Za lesem, na samotě, statek stál. V něm rodina sedlákova hospodařila, žila. Jedné noci větrné však všichni rukou vraha zahubeni byli. Do jednoho všici, ni dítka ušetřena nebyla. A vrah sám, nikým nepoznán, v domě tom noc přestál, než na věky po něm slehla se zem. Kniha německé autorky Andrey Marie Schenkel podle skutečné události: román „Jedlová samota“.
Tak to opravdu sedí: tady se to bude vraždit! Historická detektivka německé spisovatelky Andrey Marie Schenkel „Jedlová samota“ (v originále „Tannöd„) se odehrává na místě pro takové podlosti jako stvořeném, na samotě u lesa. A nejen poloha místa činu činí příběh pro čtenáře atraktivním. Skutečnost, že autorka zfabulovala reálný případ brutálních vražd, i to že pachatel skutků těch ohavných nikdy vypátrán nebyl, umocňuje čtenářovu zvědavost.
Spisovatelčina prvotina (sic!) z roku 2006 se stala jednou z nejúspěšnějších krimi knih Německa. Prodalo se jí více jak jeden milión kusů, byla přeložena do více jak dvaceti jazyků světa (včetně češtiny), získala několik cen (např. prestižní Deutsche Krimi Preis v roce 2007), byla zdramatizována jako rozhlasová hra a v neposlední řadě též zfilmována (zde). Čili na prvotinu úspěch jako hrom!
Zákonitě si jeden položí otázku: čím to že čím? Proč se hned první literární počin ženy v domácnosti z malé vísky poblíž Regensburgu (pro nás Řezna), která ve svých 44 letech pocítila potřebu se z něčeho vypsat (že by z nudy?), zapsal do literárních análů? Geniální talent od krimi Pána Boha? Či jen Andrea využila lačnosti čtenářstva po krvi, husí kůži a přímo masochistického nadšení pro strach? A jak velkou roli přitom hrála skutečnost, že byl román napsán podle skutečného případu šestinásobného mordu z roku 1922?
Ale ano, nezastírejme si, že poslední věta předchozího odstavce z velké části vystihuje pravou příčinu velkého zájmu o román „Jedlová samota„. Knihy (ale třeba i filmy) napsané podle skutečných událostí jsou mezi konzumenty thrillerů a krimi velmi oblíbené. K tomu připočtěte fakt, že pachatel oněch skutečných mordů ze skutečného Hinterkaifecku (samota v Bavorsku u vesnice Gröbern) nebyl nikdy vypátrán a máte tu lahodný turecký med, který voní a láká milovníky záhad a tajemství všeho druhu.
německý originál „Jedlové samoty“ ©peho
Všude na světě mají své kriminalistické pomníčky, které přitahují obcesisty, prosté zájemce o krimi i zapálence do luštění záhad. Takový pomníček (zvláště je-li dostatečně mysteriózní a krvavý) budí pozornost sám o sobě. A není nikdy zapomenut. Ani těmi, kteří se jinak o takové věci zvláště nezajímají. Ať nejdeme někam daleko za humna, případ nešťastné, rozkouskované Otýlie Vranské nebyl zapomenut několik desetiletí a vsadím se s vámi, že i mnohá dítka školou povinná o něm budou leccos vědět. Ačkoliv ho mezitím kriminalisté, zdá se, vyřešili, u takového pomníčku nemáte jistotu nikdy. A to je právě na tom to rajcovní.
Co jen knih bylo napsáno, co filmů natočeno o fenoménu Jacka Rozparovače. Případ brutálních vražd žen ve Whitechapelu v Londýně konce 19. století je dodnes nevyřešen. Teorií spousta, pachatel však nadále neznámý. Ale záhadou opředené Rozparovačovy mordy, patřičně krvavé, lákají dodnes. Hobby detektivy, umělce, spisovatele knih i režiséry filmů.
Stejně tak je to s románem „Jedlová samota„. Jak už bylo výše napsáno, jde o beletrii podle skutečného případu. Autorka Andrea Maria Schenkel v románu zfabulovala případ šestinásobné vraždy členů sedlácké rodiny ze statku Hinterkaifeck v Bavorsku z roku 1922. Za velmi záhadných okolností zde byla bestiálně krumpáčem ubita kompletní sedlákova familie (včetně dětí!), spolu se služkou. Vrahoun je i po více než sto letech stále neznámý. Ačkoliv, stejně jako v případu Jacka Rozparovače, i zde jsou jisté indicie ukazující na konkrétní osobu. Jenže všechny důkazy plavou na vodě debat a dohadů. A tak se vynořují další a další teorie, ale kdo té větrné, studené noci z 31. 3. na 1. 4. 1922 skutečně vraždil, je stále velká neznámá.
statek Hinterkaifeck, skutečné místo činu ©br.de
Což je pro román „Jedlová samota“ právě to pravé ořechové. Ona mysterióznost v hávu tajemství (ale i bestialita mordů – co si budeme povídat), která nabízí tisíc a jedno vysvětlení, každému dle libosti a momentálního rozpoložení, je velkým motivem čtenáře si knihu přečíst. Andrea Maria Schenkel reálný případ malinko zeměpisně i názvoslovně upravila a změnila jména aktérů této krvavé historie. Jinak se skoro „doslovně“ držela „hlavní vyšetřovací verze“, která nejčastěji ukazuje na jednu reálnou osobu, která měla k sedlákově rodině blízko.
Autorka románem „Jedlová samota“ doslova vlétla jako kometa do vod napínavého čtení. Mrazivé napětí, kdy budete hltal řádky jako studené pivo v parném létě však nechává Andrea Maria Schenkel vyšumět. Celý román totiž pojala jako výpovědi jednotlivých aktérů případu. Co kapitola, to jedna zpověď, která čtenáři osvětluje poměry na statku, v jeho okolí i jací vlastně lidé byly oběti. Sice čtenáře nechává v několika kapitolách nahlédnout do mysli vraha (aniž by dala poznat jeho totožnost), ale ani ten v ní nespřádá předivo hrůzy, z které by jste se šli zvencnout. Pachatel v mysli uvažuje zcela věcně (například nakrmí dobytek zavražděných a pak si připraví večeři v kuchyni paní mámy selky – toho času již na onom světě), případně si zdůvodňuje, proč se musel na sedlákově famílii takhle vyřádit.
Na konci knihy bedlivý čtenář pozná vrahovu totožnost, ale není mu to nic platné. Žádné ulehčení se nekoná. Stále musíme mít na vědomí, že jde o pouhý dohad (ve skutečnosti i v knize), který má sice své opodstatnění, ale jistého není nic. Přesto, ti zarputilí milovníci záhad budou možná lehce zklamáni – vrah je z masa a kostí, i jinak docela obyčejný (jako by tomu v reálném životě bylo jinak).
spisovatelka Andrea Maria Schenkel ©dpa/DPA
Z našich zeměpisných šířek víme, že úspěch se nikdy neodpouští. Ovšem ani v sousedním Německu tomu zřejmě není jinak. K tomuto poznání jistě došla i autorka románu Andrea Maria Schenkel, která byla po úspěchu knihy konfrontována s nařčením z plagiátorství. Novinář Peter Leuschner, který také o případu Hinterkaifeck napsal dvě knihy (faktografické, žádné krimi) se u soudu domáhal náhrady škody (půl mega euro), protože měl za to, že spisovatelka jeho závěry, ke kterým ve svých knihách došel, sprostě vykradla. Přitom ona sama se netajila tím, že Leuschnerovy kniha použila (a využila), plus mu navrch poslala jeden výtisk „Jedlové samoty“ a poděkování za pomoc. Ale teprve, když se román dostal na přední místa žebříčků bestselerů, probudil se novinář z letargie a vytáhl do spravedlivého boje proti údajné plagiátorce. Prodlení vysvětloval tím, že zaslaný výtisk neměl čas si přečíst (hafo práce), ale když se kniha uhnízdila na prvních místech žebříčků těch nejčtenějších, Leuchner prozřel (výtisk si zřejmě i přečetl) a zjistil, že největší podíl na slávě románu má vlastně on. Soud to však viděl jinak. A Andrea Maria Schenkel mu už nikdy žádný výtisk nepošle.
Spisovatelka je malinko „zvláštním“ literárním zjevem. Nejen tím, jak a kdy se dala na dráhu spisovatelky, ale i svou „zálibou“ v historických (skutečných) případech, které ve svých (nikdy ne tlustých) románech zpracovává. Nejen „Jedlová samota„, ale například i „Kalteis“ („Studený led„), „Finsterau„, „Täuscher“ („Podvodník„) nebo „Erdspiegel“ („Zemské zrcadlo„) jsou krimi romány napsané podle skutečných, historických případů. A to je vlastně většina doposud vydaných autorčiných knih, neboť u Andrey Marie Schenkel platí, že méně je někdy více. Od vydání svého prvního románu jí doposud vyšlo osm knih. Což na devetenáct let kariéry spisovatelky není žádné neuvěřitené množství (jedna kniha v průměru každé dva roky a kousínek).
V Čechách jí doposud vyšla právě jen „Jedlová samota“ (v roce 2009 v Nakladatelství Lidové noviny). Což může být dané tím, že žádná z dalších knih Andrey Marie Schenkel nedosáhla takového successu, jako její prvotina. Ale i tím, že skutečný případ, podle kterého byl román napsán, svým „věhlasem“ přesahuje hranice států a ostatní historické případy ve spisovatelčiných románech mají spíše „lokální“ význam. Vůbec to však neznamená, že další knihy Andrey Marie Schenkel nejsou hodny přečtení (však také na tom pilně pracuji).
