Chcete-li dnes zůstat zdraví a svěží duchem, nesmíte si připouštět spoustu věcí, které se na vás dnes a denně valí ze všech stran. Z televize, rádia i z internetu. Možná ani vaše okolí není prosté záležitostí, jenž mohou definitivně ovlivnit vaše duševní zdraví. A pokud k tomu ještě pracujete v noci, pijete u toho gin nebo víno, může se vám stát, že si nakonec budete povídat s vránou. A to není dobré znamení.
Kniha Moniky Maron Munin oder Chaos im Kopf (2018 S. Fischer Verlag) mě zaujala z vícero pohledů. Tak za prvé: třicetiletá válka je mým oblíbeným historickým obdobím, za druhé: o autorce se na internetu dozvíte spoustu protichůdných informací a za třetí: Monika Maron je minimálně kontroverzní pro jistou část společnosti. To, že už byla za své knihy oceněna několika literárními cenami, nebo že se s ní její domovské nakladatelství po dlouhých letech spolupráce rozešlo, bylo jen třešničkou na dortu, který jsem právě chystal ochutnat.
Ovšem nejedná se o historický román, jak by se mohlo zdát z poznámky o třicetileté válce. Nebo by se dalo soudit podle jména Munin, jenž pochází z germánské mytologie. Kdepak, nic takového. Romány z dávné historie Monika Maron nepíše. Naopak, její díla jsou vesměs aktuální, případně se odehrávající v minulosti zcela nedávné.
Česky kniha nevyšla. Kdyby, zněl by její název asi takto: Munin nebo chaos v hlavě. Případně Vrána nebo chaos v hlavě. Ať ten nebo ten, pro českého čtenáře by byl asi nesrozumitelným každý z nich. A zřejmě ani děj románu by našemu čtenáři úplně „nekápl do noty“ a dost možná by na něm nakladatel prodělal kalhoty. To je asi důvod proč kniha na český překlad stále čeká. A čeká zřejmě marně.
Děj románu je zasazen do současného Berlína. Dokonce do jedné ulice, kterou děj knihy vlastně ani neopustí. Tam žije i hlavní hrdinka Mina Wolf. Je novinářkou a autorkou na volné noze a právě dostala zakázku napsat článek o třicetileté válce. A tak se ponoří do knih o ní a začne psát.
Monika Maron ©Jonas Maron/S. Fischer
Dovolím si malou odbočku. Pojem třicetiletá válka si většina z nás asi pamatuje z hodin dějepisu na základní škole. Možná tím spíše, že jsme ji vlastně spunktovali u nás, jelikož máme v našich končinách zvláštní zálibu ve vyhazování politických protivníků z okna. Takže u nás v roce 1618 započato. Poté většina tehdejší Evropy zničena, pobita, vypálena, vypleněna a tak dále, no a 1648 se všechna ta „paráda“ ukončila Vestfálským mírem. Dnes už však víme, že slovo „mír“ je v pojetí člověka hodně relativní pojem. A tak se i pak válčilo vesele dál….
Mina Wolf, hrdinka románu, se tedy pustí do psaní. Ovšem psaní jí nejde tak jak by sama chtěla. Jedním z důvodů jsou „pěvecké produkce“ ženy z protilehlého domu, jenž každý den zpívá ze svého balkónu árie celé ulici. Neptejte se proč, pravděpodobně má o kolečko v hlavě víc. Ať tak nebo tak, svým „zpěvem“ leze na nervy celému okolí. A to hledá způsob, jak se ženina zpěvu (a ženy) zbavit, aby v ulici opět zavládl obvyklý řád.
„Boj“ proti této dámě a jejímu zpěvu, je ústřední linkou celé knihy. Hrdinka románu kvůli sousedčině „zpěvu“ musí pracovat v noci, sousedé pořádají spiklenecké schůzky za účelem dohodnout se na společném postupu proti zpěvačce. Bez úspěchu, protože se prostě nedohodnou. A Mina Wolf se mezitím „spřátelí“ s vránou, která k ní vlétne do bytu otevřenými balkónovými dveřmi. Pojmenuje ji Munin (viz germánská mytologie) a vede s ní rozhovory o Bohu i o nepoučitelnosti člověka.
Munin oder Chaos im Kopf je trošku zvláštní kniha. Asi vám po ní zůstane ten avizovaný chaos v hlavě. Přiznám se bez mučení, že mě na ní nejprve upoutala zmínka o třicetileté válce v anotaci. A jméno autorky Moniky Maron. Ponořit se totiž do románu, jehož hlavní hrdinkou je žena povídající si s vránou, vyžaduje jistě určitou čtenářskou odvahu. Ale jenom o povídání si s ptákem kniha není. A vlastně není ani tak o ženě, jenž soustavně obtěžuje sousedy svými produkcemi. Ani o ulici, či o lidech v ní.
Ti všichni slouží autorce jako malý vzorek lidstva, opakovaně neschopným shodnout se, tolerovat rozdíly a mít po ruce pochopení pro druhé. S železnou pravidelností opakujícím své tragické chyby. Ať už se jedná o rozdílný pohled na svět, o náboženství, či jen o sousedku, jenž svým chováním zasahuje do života druhých. Nejsou snad dějiny lidstva prošpikovány neschopností dohodnout se i nepochopením pro ty druhé? Netolerancí k názorům a svobodě jiných?
Ale je to jakoby jeden hrách na stěnu házel. Člověk je, zdá se, nepoučitelným. A tak po třicetileté válce přišla i první a druhá světová, pak „studená“ a ještě jiné a jiné války, které lidstvo usvědčují z opakování stále stejných chyb. Vždyť se mezi sebou nedohodnou ani sousedé v jedné ulici! Natož národy! A to vám vysvětlí kdejaká vrána…..
Berlín ©Foto: dpa
Monika Maron je již dáma v letech a hodně pamatuje. Třeba bývalou DDR (Německá demokratická republika), ve které vyrostla a později začala psát. Pamatuje i „německý pionýr“, FDJ, v němž se jako školačka angažovala. Později se stala i členkou SED, východoněmecké obdoby KSČ. Vypadá to tedy, že alespoň na počátku své kariéry byla „třídně uvědomělou“. Aby nebyla, když její nevlastní otec, Karl Maron, byl ministrem vnitra. Později si autorka dokonce krátce zadala i se státní bezpečností, pro kterou měla podávat zprávy ze svých návštěv na „prohnilém“ Západě a snad i ze schůzek s západoněmeckými novináři i kulturními pracovníky.
Spolupráci Monika Maron po roce a půl utnula. Zjednodušeně řečeno, každý z nás byl někdy mladý, naivní a horlivý. Nebo blbý, to vyjde skoro nastejno. Ale kéž by to bylo tak jednoduché. Důvody, které spisovatelku vedly k spolupráci, zná jen ona sama. Konkrétně o nich nikdy nehovořila. Jen prozradila, že měla chuť podívat se na „Západ“. A ačkoliv byla dcerou vysokého funkcionáře (nebo právě proto), nebylo jí to umožněno. Proto jí zbyla jen Stasi (státní bezpečnost). Údajně. My jsme jí k tomu nikdo nesvítil a myslím, že s tím odsuzujícím právem to také bude všelijaké. Kdož jsi bez viny….a nakonec je to spisovatelčin problém. Jako bychom jsme něco podobného neznali z našich luhů a hájů. Historie a lidské pohnutky nejsou nikdy jednoznačně černobílé.
knihy Moniky Maron ©Frölich & Kaufmann
Jisté je, že od té doby už neměla v NDR na růžích ustláno. Sama pak byla, až do své „dobrovolné emigrace“ (dostala víza na tři roky) do Německé spolkové republiky v roce 1988, sledována tajnou policií. V Hamburku žila i s rodinou až do roku 1992, poté se vrátila do Berlína. Tehdy už „svobodného“.
Ještě v NDR sepsala svůj první román Flugasche (česky nevyšla – dovolím si odvodit název pro budoucího případného nakladatele – „Popílek“?), který vyšel ovšem na „Západě“ v nakladatelství S. Fischer v roce 1981. Důvod byl zcela prozaický. Dílo, které kritizuje (ne)ekologické hospodaření v NDR (a jehož dopady dobře známe z našich hor na hranici – pro ty co nepamatují možná tento článek), by jen těžko našlo pochopení u soudruhů z SED.
V devadesátých letech Monika Maron už platila za úspěšnou spisovatelku. V roce 1990 byla vyznamenána literární cenou Irmgarda Heilmanna, rok nato Cenou bratří Grimmů města Hanau. V témže roce se definitivně stala velmi úspěšnou autorkou díky románu Stille Zeile Sechs (přeložena do slovenštiny pod názvem Zátišie číslo 6). A následovaly další ceny (mimo jiné Německá národní cena) a další romány. V roce 2002 byla povolána do rady „Spolkové kulturní nadace“, zřízené přímo spolkovým ministerstvem kultury.
Kariéra jako fík, řeklo by se. Její vzestup neohrozilo ani zveřejnění dokumentů o její spolupráci se Stasi v deníku DER SPIEGEL roce 1995 (zde – pro ty, kteří si chtějí procvičit němčinu). Monika Maron to vzala pragmaticky a nic nepopírala. Později své zprávy pro Stasi sama zveřejnila v Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ještě v témže roce obdržela další cenu Německého spolku evangelických knihoven. Takže to se spoluprací se státní bezpečností asi nebylo tak horké. A nebo mají v Německu jiná měřítka na donášení.
Následovaly další úspěšné romány, namátkou třeba Animal Triste nebo Endmoränen. Animal Triste je její jedinou knihou přeloženou do češtiny Román Endmoränen vyšel na Slovensku jako Posledné morény Stejně tak dál byla Monika Maron dekorována různými cenami a oceněními. Zcela zaslouženě.
kniha Animal Triste ©booklooker.de
Monika Maron sepsala také několik svazků esejí (co to je esej třeba zde). A právě jeden z těchto svazků vyšel pod názvem Krumme Gestalten, vom Wind gebissen v drážďanském nakladatelství BuchHaus Loschwitz. A to neměla autorka dělat, neboť v „šíleně“ korektním Německu platí toto nakladatelství k eaným, tedy k těm pravicovým. Ani o jeho majitelce Suzanne Dagen si v německých médiích nepřečtete nic povzbudivého. Takže toto Monika Maron dle mínění nakladatelství S. Fischer přepískla a okamžitě s ní v roce 2020 ukončilo spolupráci. Po čtyřiceti letech. Neznáme něco podobného z naší nedávné minulosti?
Po nuceném odchodu od nakladatelství S. Fischer, přešla autorka pod „křídla“ nakladatelství Hoffmann a Campe v Hamburku. Tedy ve městě, kde strávila celou svou „západoněmeckou emigraci“.
Monika Maron patří k nejdůležitějším osobnostem současné německé literatury. Je úspěšnou autorkou, publicistkou, byla vyznamenána mnoha cenami. Určitou část společnosti ji však vnímá jako kontroverzní a okopává jí kotníky při každé příležitosti. Stejný „osud“ však potkává i celou řadu jiných německých autorů. Za Moniku Maron však mluví především úspěšnost jejích knih. A to jí žádný progresivista nemůže „odpárat“. Dost možná ani odpustit.
