Výhledem do krajiny, aneb tahle kaple je nějaká divná. Po stopách knihy Thomase Erleho „Die Kapelle“

Tenhle způsob léta zdál se mi být poněkud nešťastným. Déšť stíhal déšť, obloha se mračila bez ustání a psychika těch labilnějších dostávala na frak. Ale pro milovníka knih úplně balzámové počásko. I hrábl jsem do knihovny a vyhrábl „Die Kapelle“ (pro našince „Kaple“). A dojmy?

Sám sebe prezentuji jako milovníka regionální literatury. Odehrává se totiž na místech, která jsou vám důvěrně známá. Jsou na dosah vaší ruky, stačí jen obout pohorky a jít se projít (pohorky vlastně ani nemusíte, stačí domácí papuče, jste přece doma). Při procházce můžete rozšafně a světácky poučovat svého známého: jo, tady se to stalo….támhle si hrdina knihy odskočil na malou….zde si nechal natočit naši skvělou dvanáctku…..v téhle restauraci obědval….po téhle silnici sem přijel…tady parkoval…..támhle poprvé potkal padoucha (ale to ještě nic netušil)….na tomto náměstí se zadíval do očí poštovní doručovatelky.…tam je ta pošta, kde pracuje (doručovatelka přece)…a tak podobně. Váš známý zdaleka jen kroutí hlavou, dívá se ve směru vašeho ukazováku a obdivuje autentičnost místa.

„Regio“ vás vcucne do děje knihy daleko více než román z druhého konce světa. Pokud teď namítáte, že vždy jde přece o „sílu příběhu“, ať už se odehrává kdekoli na matičce Zemi, máte pravdu možná jen napolovic. Název knihy se jménem vašeho rodného města vás upoutá daleko více, než nadpis „Vražda v Harare„. Tak to prostě je. V hloubi duše jsme všichni patrioty.

Thomas Erle je německý spisovatel. Určitě ho neurazím, když jej označím jako „spisovatele regionálního významu“. V Německu, čítajícím bratru přes 84 miliónů obyvatel (přesně k 31.12. 2023 84 669 000 lidiček), má přídavné jméno „regionální“ úplně jiný význam než u nás v Čechách (pro porovnání, k 31.12. 2023 máme oficiálně 10 900 555 obyvatel). Thomas Erle si tak jako tak sám nabíhá na vidle, protože jsa narozen v Bádensku-Württembersku (trochu kostrbatý český název spolkové země Baden-Württemberg), píše zásadně příběhy odehrávající se zde. A protože autor žije a tvoří v Emmendingenu (město na jihozápadě země), tedy na úpatí Schwarzwaldu (známé pohoří, ale to každý ví), jsou jeho knihy zeměpisně monotématické. Ovšem, i když ponecháme Thomase Erleho jeho regionální tvorbě, stále to v porovnání s chudákem českým spisovatelem vychází nerovně, protože i Bádensko-Württembersko má více obyvatel než Česká republika (konkrétně 11 339 280 obyvatel v roce 2023). Jak vidno, z toho vyplývá relativita různých škatulek, neboť spisovatel regionální literatury v Baden-Württemberg (dovolíte? zůstanu u němčiny) má více potencionálních čtenářů než český autor celonárodního významu.

Thomas Erle po studiích v Heidelbergu vyrazil na cesty a procestoval skoro celý svět (to se tak někdo má, já po škole musel na vojnu). Poznal, jak sám uvádí, různé kultury s různými lidmi, jako muzikant účinkoval v mnohých kapelách (zejména folkových, takže metalisté ostrouhají), zpíval v rozličných sborech (tedy v grupě stejně naladěných lidiček, kde nejspíše zanikne vaše hlasová indispozice) a poté pracoval skoro třicet let ve školství. To se naštěstí nepodepsalo na jeho psychickém zdraví a tak v sobě objevil literáta (se sklonem zejména ke krimi). Usadil se tedy na úpatí Schwarzwaldu, který se mu stal největší inspirací, a poté už jen psal. Píše dodnes a píše rád.

Thomas Erle začínal, tak jako každý správný spisovatel, pěkně od píky. Přesněji od šuplíku. Než začal své kriminální povídky zveřejňovat, psal si jen tak pro sebe. Později byly jeho píle i talent oceněny; se svou povídkou se umístil v regionální literární soutěži Freiburger Krimipreis (s tím regio nedám pokoj) a vysloužil si i nominaci na Cenu Agathy Christie za nejlepší detektivní povídku (Agatha Christie Krimipreis). To Thomase Erleho zjevně povzbudilo v jeho dalším díle a už si troufl i na celé detektivní romány. Zatím mu vyšly čtyři (zde). Všechny se pochopitelně odehrávají ve Schwarzwaldu a jejich hlavním hrdinou není žádný otrlý tvrďák, životem povlávající bohémský detektiv alá Harry Hole, ale praktický obchodník s vínem Lothar Kaltenbach. Zřejmě se v Bádensku-Württembersku nedostávají kriminalisté, anebo má hlavní hrdina prostě jen smůlu, že se vždy přichomýtne k nějaké vraždě. Ostatně, Bádensko je zemí vína. Obchodníků s ním je tady určitě víc než detektivů.

S jídlem (a počtem kusů prodaných knih) zřejmě roste chuť a tak si Thomas Erle rád zafabuloval i v jiných literárních žánrech. Román „Das Lied der Wächter„(česky bychom jej pokřtili možná jako „Píseň strážců„) samo autorovo domovské nakladatelství Gmeiner vydává v edici fantasy. Tři volně na sebe navazující svazky s názvy „Das Erwachen“ (Probuzení), „Der Gesang“ (Zpěv) a „Das Gesetz“ (Zákon) pojednávají o autorově oblíbeném Schwarzwaldu, ovšem v době po jisté atomové katastrofě. Či-li trocha dystopie, thrilleru a fantasy dohromady.

Láska Thomase Erleho k psaní, ale hlavně k již několikrát zmíněnému pohoří, ho přivedla na nápad rozšířit řady bedekrů, či chcete-li místopisů z tohoto kousku německé země. Autorsky se podílel na knize „Das beste aus Baden“ (lapidárně a česky jednoduše „To nejlepší z Bádenska„), která, jak už sám název v obou jazycích napovídá, čtenářstvo seznámí s kulturními, přírodními i kulinářskými poklady této spolkové země. Které nakladatelství ji vydalo, je myslím nasnadě. Pokud si myslíte, že Gmeiner, pak jste četli předchozí odstavec opravdu pozorně.

Samostatně to však Thomas Erle umí také. A co se týká Freiburgu (město na jihozápadě země, řekněme něco jako vstupní brána do jižního Schwarzwaldu – zde zvaného Hochschwarzwald), který sousedí s autorovým bydlištěm Emmendingenem, je považován opravdu za znalce. Své znalosti z místopisu tohoto města pro čtenáře pěkně sesumíroval v knize „Freiburg und die Regio für Kenner“ (přeložím jako „Freiburg a místopis pro znalce“ – a tady máte důkaz, že s regionálním cokoliv nezačínám jenom já). Mám dodat kdo knihu vydal? Ano, Gmeiner……

Kniha „Die Kapelle“ je důkazem, že spisovatelovo sebevědomí roste skoro přímou úměrou. Krimi ano, zvládnuto. Místopisy (či chcete-li průvodci) také, fantasy jakbysmet a co si ještě Thomas Erle nevyzkoušel? Když si položíte tuto otázku, skoro logicky dojdete k váhavé odpovědi: že by thriller? A já přitakávám. Ovšem slabě. Po přečtení knihy si nejsem vůbec jistý, zda ho autor zamýšlel. Ale mystiky najdete v příběhu dost. A jelikož máme v dnešní době rádi různé zkratky (máme, ať v tom nejsem sám), i v určování literárního žánru, pak z románu udělejme mystický thriller. Příjemné „bubu“ mrazení jsem při čtení rozhodně měl. A o čem tedy kniha je? (Konečně, že!?)

Kunsthistorik Benedikt Oswald je pověřen vypracováním stavebně-historického posudku na kapli, která se tyčí nad jednou horskou vesnicí. Jenže už od počátku jde všechno šejdrem. Cestou autem do Todtnaubergu (místo činu) přes horu s trochu zvláštním názvem Schauinsland (opět zkusím přeložit: Výhled do krajiny – divné že?) ho přepadne nějaký zvláštní stav mysli a vybourá se. Oktávka (ano, hrdina německého regionálního románu jezdí oktávkou) přitom utrpí nějaké šrámy, ale Benedikta vysvobodí silničáři a spolu s nimi se s rozbitým autem dostane do města na druhé straně hory. Odtud už je to jen co by kamenem dohodil (a zbytek dojel autobusem) do vesnice s onou inkriminovanou kaplí.

Zatímco se hrdinovi auto (oktávka, sic!) spravuje u bodrých domácích ochotníků (myšleni hodní a ochotní místní, kteří nechali hrdinu i jednu noc přespat), odkvačí Benedikt další den busem do vesnice (no jasně, toho Todtnaubergu), aby se podíval kapli na zoubek a udělal posudek. Ten je pro kapli zásadní, protože pokud kunsthistorik na ní nenajde nic světoborně a historicky cenného, půjde svatostánek k zemi a na jeho místě vyroste hotel pro turisty. V projektu je samozřejmě (=komunální kolorit) zangažován i sám starosta.

Pokud si teď myslíte, že se další děj bude vyvíjet právě ve smyslu komunálního spřísahání proti pravdomluvnému kunsthistorikovi a ten tak upadne do nebezpečí života, jste vedle jako ta jedle. Tak jednoduché to hrdina mít nebude, jakože by proti němu stál protivník z masa a kostí. On proti němu vlastně ani žádný protivník nestojí, jedno jaký. A přece jen zkušenému čtenáři thrillerů začne blikat v hlavě červená kontrolka jako o závod, když se kunsthistorik ke kapli jen trochu přiblíží.

Ono se totiž zdá, že jakmile se hrdina ocitne v její blízkosti, propadá se opět do stavu mysli, ve kterém málem zrušil oktávku na cestě přes Schauinsland. Dokonce má pocit, že vidí kolem sebe neznámé lidi, kteří jsou zvláštně oblečeni, jakoby z dávné doby. A ačkoliv je Benedikt v kapli sám (tedy za normálních okolností), zřetelně slyší lidské hlasy. Čtenářova kontrolka už ani nebliká, ale svítí na věčné časy světlem jasným jako halogenová žárovka. Tady něco neštimuje. A jakou roli v tom hraje socha místní patronky svaté Barbory? Vypadá skoro jako živá. Nebo je opravdu živá? A nezbláznil se tak trochu hrdina?

Thomas Erle napsal román s příchutí mystiky, tak zní anotace knihy. A dá se tedy mluvit o thrilleru? Hrdinu Benedikta Oswalda vlastně nikdo neohrožuje, nikdo v románu nepřijde o život (jen pár pomačkaných plechů hrdinova auta). Ovšem někdy si Benedikt připadá jako by slupnul bednu lysohlávek, zvláště je-li v kapli. I to, že tam, zcela přirozeně ve smyslu nelogičnosti napínavých knih, chodí výhradně sám a v pozdní večerní dobu (zřejmě doba příznivá pro stavebně historický výzkum), ponechává kontrolku znalce strašidelných příběhů stále zuřivě blikat. I stará babice (pardon, stařenka), která v kapli uklízí a stará se o květenu před oltářem, se zjevuje jako duch a její tvář se zdá být hrdinovi povědomá (po lysohlávkách ji vidí také ve starodávném obleku). Že by tedy thriller? Ačkoli se mnou literární odborníci zřejmě nebudou souhlasit, protože hodlám zavést novou literární kategorii, nabízím zařazení knihy do softthilleru a lehkého bububu.

Pro větší aplaus fanouška thillerů bych očekával více nebezpečenství, ve kterých se hrdina ocitne, pro fanouška hororů (to je ono „bububu“ v mnou nově zavedené literární kategorii) zase mnohem více strašení. A celkově, mnohem více vysvětlování pro čtenáře, proč se dělo, co se dělo. Po zaklapnutí knihy jsem věděl, že nic nevím. Vše zahaleno do husté mlhy bez vysvětlení. Ale to právě možná pasuje na román s kořením mystiky. Ale ať už Thomas Erle napsal thriller, mystický román, soft horror, nebo jen nechal svého hrdinu předávkovat se lysohlávkami, jedno mu nelze upřít: regio umí, ale Sebastian Fitzek z něj nikdy nebude. A mě to nevadí, já mám regionální cokoliv upřímně rád. Logicky z toho vyplývá, že mám rád i Thomase Erleho.

Jestli umím alespoň trochu srozumitelně psát, pak jste pochopili, že děj románu se odehrává v reálné krajině jihozápadního Německa, ve Schwarzwaldu, konkrétně v jeho části zvané „Hochschwarzwald„. Zde se nachází románová i skutečná vesnice Todtnauberg (no, vesnice, hodně velká vesnice). I s kaplí nad ní (viz obrázek výše). O ní však nemohu zodpovědně napsat, že je to ona kaple z knihy. Ale vše tomu nasvědčuje. Ostatně, jinou kapli, aby jeden v Todtnaubergu pohledal (jedna tu ještě je, ale neodpovídá popisu z knihy).

Román Thomase Erleho „Die Kapelle“ je tedy typické „regio“. Odehrává se na reálných místech, v reálných kulisách, které může každý spisovatelův fanda navštívit. Ovšem atmosféru mystického příběhu si čtenář musí představit sám. Všechna zmíněná místa v knize jsou totiž turisticky tak zajímavá, že pohybovat se tu tak, aniž by jste neustále nepotkávali přeplněná parkoviště, plné restaurace a stovky (tisíce) zážitků chtivých turistů, je skoro nemožné. Snad v předjaří, kdy slézá sníh a na lesních pěšinách kolem Todnaubergu je ještě vlhko a blátivo. Ačkoliv možná ani to návštěvníky neodradí. Pro tuto horskou vesnici (fakt vesnici?) vymysleli zodpovědní atrakci, která má sice ve světě obdoby, ale je zážitků chtivcemi žádaná – visutý most přes údolí. Takže, spíše než po stopách románu se tu návštěvníci vydávají po mostě z jednoho svahu na druhý a zpátky. Jako bonus k tomu dostanou nejen skvělá panoramata, ale i pohled na známé vodopády. A to bratru za cca 9 éček. Výhledy úžasné, fronty maximální. Zvláště při hezkém počasí.

I další místo zmíněné v románu, hora Schauinsland (pamatujete, zde hrdina knihy naboural svou škodověnku), česky Výhled do krajiny (velmi zvláštní název, že?), se svými 1284 metry výšky, snadnou dostupností po silnici z Freiburgu, který leží asi jen 18 km pod ní, je velmi exponované místo, úpící pod návalem turistů, kolařů a vandrovníků, motorizovaných i opěšalých. Úžasné výhledy do krajiny, vysokohorská příroda, turistické cesty, rozhledna na vrcholu a v neposlední řadě i lanovka, která sem vede z Freiburgu, láká tisíce, neřku-li desetitisíce osůbek ročně. Ale v určitých ročních obdobích si dokáži představit, že se tu člověk cítí sám a mohou na něj přijít všelijaké vidiny a chmury (tak jako na hrdinu knihy Benedikta Oswalda). Píši z vlastní zkušenosti, když jsem „stopoval“ knihu v reáliích. Zatímco dole ve Freiburgu vládlo nefalšované jaro, na vrcholu hory ležel ještě sníh, těžké tmavé mraky se téměř dotýkaly korun smrků, z lesů stoupala mlha, plazila se přes louky a opuštěné pastviny a živáčka, aby jeden pohledal. Opravdu mystické místo, jako stvořené pro to, aby se stalo součástí napínavého příběhu.

Tak a více vás již nebudu zahlcovat svým milým „regio“. Snad zase příště, až opět vyrazím po stopách další knihy. Pro úplnost dodám ještě, že román „Die Kappele“ vydalo nakladatelství Gmeiner v roce 2024. Asi zbytečné co? To jste jistě něčekali…..