Putování s knihou – po stopách jedné tragédie. Kniha Julie Heinecke „Schneesturz“

Jeden zimní večer roku 1844 na statku vysoko v horách. Pár chlapů sedí kolem stolu, mastí karty a popíjejí k tomu pálenku. Ženské a děti šly už dávno na kutě. Nikdo z nich v tu chvíli neměl tušení, že příští den se jich už týkat nebude. Zemřou pod příkrovem sněhové masy. Brrr, až z toho jednoho studí.

Mám rád regionální literaturu. Člověk se něco dozví o svém okolí a možná ho potom začne vnímat jinou optikou. Z nezajímavého „kdechcípkůň“ se může stát velmi interesantní záležitost a my zjistíme, že i v naší blízkosti žijí a žili zajímaví či slavní lidé. Že i naším krajem se prohnaly dějiny, když spěchaly do míst velkých událostí a zanechaly tu svou stopu, o které jsme doposud houby věděli.

Přitom nemusí jít jen o nepatrnou, vpravdě okresní stopičku. Možná vám něco řekne jméno milčického rychtáře z přelomu 18. a 19. století Jana Františka Vaváka. Tento písmák a spisovatel samouk ve svých několika málo knihách popsal události, které se „prohnaly“ jeho životem. A že byl rychtářem v Milčicích (malá víska na Nymbursku), popsal je z pohledu „regionálního“, tedy tak nějak lokálně a přesto přesahem přímo internacionálním. Poněvadž se určitě nebudeme přít o tom, že například napoleonské války, a ty pan rychtář zažil, nebyly zrovna bezvýznamná záležitost pouze lokálního významu. Takže stopa jako Brno! U nás na vsi!

Ale žánr regionální literatury není omezen jen na pouhé zaznamenávání toho, kdy komu umřela kráva, nebo že tudy v roce xy projel na koni tatíček Masaryk. Ze svého okolí můžete mít i napínavou detektivku, při jejímž čtení máte výhodu zcela živé plasticity a znalosti kulis, ve kterých se odehrává. A autorem může být zrovna váš soused. Věděli jste to?

Nebo takový regionální bedekr. Příroda, památky, historie i současnost vašeho kraje, okresu či vesnice z pohledu, jaký možná neznáte. A věci, které jste ani netušili. Třeba že za rohem máte památník významné bitvy (a nemusíte tedy jezdit na pláž Omaha do Normandie), že v lesích nad rodnou vesnicí najdete zbytky středověkého hradu, o jehož majitelích jste se učili v dějepise (a nemusíte se mačkat na nádvoří Pražského hradu), nebo že na kopci nad rodným městečkem stávala cihelna. Kdysi úplně obyčejná záležitost, dnes technická památka (tak na co jezdit každý víkend do Technického muzea).

Z toho všeho je nanejvýš patrno, že „regio“ literatura může být cool. Nejenže vám ušetří peníze na drahé výlety (chceš vidět nějaký hrad? Prosím, zajeď si do nedalekých Kostomlat a hledej v lesích na břehu Labe Mydlovar), ale ještě rozšíří vaše obzory a třeba objevíte své už dávno zapomenuté kořeny.

I kniha německé spisovatelky Julie Heinecke Schneesturz (vydané v roce 2021 v nakladatelství Gmeiner-Verlag) je literaturou regionální. Do češtiny bychom ji zcela lapidárně přeložili jako Lavina (u nás kniha nevyšla a myslím, že ani nevyjde. Holt regio) a už z názvu lze odvodit, o co v knize kráčí.

Ačkoliv žánrem jde o historický román, události v něm zbeletrizované jsou skutečné. Opravdu se jedné únorové noci roku 1844 ve Schwarzwaldu (pohoří v Německu, kdyby někdo netušil. A co třeba švarcvaldská šunka? Tak vidíte, asi tušíte) utrhla ze srázu lavina a zasypala Königenhof, statek stojící pod ním. V ledovém příkrovu našlo smrt 17 lidí. Nejen rodina majitele Martina Tritschlera, ale i nájemníci a synové domkářů z pár kroků vzdáleného domu (tomu se lavina vyhnula).

Tragédie i na tehdejší dobu nebývalých rozměrů. Dodnes se jedná o největší počet obětí, které kdy byly ve Schwarzwaldu zasypány sněhem. O jejím „významu“ svědčí i to, že ještě dnes o ní najdete spoustu článků v novinách i na internetu, vyšlo o ní několik knih a neštěstí se dočkalo i vlastního divadelního zpracování! Vezmeme-li v úvahu, že o spoustě jiných regionálních událostí toho dnes už mnoho nevíme; nejen díky spoustě let, které od nich uběhly, ale především kvůli jejich omezenému lokálnímu významu, o lavině ve Wagnerstalu máme informací více než dost. A velmi podrobných.

Julia Heinecke napsala historický román z minulého století. Je v něm zobrazen život tehdejších lidí v drsných podmínkách horské přírody, který byl na hony vzdálen idyle národního obrození. Tedy žádné tanečky alá „Česká beseda“ (pardon, německá), večerní předčítání vlastenecké literatury, pěstování lidových obyčejů a zpívání prostonárodních písní (ještě tak sprostonárodních), ale tvrdý boj o holé přežití. S přírodou a s v souladu s ní. Protože ztráta respektu k přírodě může vést právě k takové tragédii, která se ve Wagnerstalu ve Schwarzwaldu roku 1844 stala.

Spisovatelka si v románu pochopitelně zafabulovala, ale jinak se držela historických a dějinných faktů. Prakticky vše je knize autentické: rodina statkáře Tritschlera, statek Königenhof a lidé v něm i kolem něj, sousedé z „Kajetanhof“ (usedlost vzdálená asi půl kilometru), samo neštěstí i to, co mu předcházelo. Snad jen láska statkářovy dcery Bibiane k synovi domkářů Phillipovi, obývajících dům vedle (ten zůstal tragédie ušetřen) je spisovatelčin výmysl. Ale kdo ví. Život v horách, daleko od společnosti, neskýtal mladé dívce se zapálenými lýtky příliš mnoho příležitostí k seznamování se a zodpovědnému výběru budoucího manžela. Nehledě na to, že tento „výběr“ za ni většinou obstarali rodiče. Stejně jako v knize. Takže je skutečně možné, že oba mladí k sobě zahořeli láskou jako dva věchýtci. Ale to už dnes nikdo jistě neví a tak tuto možnost použila spisovatelka jako románovou zápletku.

Julia Heinecke se sice narodila v Berlíně, v dětství však pravidelně navštěvovala s rodiči Freiburg, město – symbol Schwarzwaldu. Podle vlastních slov zaplála láskou k tomuto rázovitému kraji a rozhodla se spojit svůj další soukromý i profesní život s ním. Stala se překladatelkou a tlumočnicí na volné noze a spolupracovala mimo jiné 13 let se známým skanzenem v Gutachu, pro který psala různé texty a publikace. A od nich už byl jen krůček k vlastnímu psaní bez cizího zadání. Ačkoli, i její první knize Kalte Weide (Badischer Landwirtschafts-Verlag v roce 2017. V češtině by název zněl trochu necitlivě, „Chladná pastva“) předcházel text pro „Historický a národopisný spolek“ ve Furtwangenu.

Od tohoto textu se Julia Heinecke odpíchla k psaní vlastních románů. Takže po Kalte Weide, následovaly Kalte Herzen (česky Chladná srdce), Kalter Nebel (Studená, případně Chladná mlha), Schneesturz (Lavina) a Land unter Schnee (Země pod sněhem). V současnosti se chystá vydání jejího dalšího románu Heimliche Frucht (vyjde v březnu 2024 v nakladatelství Gmeiner-Verlag. Česky doslovně Tajný plod). Všechny tyto knihy, kromě Land unter Schnee a Kalter Nebel, se odehrávají ve Schwarzwaldu, který si spisovatelka zamilovala a naplňují tak doslovně definici regionální literatury. Z názvů knih je patrné, že autorka v nich s oblibou používá slovo „chladné“. Možná tím chce naznačit, že život v horách nikdy nebyl pro citlivky. Však se také děj knih Julie Heinecke točí kolem témat, jenž nejsou zrovna k popukání: přírodní katastrofy, neveselé dětství při pasení dobytka, život ubohých služek, vydaných napospas nadrženým statkářům či boj proti atomu. Ale to už tak bývá, život zkrátka není procházka po kolonádě. A v horách určitě ne.

Takže, pokud jste právě pojali chuť přečíst si některou z knih Julie Heinecke, můžete buď doufat, že je jednou někdo přeloží do češtiny (čili marné čekání na Godota) a nebo se sofort naučit německy. Vyplatí se to. I přes ony „lokální lokace“ kniha Schneesturz baví. Ale možná jsem podjatý. Nejenže mi spisovatelka napsala do knihy věnování, ale ještě ke všemu to mám stejné jako ona: jsem nadšený z tohoto rázovitého kraje, který by v češtině nesl jméno Černý les. A sněhu tu už také moc není.