Advent, Vánoce a čtení. Druhá část prosincového knižního obložení

Vlastně ten prosinec vyprchal jako zloděj banánů v samoobsluze. Než si člověk zváží, s kterou knihou začne vánoční čas v ušáku, ve stínu lampy a plápolajícími plameny v krbu, už bude ten krásný čas pryč. Prosincové knižní obložení, část druhá, je však tu

To se to teď lká a naříká, že si jeden mohl ten advent užít mnohem lépe než přípravami na Vánoce. Třeba radostněji a s dobrou knihou v ruce. My pravověrní čtenáři se potutelně smějeme pod vousy (pardon dámy) a hlásíme: my si advent užili. I s tou knihou. Protože nadšený knižní louskal nevynechá žádnou minutku bez knihy v ruce. A vážně k tomu nemusí plápolat oheň. Čas pro dobrou knihu se najde všude. Tak jdeme na to. Je tu druhá část prosincového knižního obložení.

Teď, když mám další prosincový „výběr“ před sebou, musím konstatovat, že to věru nebude veselé počteníčko. Všechno se točí kolem druhé světové války a to věru není záležitost k popukání. Ačkoliv, chybami se člověk učí. Ovšem v případě lidstva si tím nejsem jistý. Tak vzhůru k prvnímu, byť neveselému románu.

Švédský spisovatel, dramatik a esejista Per Olov Enquist (1934 – 2020) není českým knižním louskalům žádným neznámým pojmem. A v divadelních kruzích se toho o něm ví možná ještě více, neboť je autorem řady divadelních her. Ve Wikipedii se dočtete, že je dokonce nejhranějším a nejpřekládanějším švédským dramatikem. Divadlo mám rád, ale ještě raději knihu a tak jsem sáhl po německém vydání jeho románu z roku 1968 (ovšem čerstvě vytisknutém) „Die Ausgelieferten“ ( česky „Legionáři“ z originálu „Legionärerna„)

Die Ausgelieferten se česky dá přeložit jako „vyexpedovaní“, „doručení“ a nebo také „vydaní“. Německý název možná mnohem lépe vystihuje děj románu, označovaného jako dokumentární. Tedy smyšlené postavy, ale děj v něm popsaný se skutečně udál. A o co tedy jde v Enquistově knize?

Blíží se konec války. Na východě Rusové postupují přes východní Prusko na Berlín a všichni kdo můžou se před nimi klidí z cesty. Civilisté i ustupující armáda hledají spásu daleko od této zatracené země, která kdysi byla jejich domovem. Pověst, která ruské vojáky předchází, jim nahání hrůzu.

Ani vojáci nechtějí padnout do ruského zajetí. Jistě moc dobře vědí proč a někteří kvůli tomu neváhají podniknout nebezpečnou cestu přes moře a vzdát se raději komukoli jinému než Rudé armádě.

Stejně jako 3000 příslušníků wehrmachtu, kteří se v květnu 1945 přes moře dostali do neutrálního Švédska. S nimi i skupina 167 mužů národnostně pocházející z Pobaltí a bojující po jejich boku proti Sovětskému svazu. Většina z nich byla příslušníky nechvalně známých jednotek SS.

Vojáci byli ve Švédsku internováni v několika táborech než bude rozhodnuto o jejich osudu. Bez výjimky žádný z nich nechtěl být vydán do rukou Rusů. Nechtěl, ale byl.

Většinu z nich totiž Švédsko na základě sovětské nóty, v rozporu se všemi mezinárodními dohodami, skutečně Rusům v roce 1946 vydalo. Zajatí vojáci se tomu bránili i hladovkou a jinými formami protestu. Mnozí z nich raději spáchali sebevraždu, než aby se ocitli v ruském zajetí. Většina z nich se z ruského zajetí nikdy nevrátila domů a jejich osudy jsou dodnes nejasné. Tento čin způsobil ve Švédsku politické zemětřesení i trauma a rozčarování z politiky, která to umožnila.

Per Olov Enquist v románu nesoudí. Prostřednictvím hlavního hrdiny knihy vypravuje fakta a zdržuje se jakéhokoli hodnocení viny či neviny. Byla přece válka a ta, jak známo, nezná bratra. Ani člověka.

Knihu „Die Ausgeliferten“ vydalo nakladatelství S. Fischer v roce 2024. Česky zatím nevyšla.

I další kniha nemá daleko k tragédii války. Ovšem tentokrát v thrillerovém balení. „Schweigend steht der Wald“ („Les mlčí“) slibuje napínavé čtení. A nejenom na předsázce knihy. Jak to vím, když jsem knihu ještě nečetl? Thriller z klávesnice (kdo dnes ještě píše knihy rukou?) německého spisovatele a překladatele Wolframa Fleischhauera byl totiž zfilmován. A to je zrovna ten případ, kdy jsem objevil knihu či autora nejprve podle filmu.

V pomatení smyslů (či jinak se zkaleným vědomím) jsem zapnul televizní přístroj, který jinak zůstává většinou out. A měl jsem to štěstí (ačkoliv to uvidíme až si thriller přečtu), že zrovínka vysílali filmové zpracování Fleischhauerova románu. Nutno konstatovat. že na německou veřejnoprávní televizi docela slušný počin. A hle! Co nevidím v titulcích! Natočeno podle stejnojmenné románové předlohy Wolframa Fleischhauera. A tak se kniha ocitla v mým spárech (stejné to bylo s mou nejoblíbenější autorkou thrillerů Yrsou Sigurdardóttir a její knihou „A pamatuji si vás všechny“ – také jsem nejprve viděl filmové zpracování a pak už to šlo ráz naráz. Dnes mám všechny autorčiny thrillery ve své knihovně).

Studentka lesnictví Anja je na praxi v hlubokých bavorských lesích, kam čirou náhodičkou jezdívala s rodiči na prázdniny. A ještě něco má s těmi lesy společného: před dvaceti lety v nich nenávratně zmizel její tatík. Obyvatelé blízké vesnice si na Anju pamatují, ale rozhodně ji nečeká nějaké vroucí uvítání se slavobránou a ohňostrojem (mohu potvrdit, lidé z německého venkova jsou svéráz). Domácí sedláci by spíše uvítali, kdyby si studentka sbalila zase svých pět švestek a dělala praxi někde jinde. Ale proč? A když Anja při sondáži v lesní půdě objeví dávné tajemství, které mělo být navždy pohřbeno v zemi, je rozhodnuto, sličné studentce půjde o život!

Možná se teď ptáte, kde je ta souvislost s válkou? Wolfram Fleischhauer do románu totiž zapracoval téma, na které Němci rozhodně hrdí nejsou: tzv. pochody smrti na samém konci druhé světové války. Bystrým (a to jsme všichni, že?) už svítá – co asi tak leželo pohřbeno v zemi, i kdo pomáhal kopat masový hrob. Kdo stále netuší, ať si knihu přečte. Musí však tak učinit německy, protože román do našincova jazyka přeložen dosud nebyl.

Autor thrilleru Wolfram Fleischhauer je studovaným člověkem (studoval literární vědy v Německu, Francii, Španělsku a USA) a kromě psaní knih se živí i jako autor filmových scénářů a producent. V Česku mu vyšla zatím jedna kniha, v roce 2004 „Královský purpur“ (napínavá oddechovka alá Dan Brown) v nakladatelství Alpress.

Román „Schweigend steht der Wald“ vydalo nakladatelství Droemer Knaur v roce 2014.

I poslední kniha této části prosincového knižního obložení vypráví o krutosti války a k svátkům narození Spasitele se hodí asi jako elektrické SUV do Chánova. Jenže když ono to je tak poučné, poznat, kde předkové udělali chybu (německé předky je možné dnešním perimetrem pohledu brát jako obyvatele EU a to jsme my také). Tentokrát však nejde o „velké“ dějiny úspěšných vojevůdců a „fýrerů“, kteří po každé válce slíznou smetanu a ověnčí se bobkovým listem vítězů (či loserů, ale to jim nebrání dělat jako by nic – to oni, my muzikanti). V knize „Kind, versprich mir, dass du dich erschießt“ („Dítě, slib mi, že se zastřelíš„) jde o „malého“ člověka. O jeho „élend“ a tragický osud. Protože jedinými obětmi války jsou vždy „obyčejní“ lidé. Ne vojevůdci, fýreři a politici.

Válka je definitivně projetá. Německá armáda ustupuje jako o život (však jí také o život jde). Říše, jenž měla trvat tisíc let končí už po dvanácti letech. Krysy, tedy fýreři, jejich nohsledi a vlezdoprdelkové, jako první opouštějí „loď“. Buď rovnou do pekla a nebo se v trapných převlecích snaží dostat třeba do Jižní Ameriky.

Na východ tehdejšího Německa se valí Rudá armáda. Obyvatelstvo, ponecháno krysami nepřátelům napospas (jako by to někdy v historii bylo jinak), v panické hrůze před ruskými vojáky prchá dál na západ. Prchá a nebo páchá sebevraždy. Faktografická kniha „Kind, versprich mir, dass du dich erschießt“ totiž popisuje největší masovou sebevraždu v dějinách Německa.

Tisíce Němců si v čase katastrofické porážky dobrovolně vzalo svůj život. Celé rodiny se společně zastřelily, oběsily nebo otrávily. Hrůza z Rudé armády (výživně živená nacistickou propagandou – ačkoli tentokrát nemuselo Goebbelsovo ministerstvo moc přehánět a lhát), deziluze z konce tisícileté Říše i beznadějnost jejich životů. To vše byly „spouštěče“ sebevražd.

Autor, německý historik Florian Huber popisuje na příkladu města Demminu (700 až 1000 sebevražd těsně před příchodem Rudé armády na konci dubna 1945) „mechanismus“ davového selhání a volby smrti jako jediného východiska. Ale jak sám v knize píše, ….Demmin byl všude v Německu.

Florian Huber je ve svých knihách specializuje zejména na dějiny druhé světové války, na život v Německu počas nacistické vlády a na poválečnou dobu. Jako historik se tedy drží faktů, ale podává je čtivou formou, takže naučná literatura v jeho podání je stravitelná i pro odpůrce prostých faktů. V Česku je také už popsaným listem, jeho kniha o deziluzi poválečného Německa „Za dveřmi číhají přízraky„, vyšla v roce 2018 v nakladatelství Mladá Fronta.

Kromě psaní se věnuje i filmu. Jako režisér mnoha dokumentárních filmů obdržel dokonce i nějakou tu cenu.

Knihu „Kind, versprich mir, dass du dich erschießt“ vydalo nakladatelství Piper v roce 2016.

Touto knihou jsem uzavřel druhou část prosincového, nebývale bohatého knižního obložení. Příště už dojde na knihy nejzářivější, tedy na ty, které jsem našel pod vánočním stromečkem.