punc něčeho významného, společensky tak nebezpečného, že oznamovatel (udavač) musí raději zůstat v anonymitě, aby se nedostal do ohrožení života.
S oblibou se traduje, že prostituce je nejstarší řemeslo lidstva. Mám však o tomto tvrzení pochyby. Zkoumal někdy někdo staří udavačského řemesla? Tak vidíte! Oprávněně tedy mohu pochybovat o tom, že by prostitutka měla větší nárok na zápis do análů než udavač. Smířlivěji však dodám, že obě řemesla doposud nevymřela a jsou hojně provozována dodnes.
Takže holenkové, právě jsem vám nastínil, že udávání je „sportem“ provozovaným za každého „bezčasí“. Jedno jestli máme totalitu, feudála na hradě, či navýsost korektní demokracii. Důvod někoho prásknout se najde vždycky. Ne všichni jsou zařaditelní do škatulky jednotného názoru na cokoli a pak je tu důvod k udávání.
Ale přece jen máme ono udávání spojené spíše s jakýmkoli druhem totality. V podmínkách středoevropských (lépe východoevropských) jsme naposledy měli tu „čest“ se s ní potýkat v dobách, které nejsou tak horentně vzdáleny, abychom ještě mezi námi nenašli jejich pamětníky. Dokonce i mezi těmi, které jsme si poté demokraticky zvolili do různých státotvorných funkcí. Ano, řeč je o dobách „rozvinutého socialismu“ ve východní Evropě. Nebo jak se onehdá s oblibou říkalo „ve východním bloku“, tedy státech za (nebo před, záleželo odkud jste se dívali) demarkační linií sféry vlivu SSSR (pro generace poboomerovské – SSSR byl Sovětský svaz, bolševickou revolucí ustanová říše zla. Na jejíchž základech stojí dnešní Rusko). A do této sféry patřila i dnes už neexistující Německá demokratická republika (demokratická v názvu lze brát jako dobrý vtip).
Právě v NDR (tehdy existovala i NSR, kde slovo demokratická nahradilo slovo spolková) se odehrává děj knihy Brigitte Reimann „Die Denunziantin“ („Udavačka“). Ostatně, kde jinde by se měl příběh o udavačce odehrávat než v zemi udávání zaslíbené, republice řízené všeobjímající rukou komunistické strany, která byla všechno jiné, jen ne laskavá a demokratická. A také se zde Brigitte Reimann (1933 – 1973) narodila a zpočátku i ustanovený režim (rozuměj totalitu) hltala jako jediný spravedlivý mezi spravedlivými.
Brigitte Reimann ©picture-alliance/dpa
Tak tedy k ději knihy: je nabíledni, že na paškál si autorka vzala ono „udávání“. V dobách, ve kterých román vznikl, tedy v roce 1952 až 53 byla tato činnost (jak už bylo výše zmíněno) úplně běžná a režimem dokonce vyžadovaná (pro hluboký vnor do problematiky doporučuji vyhledat na internetu třeba heslo Stb – a možná se budete divit, co se v tomto směru odehrávalo o nás). Na škole jedné obecné, spíše na gymnáziu vezdejším, žila byla jedna aktivní dívčina. Puberťačka sedmnáctiletá, ale aktivní až běda. A pochopitelně uvědomělá. Byla vzrušující doba, nedávno ustavená německá republika socialistická (1949) hlásala ideje marxismu-leninismu, poklonkovala SSSR a dštila síru na imperialismus, přicházející ze Západu. Tisíce nadšených puberťáků se tehdy spojilo, aby svým postojem budovalo lepší zítřky. A víte co? Oni tomu možná i věřili! Za prvé, existuje něco jako stádní soudržnost a za druhé nesmíte zapomínat, že nedávno skončila doposud (kéž by a pevně doufám) největší válečná katastrofa v dějinách lidstva. Takže asi bylo logické, že když někdo mladé generaci nabídl světlé zítřky (po zkušenostech z bombardování německých měst) a život v míru, nebylo těžké takového mladíka či mladici přesvědčit o správnosti nastolené cesty a podnítit jeho zapálení pro věc.
I hrdinka románu, aktivní, uvědomělá všemi oblíbená holčina, Evík se jmenuje (Eva), je podobného ražení. Předsedkyně třídy, vedoucí zájmového divadelního kroužku a i na ní se podepsala válka. Její otec, zatvrzelý antifašista, se stal obětí nácků. Takže nový režim s ní mohl najisto počítat jako s perspektivním budoucím kádrem.
Eva měla také svého prince, jistého Klause. Ten však nebyl tak uvědomělý a snažil s novým zřízením spíše vyčůraně vyjít tak, aby mu to přinášelo výhody (různé kšeftíky se západním zbožím), ale se svou uvědomělou milou tvořili navenek hezký pár. Spolu třeba podnikali výlety na onen prohnilý imperialistický Západ (do západního Berlína, tehdy ještě nestála zeď). Ale všeho dočasu a v životě Evíka se schylovalo k bouřce.
Stalo se totiž to, že jeden z učitelů (soudruhů učitelů tehdy) se nehezky otřel o památku jejího otce zemřelého. Při příležitosti zkoušení nového dramatického kusu v onom ochotnickém spolku (hra o osobní statečnosti antifašistů za vlády hnědokošiláčů) se soudruh učitel vyjádřil v tom smyslu, že ne každá oběť v boji za svobodu byla nutná, možná dokonce zbytečná; nic nepřinesla a měla spíše symbolický význam (také známe z našich luhů a hájů: operace Anthropoid a atentát na říšského protektora Heydricha. Hrdinství versus vraždící orgie, které se po tomto činu našich výsadkářů rozpoutaly – věčné dilema, zda to nebyla zbytečná akce se symbolickým významem). To Evíka vážně našňuplo. Vždyť se jednalo i památku o jejího taťky a smysl celého zkoušeného divadelního kusu. I sebrala odvahu a šla si na učitele postěžovat k nadřízeným orgánům (prostě šla do ředitelny). Ano, tam Eva milého učitele angličtiny udala.
Už víme, že udávání v dobách nadšeného budování socialismu bylo tak běžné, jako jít si koupit housky do krámu. Dokonce se zdálo, že platilo: padni komu padni a do vězení byli zavíráni i pochybení potentáti (teprve později jsme se dozvěděli o vykonstruovaných procesech a zuřivém mocenském boji mezi potentáty), ale přesto se Evíkovo práskačství nesetkalo u spolužáků s nějakým zvláštním nadšením. Soudruh učitel byl oblíben a zdálo se, že neřekl nic tak závratného, co by mohlo shodit režim. Chyba lávky! Soudruzi ve vedení školy to viděli podobně (ačkoliv to jistě nebylo na učitelovo oběšení) a milého pedagoga poslali světem. Od Evy se ale odvrátila většina spolužáků kteří jí vyčítali její čin.
Nesmíme však zapomenout, že padesátky byly teprve počátkem budování socialistického blahobytu v onom „východním bloku“ (tedy i v NDR, kde se román odehrává). Většina lidí, včetně puberťáků, ještě nemohla vědět, kam to celé směřuje s vychvalovaným socíkem. Nadšení z nových pořádků bylo všudypřítomné a těch pár jedinců, kteří režim prokoukli hned na startu, nebrali ostatní vážně. Nebo hůře, když nepřestali kverulovat, prostě je udali a bylo po ptákách.
Eva nesla, jako správný budoucí kádr, svou samotu statečně. Nikomu nepodlézala a za svůj čin se neomlouvala. Ostatně, její spolužáci později „přilezli ke křížku“ a Evík byla opět všemi oblíbená. Jen Klaus se k ní už nevrátil. Ale to nevadilo, svět (ten socialistický) se zdál být opět v pořádku.
Román napsala Brigitte Reimann v pouhých devatenácti letech, krátce po své maturitě. Ještě měla v merku život ve školním kolektivu, byla horlivou členkou FDJ (obdoba našeho SSM) a sama planula pro nové časy. Ačkoliv možná ne tak horoucně, jako hlavní hrdinka její knihy. V jejím díle lze vytušit i kritické podtóny. A to neuniklo slovutným cenzorům.
Román musel být hned několikrát přepracován. Cenzorům se nelíbilo, jakým způsobem autorka zachází s Evíkem. Jako zapálená naděje nového režimu musela být vykreslována v těch nejpastelovějších barvách. Jakýkoli náznak pochybení byl tvrdě odmítnut. Snad i proto Eva zůstala pevná v kramflecích, i když ji zbytek třídy zavrhl (na čas, jak se dočtete).
Celkem čtyřikrát cenzoři román vrátili k přepracování. To už toho měla plné zuby i autorka, na vydání románu rezignovala a později si umřela (na rakovinu, v necelých 40 letech). Jenže, cesty rukupisů jsou nevyzpytatelné. Později se našla obdivovatelka Brigitty Reimann, jistá Kristina Stella, která se jejím životem a dílem zabývala od nevidím do nevidím. A hle, co objevila! V Literárním centru v městě Neubrandenburgu (spolková země Meklenbursko – Přední Pomořansko) se na rukopis už drahná léta vydatně prášilo. A dost možná by došel i zkázy nebýt právě vystudované knihovnice (a též plodné autorky) Kristiny Stelly, která se měrou vrchovatou přičinila o premiérové vydání románu.
Kristina Stella ©Marek Gronowski
Jestli se prý Kristina Stella nenamáhala zbytečně, vydat román devatenáctileté žáby. O událostech a době dávno minulých. Dějiny pádí kupředu bláznivým tempem a koho zajímá, co bylo včera? Koho zajímá udavačka? A přece, román, kromě toho, že byl prvním počinem Brigitty Reimann, má neopominutelnou vypovídající hodnotu o tehdejších poměrech na školách bujícího socialismu. O postojích puberťáků v nových časech, o životě v socialistickém kolektivu. Autorka při psaní měla ještě čerstvé zkušenosti s tím vším, co ji obklopovalo. Autenticita zaručena! Dost možná, že s odstupem času (a přibývajícími zkušenostmi) by děj a jednání postav vypadaly asi trochu jinak.
Román „Die Denunziantin“ vznikl v letech 1952 až 53, ale prvního vydání se dočkal až v roce 2022 (nakladatelství Aisthesis). V Čechách je Brigitte Reimann tak trochu „územím neprozkoumaným“. Vyšla jí tu všeho všudy jedna kniha (shodou okolností poslední) s názvem „Franciska„. Ale to bylo už ukrutně dávno, v roce 1978, v dnes již neexistujícím Lidovém nakladatelství.
