Aprílové (dubnové) knižní obložení.

Duben ještě tam budem….hlásá lidová pranostika. Kde? No přeci za těmi kamny, kde už si hovíme od zimy. A nehovme si tam sami! Společnost interesantní knihy vydá za deset polen v kamnech. Takže, čím jsem se obložil v dubnu? Knihami, pochopitelně, ale jakými?

Především, myslím, že bych měl brzdit. Knihovna se plní novými, dalšími knihami a já nestíhám číst. Kladu si spoustu otázek, když projíždím Instagram a sleduji profily „knižních influencerů“ (spíše však influencerek), na kterých se chlubí desítkami přečtených knih během roku ( stovkami!?). Kde na to berou čas? Čtou tak rychle? Nebo mlží a lehce klamou tělem? Každopádně, jsem opak nevěřícího Tomáše, takže všichni knižní blogeři, blogerky mají můj velký respekt. Já jsem rád, že stihnu tři knihy za měsíc. Ale i za to jsem sám sobě vděčný. Přečíst si knihu není sprint na sto metrů a až přečtu, tak přečtu. Skvělý pocit z příjemně stráveného času však máme všichni. I ti „masoví“ čtenáři.

Už několikrát jsem se tu vyznal z lásky. Moment, aby nedošlo k mýlce. Nejde tu o lásku k někomu (ačkoliv i ta má jistě své kouzlo), ale k něčemu. Tak jistě, knihy jsou první na ráně. O tom není pochyb, jinak bych o nich nepsal. Ovšem zahořel jsem citem i ke Schwarzwaldu. Černý les (hezky česky) je pohoří v Německu a byla to láska na první pohled. A jelikož v tom nejsem sám (ta náklonnost je vážně nakažlivá), najdou se i tací, kteří kromě horoucí lásky k těmto horám a lidem v nich, umí své pocity nějak literárně vyjádřit. Ať už fabulují v románech, či faktograficky popisují skutečnosti, historii i přítomnost, já „beru“ vše, co mi rozšíří obzory o tomto místě na Zemi.

Doposud to byla německá spisovatelka Julia Heinecke, jejímž historickým románům ze Schwarzwaldu jsem přišel na chuť. A nejen na chuť, ale pilně je i čtu (viz zde), případně se na ně chystám. Ale Černého lesa není nikdy dost, takže když jsem objevil dalšího místního „písmáka“ neváhal jsem a seznámil se.

Písmák se jmenuje Elmar Langenbacher a jeho kniha, jenž povzbudila mou „schwarzwaldskou náruživost“, nese název „Als Oma noch lebte“ („Když babička ještě žila„). Pochybuji, že spisovatelovo jméno v našich luzích a hájích něco někomu řekne. A už vůbec si nedělám iluze o tom, že by se jeho kniha stala u nás bestselerem (pokud vím, žádné domácí nakladatelství se nechystá spáchat ekonomickou polosebevraždu vydáním tohoto titulu). Ne tedy, že by kniha byla špatná, ale je úzce zaměřená právě na kousek té země, jenž i mě tak pohnula až skoro k lyrickému přemítání.

Elmar Langenbacher už také patří (stejně jako já) k pamětníkům života. Pro ty, kteří to zlomyslně chtějí slyšet na rovinu: patří k těm dříve narozeným. A tudíž i něco pamatuje. A rád se o své vzpomínky z dětství podělí. Hrdinkou vzpomínek, tedy kromě hor, přírody a času malin nezralých, je jeho babička. A stejně jako naše Božena Němcová měla svou studnici životních mouder ve své příbuzné (viz dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí), vzpomíná i Elmar Langenbacher na svou babičku jako na závan starých dobrých časů, kdy svět kolem nás nesužoval přetechnizovaný svět vyspělé civilizace. Pro mileniály: tehdy se třeba pralo ručně v neckách a signál do mobilu by jste hledali zbytečně. Nebyl, stejně jako nebyly mobily. Hrůzná představa, co?

Elmar Langenbacher je živoucím důkazem toho, že muži mnoha „řemesel“ nevyhynuli (ženy, zbystřete!). Vystupoval jako muzikant v hotelu, založil a vedl úspěšnou reklamní agenturu a aby toho nebylo málo, nakonec si vydupal ze země i vlastní nakladatelství (kde pochopitelně vycházejí hlavně jeho knihy). Jako „vedlejšák“ vám na míru sestaví túru po horách, ukáže vám ty nejzajímavější místa a ještě vám u toho bude vyprávět spoustu zajímavých historek.

Knihu „Als Oma noch lebte“ („Když babička ještě žila„) vydalo (pozor překvapení) nakladatelství Elmar Langenbacher v roce 2023.

Dlouhé zimní večery jsou sice už minulostí (když tedy zrovna nepadá něco ze Sahary), ale pro dobrý thriller se kousek té ponuré atmošky jistě najde. Například, když si počkáte do půlnoci. Za oknem černočerná tma, někde v na okraji lesa slyšíte houkat sýčka (prostě sýčkuje) a vy vezmete do ruky knihu. Třeba tu od Christiana Herzoga. Jmenuje se „Aktion Phoenix“ („Akce Fénix„) a vyšla u nakladatelství Rowohlt v roce 2023.

Román nás zavede do období Olympijských her v Berlíně 1936. Jistě i mileniálové vědí, že v té době v Německu byli už tři roky u moci hnědokošiláči (bože ta klišé), vedení křiklounem s komickým knírkem pod nosem (kéž by to byl jediný jeho hřích). A pokud jste v hodinách dějepisu dávali pozor, pak víte, že to byla doba temna, které pomalu začalo roztahovat své drápy nad celou Evropou. Taková olympiáda je však skvělou příležitostí k tomu, jak světu ukázat, že režim hnědokošiláčů (klišé!!!!!) je tím nejbohulibějším, co mohla Evropa dostat pod stromeček. A tak se lakuje vše na růžovo a tváří se, že Německo je tím nejskvělejším místem na zemi.

Hlavní hrdina knihy Hermann (malinko zprofanované jméno) pracuje jako zaměstnanec ministerstva propagandy ruku v ruce s režimem na hladkém průběhu her (tedy aby nikdo nepoznal, že se v Německu chystá něco jako masová vražda lidstva). Při své „práci“ poznává studentku Annu, pochopitelně se do ní zamiluje (a zase ta klišé!) a díky ní začne o svém „angažmá“ pro režim pochybovat. To však ještě netuší, že Anna je členkou studentského odboje. Skupina chce využít úvodního ceremoniálu her k protistátní akci. Nad olympijským stadiónem má přeletět vzducholoď „Hindenburg“ (znáte? no také shořela..) a studentíci v akci z ní chtějí vyhazovat protirežimní letáky. Vcelku tedy nenásilná akce na podporu Evropy bez nácků. Jenže….

Na „využití“ vzducholodě ke svým účelům si také dělá zálusk tajná organizace „Akční skupina Fénix“ a ta se rozhodně nechce spokojit s neškodným vyhazováním letáků. Studentíci, Anna i Hermann čují něco strašného, co má změnit osud lidstva (jako by už sami hnědokošiláči nebyli dost velkým neštěstím). Že by něco jako 11. září 2001?

Autor thrilleru Němec Christian Herzog (pche, odhalení: pseudonym. Jmenuje se Ralf H. Dorweiler) pochází původně z filmové a televizní branže (byl i hercem), ale brzy se u něho rozvinula potřeba psát. Na svém spisovatelském kontě už má detektivky i historické romány. Thiller „Aktion Phoenix“ je však první knihou, kterou vydal pod pseudonymem.

Další tři knihy (slibuji, poslední v dubnu) jsou od jednoho a téhož autora. Jmenuje se Erich Kästner (1899 – 1974) a my „dříve narození“ si ho ještě můžeme vybavit z dob literárních deníků na základní škole naší doby („normoška“, v dějinách zvané normalizace). Německý autor byl u rudých normalizátorů oblíben pro své pacifistické i levicové postoje. Ovšem nikdy nám nebylo vysvětleno, proč po válce zakotvil na prohnilém Západě, konkrétně v Mnichově. Asi aby tam rozvracel imperialistický režim.

Erich Kästner je u nás znám především díky knihám pro děti. Ano, známý pacifista si udělal jméno jako autor dětských knížek. „Emil a detektivové„, nebo „Luisa a Lotka“ patří asi k těm nejznámějším (pokud neznáte, doplňte si mezery. Knihy stále vycházejí). Ovšem Erich Kästner psal i pro dospělé. A to nejen romány, ale třeba i lyriku. No ano, už i já Brute, jsem dostal chuť na trochu toho básnění.

Sbírka básní „Gesang zwischen den Stühlen„(„Zpěv mezi židlemi„) je považována za jeho nejlepší, co se básniček týká. Tak nějak po svém (tzn. satiricky, kousavě) se v ní vypořádává s Výmarskou republikou. Kousek, jenž přistál v mé knihovně, vydalo nakladatelství Atrium v roce 2019.

Jak už bylo výše zmíněno, Erich Kästner nebyl jen autorem knih pro děti, ale psal i pro nás dospěláky. Ať už eseje či romány, tato díla nebyla určena dětským duším. Možná by je nepochopily a možná by z nich dostaly psotník, protože témata v nich zpracovávaná jsou malinko vážnější, než honit zloděje v ulicích Berlína (viz „Emil a detektivové„).

Román „Fabian. Die Geschichte eines Moralisten“ („Fabian„, nakladatelství Melantrich v roce 1968 – dávno tomu) je právě takovým počinem, neboť téma počínající hospodářské krize 30. let v Německu není nic k popukání. To, co si Němci v první světové válce uvařili, si i ve 20. a 30. letech vybíralo svou krutou daň. Inflace, o které se vám ani nesnilo (ta naše současná je proti ní hospodářská konjuktura), bída, nezaměstnanost, sebevraždy, už jen když se vám narodilo další dítě do rodiny. Do toho válečné reparace, o které se třeba Francie pilně hlásila při každé příležitosti, frustrace z války, z Versailleské smlouvy a vůbec, Němcům se vedlo zle nedobře. Ostatně, to ani celému světu (viz černý pátek na čísi burze).

Fabian, tak se jmenuje hlavní hrdina knihy, germanista a copywriter (tehdy však bylo toto povolání nazýváno „pisálek reklamních textů“), žije v Berlíně „zlatých dvacátých let“. Vidí a vnímá kolem sebe onen svrab světa (tedy zejména Německa). Morální úpadek, ve kterém si bída přímo lebedí, protože tehdy zvítězí, když lidem vezme kromě chleba i jejich důstojnost. Přesto se Fabian snaží nepropadnout ničemu, co by mohlo pošpinit jeho morální profil. Ale! Blíží se světová hospodářská krize, je tu poválečný rozvrat hospodářství, ale lidé chtějí zoufale přežít. I za cenu zrazení vlastních morálních zásad. Ano čujete správně, Berlín dvacátých, třicátých let bylo město dekadence, které se zmítalo mezi pozlátkem luxusu, skvělé i pokleslé zábavy a nepředstavitelné bídy, té hospodářské i té morální.

Fabian tedy prochází městem, které se zmítá jako v horečce. Zamiluje se do Cornelie a ona do něho. Ale láska však nemá na úsvitu hospodářské krize žádnou šanci a budoucnost. Láska ne, pokleslá morálka ano? Těžká rána pro moralistu Fabianova ražení.

Román poprvé vyšel v roce 1931. Mé vydání však není tak staré, vydalo jej nakladatelství Atrium v roce 2017. Ještě si dovolím malý dovětek. Na rovinu: český název knihy „Fabian“ mi nepřipadá výstižný natolik, aby mě přilákal ke čtení. Pokud bych já byl nakladatelem (kdyby, nikdy!), zvolil bych raději doslovný překlad německého originálu. Tedy „Fabian: Historie jednoho moralisty„. To bych já osobně viděl jako daleko přitažlivější, než jen prosté Fabian…..

A jdeme do aprílového finále. Pro změnu opět německý autor Erich Kästner (však jsem sliboval tři kousky) a jeho „Drei Männer im Schnee“ („Tři muži ve sněhu„, nakladatelství Alois Srdce v roce 1934 – ano, dávno tomu). Tentokrát jde o srandu, román je také nakladatelem (tím českým) označován jako humoristický. Skutečně, zápletka je k pokukání.

Bohatý podnikatel (co, podnikatel, milionář to je) Tobler je tak trochu srandista. Pod falešným jménem (dneska bychom řekli, pod falešnou identitou) se zúčastní jakési soutěže pro své zaměstnance. Neptejme se proč, inu rozmary bohatých lidí. Co čert nechtěl, pan milionář vyhrál druhou cenu, pobyt v alpském horském středisku. Už to samo o sobě je pro jeho rodinu malinko za čárou, ale Tobler se rozhodne, že si svou cenu ponechá a využije ji, aby poznal život z pohledu obyčejných lidí. Jak říkám, tihle ti výstřední milionáři.

Milionářova dcera Hilde tedy do hotelu v Alpách zavolá, aby tamní osazenstvo zpravila o svém výstředním otci. Ale to ještě netuší, že vítěz první ceny dr. Hagedorn (ten si pobytu v hotelu samozřejmě užívá jakbysmet) je také falešná identita: ve skutečnosti jde o milého, nezaměstnaného chudáka. Zápletka je na světě a o srandu jistě nebude nouze.

Je možné (troufnu si říci, že velmi pravděpodobné), že vám kniha nic neříká. Vždyž vyšla naposledy před devadesáti lety! Ale přesto máte dojem, že je vám její název přijde nějak známý? Odhlédněme od románu „Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)“ anglického spisovatele Jerome Klapky Jerome. Název je podobný, sranda je též přítomna. Ale to jsem nemyslel, protože pokud máte jen malinko povědomí o filmech zvaných pro „pamětníky“, jimiž nás zejména Česká televize čas od času oblažuje, aby vyplnila programovou prázdnotu, pak přihořívá.

V roce 1936 se totiž český režisér Vladimír Slavínský rozhodl, že podle Kästnerova románu natočí stejnojmennou veselou taškařici (tedy film), jakými se předválečná kina jenom hemžila (televize tenkrát ještě nebyla). Lesk filmu „Tři muži ve sněhu“ dodávaly nejen Kästnerova předloha, ale tehdejší české top hvězdy filmového plátna.

Má knižní „předloha“ pochází z nakladatelství dtv, vydání z roku 1988 (čili už také vlastně velmi dávno).

A tím končím obložení. Samozřejmě to dubnové. Už teď se ale můžete těšit na květen, kupování knih totiž nezanechám. Co také dělat jiného za kamny, než číst? Ono to povznáší a hřeje zároveň.