Březnové knižní obložení

Březen, za kamna vlezem. A proč tam zalézat sám, když si za kamny můžeme hovět s knihou? Hodnotnou, zajímavou a nebo jinou. To je jedno. Hlavně, aby nás bavila. A co bavilo v březnu za kamny mě?

Měsíc s měsícem se opět sešel a kdeže minulé sněhy jsou. Nedávno jsem tu připomínal, že únor není tak dlouhý, abychom otálel s nákupem a čtením knih a už mávám i březnu pápá a pátrám všude možně po dubnovém obohacení knihovny. Ale pěkně popořádku, po únoru přišel březen a zde jsou mé knižní tipy prvního jarního měsíce.

Na mém facebookovém profilu jste se možná už dočetli, že jsem se opět a rád zúčastnil představení nového románu Julie Heinecke „Heimliche Frucht“ (nakladatelství Gmeiner v roce 2024). Česky kniha ještě nevyšla a neví ani čtenář bledý, zda kdy vyjde. Pokud bych si teď měl zahrát na překladatele, pak by název knihy zněl „Tajný plod“ (doslovně), případně lapidárněji „Nechtěné těhotenství„. Oba mi znějí jako nebetyčná blbost. Asi proto, že žádný překladatel nejsem a chybí mi tedy potřebná erudice i fantazie. Za doslovný překlad názvu knihy ruku do ohně dám (natolik již německy vládnu), ale on doslovný překlad není pokaždé to pravé ořechové. A proto máme překladatele. S nimi je svět veselejší a čtivější.

O německé autorce Julii Heinecke jsem již popsal něco digitálního papíru v souvislosti s její knihou „Schneesturz“ (přeloženo „Lavina„). Julia píše poutavě a její romány se odehrávají v mnou i jí oblíbeném Schwarzwaldu (ti, co by náhodou netušili kde to je – heslo švarcvaldská šunka). A to je právě možný kámen úrazu, proč se českého překladu zřejmě nikdy nedočkáme. Oba romány z Černého lesa, tedy jak „Schneesturz“ tak „Heimliche Frucht„, (Černý les, toť český překlad názvu Schwarzwaldu) jsou úzce zaměřeny na tento region a tudíž pro čtenáře křtěného Vltavou (či Labem a vodou z jiných českých řek) asi nepříliš zajímavé. Pro nakladatele (tedy pokud to není ryzí nadšenec) by bylo případné vydání obou románů Julie Heinecke zřejmě českou ekonomickou polosebevraždou. I při vydávání knih totiž platí základní ekonomické poučky. Bohužel a bohudík. Přesto, Julii mohu jen doporučit. Píše skvěle.

I v novém románu „Heimliche Frucht“ jde tedy o Schwarzwald a lidi v něm. Sedlák na jenom horském statku sám sebe považuje za alfasamce a tak trochu počítá s tím, že děvečka bude ke všemu svolná. Ona svolná je, což o to, protože se shodou blbých okolností (srdci holt neporučíš) do sedláka ke všemu zamiluje, ale ten dá přednost bohaté nevěstě svého stavu (jak podlé a jak obehrané – známe i z našich „rurálních“ románů). Selka je tedy podváděna (ničeho si nevšimla, chuděra), v sedlákovi roste pocit alfasamce (obcuje s oběma) a děvečka si to nechá líbit, protože doufá (naivka). Až se ucho utrhne a ona otěhotní. A pak začne pořádný šrumec s jediným účelem: zbavit se nenarozeného dítka. Že to nebude jednoduché a vyústí to v tragédii, to už jen červivá třešnička na dortu.

Stejně jako v případě knihy „Schneestutz„, vycházela Julia Heinecke při psaní „Heimliche Frucht“ ze skutečných událostí. Dostaly se jí totiž do ruky policejní protokoly z padesátých let o podobném případu. A takovým námětem se nepohrdá.

Další autor, jenž uvízl v sítích mého březnového nákupního rauše je Otfried Preußler (1923 – 2013). I o něm jsem už něco napsal. Nedávno totiž v Německu došlo jedno gymnázium k prozření a škrtlo spisovatelovo jméno ze svého názvu. Důvody mělo jistě veskrze pádné, jen bych řekl, že malinko zástupné. Ale to mi nepřísluší hodnotit, důležité bylo, že počin gymnázia oživil můj zájem o tohoto spisovatele.

Svým způsobem by nám Otfried Preußler měl být osobou blízkou. Za prvé, ovšem bráno hodně zeširoka, je to našinec a liberecký rodák. Za druhé, všichni jsme jednou byli dětmi a měli rádi pohádky. A právě ty liberečák náš vezdejší psal především. Pokud by jste přece jen tápali, kdo to Otfried Preußler je, představím hned napoprvé asi největší „bombu“ mezi jeho knihami.

Žil byl kdysi v Horní Lužici (dnes Německo) chudý chlapec jménem Krabat. Byl to sirotek ubohý a měl hlad, no a tak se nechal zverbovat od navýsost divného mlynáře, jenž provozoval černou magii. A na problémy bylo zaděláno měrou vrchovatou. Zadat si s „temnými silami“ nikdy nevěštilo nic dobrého.

To je tedy ve zkratce obsah knihy „Čarodějův učeň“ (v německém originále „Krabat„, vydaného v nakladatelství Thienemann v roce 2016). Snad už na první pohled musí být každému jasné, že až tak úplně o pohádku nejde. Vpravdě je to surový horor, kterým by neměli pohrdnout ani zarputilí čtenáři Brama Stokera (no ano, Drákula!).

Možná tedy už některým svitlo a vzpomínají si, že knihu znají. A nebo také ne, ale něco jim říká, že viděli kdysi film stejného jména. A bingo! Ano, kniha byla zfilmována! A nikým větším, než režisérem Karlem Zemanem! Celovečerní animovaný snímek „Čarodějův učeň“ z roku 1977 je opravdu mistrným kouskem, který se anoncuje jako pohádka, ovšem značně strašidelná a krvavá. Rozhodně by se na ni neměly koukat děti před dovršením plnoletosti, aby snad jejich dušení zdraví nedošlo úhony (jasně, přeháním). Stejně jako kniha i její zfilmování je bratru skvělý umělecký počinek.

Kniha „Čarodějův učeň“ u nás pochopitelně vyšla mnohokrát (viz Preußler rodák náš). Naposledy v roce 2020 v nakladatelství Argo.

I další kniha měsíce března je od spisovatele Otfrieda Preußlera, který sám sebe rád „degradoval“ na pouhého vypravěče. V knize „Odbila dvanáctá hodina“ (v německém orginále „Zwölfe hat`s geschlagen„, vydané v nakladatelství Thienemann v roce 2017) nám tedy „převypráví“ třináct lidových pověstí o strašidlech, skřítcích, čarodějnicích, o pokladech a jejich strážcích, o kouzelnících a další strašidelné havěti. Či-li čtení o půlnoci pro dětičky, které nejsou zrovínka posedné. Třeba se poté napraví.

Kniha „Odbila dvanáctá hodina“ vyšla v nakladatelství Argo v roce 2018. Pochopitelně, pohádek a pověstí (i těch krvavých a strašidelných) není nikdy málo.

Aby toho nebylo o rodákovi z Liberce málo, zatoužil jsem poznat jej ještě o něco blíže. Ke stému výročí narození Otfrieda Preußlera (ti bystřejší vědí, že to bylo minulý rok) vyšlo několik publikací mapujících jeho život a dílo. Jednu z nich sepsal Tilman Spreckelsen a v německém originále se zove „Otfried Preußler – Ein Leben in Geschichten“ (vydalo nakladatelství Thienemann v roce 2023). Na obálce knihy se nakladatelství holedbá, že se jedná o první ucelenou biografii Otfrieda Preußlera. Zřejmě už bylo na čase.

Tilman Spreckelsen, ročník 1967, je literárním redaktorem v deníku FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Zde je, mimo jiné, zodpovědný právě za dětskou literaturu. Kromě toho sám rád píše, a protože dětskou literaturou může člověk trochu zinfantilnět, věnuje se ve svých knihách úplně jinému žánru – detektivkám a lidových pověstem o strašidlech (podobnost s Otfriedem Preußlerem čistě náhodná?)!

Pro úplnost, kniha česky doposud nevyšla, ale mám takové tušení, že by se mohlo něco chystat. Proč ne? Přece jenom jde o našince, ačkoliv bývalého. Tak se nechme překvapit.

Lidský osud je ovlivňován mnohými okolnostmi, o spoustě z nich si rozhodujeme sami, ale mnoho dalších za nás rozhodou jiní. Ne vždy k našemu prospěchu. Jednou takovou nepřející „okolností“ je válka. Válka vždy zásadně změní lidské osudy, které původně měly být jen přející a sluníčkové, ale díky mašinérii smrti se změnily v tragické.

A o takovém tragickém osudu vypráví román „Der Komet“ („Kometa„), vydaný v nakladatelství Suhrkamp v roce 2023. Kniha autora Durse Grünbeina vypráví o osudu dívky Dory z jednoduchých poměrů (dobrá, chudé holky ze slezské vesnice), která po ničem jiném netouží, než být ve svém životě šťastná. Třeba i nadále dřít bídu s nouzí, ale mít pocit štěstí a mít pro koho žít. Tedy to, co vlastně chceme my všichni (samozřejmě, ne všichni přitom chceme třít i bídou s nouzí). Ale člověk míní a Hitler (ne tedy Bůh, jak by se mohlo zdát) mění. Přišel rok 1933, hnědokošiláči se dostali v Německu k moci a začali postupně měnit osudy lidí nejen v Dořině rodném Slezsku (tehdy součást Německa), ale i v celé Evropě (měli by jste znát z dějepisu pod heslem „Druhá světová válka“).

Osud, jenž už v mnohém dostával rysy nastávající tragičnosti, zavál Doru do Drážďan. Město na Labi je dobře známé i u nás; kvůli četným barokním památkám (proto se město též označuje jako „Benátky na Labi“), ale i prima možností si zde dobře nakoupit (kdo ve vašem okolí nezná místní „Primark“?). Jenže Drážďany, to nejsou jen barokní památky a nákupy, to je i pohnutá historie vybombardovaného města.

Mezi 13. a 15. únorem 1945 podniklo britské letectvo nálety na město a proměnily Drážďany v ohnivé peklo trosek a smrti. Během bombardování zemřelo podle odhadů 25 000 tisíc lidí a město bylo prakticky srovnáno se zemí. A právě zde se naplnil osud hlavní hrdinky románu. Stejně tragický, jako osud města.

Autor románu Durs Grünbein je především ceněným básníkem a esejistou, vyznamenaným mnoha literárními cenami. V Česku mu vyšla zatím jediná kniha, v roce 2008 v nakladatelství Opus sbírka básní „Lekce lební báze„. To je holt osud.

I děj další knihy, jenž přistála úhledně zabalena na prahu vstupních dveří do našeho domu, se odehrává na pozadí kulis druhé světové války. A je svým způsobem také tak mírně tragický. Ale jenom mírně.

Román „Im See der Himmel“ vypráví o lásce. Vypráví o vině a o hledání odpuštění. Marie se vrací zpátky do své rodné vesnice, kterou kdysi musela opustit. Na konci války se jako -náctiletá zamilovala do vojáka, který ve vesnici dlel na dovče. I frontový voják si totiž musel občas oddechnout mezi plazením se pod ostnatým drátem a střílením do nepřítele. Marie a vojáček se však spolu nevodili jen za ručičky a tak se stalo, že nám hrdinka otěhotněla. Co čert nechtěl, spolupachatel skutku narukoval zpět do války a Marie tu zůstala se svým outěžkem sama. A protože pocházela z přísně katolické rodiny, byla z ní takříkajíc vyobcována. No a teď, po x letech se vrací na místo činu. Bylo (bude) jí odpuštěno? A odpustila ona svým hříšníkům? Aneb, kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

Autorkou románu je německá autorka Simone Schönung píšící pod pseudonymem Helen M. Sand. Pokud vám jméno něco připomíná, pak jste ve školních škamnech neseděli zbytečně. Co třeba George Sand? Ano, francouzská spisovatelka 19. století. Ale to byl vlastně také pseudonym….Takže pseudonym pseudonymu?

Román „Im See der Himmel“ je spisovatelčinou prvotinkou-nahotinkou v níž odhalila, co od ní můžeme v budoucnu čekat. Kniha vyšla v nakladatelství Bonifatius v roce 2024. Asi je vám jasné, že česky to ještě nebylo. Příležitost pro domácí, ekonomické polosebevraždy chtivé nakladatele? Přečtu a uvidíme. Zatím si dovolím přeložit název knihy: „Nebe v jezeře“ (no jo, nějaké kostrbaté…když já nemám tu invenci).

Zato další kniha z březnového knižního obložení už česky vyšla. Dokonce teprve nedávno. Román „Ascona“ německého spisovatele Edgara Rai vydalo nakladatelství Ikar v roce 2023. Název knihy odkazuje na stejnojmenné město na jihu Švýcarska. Rozkládá se (také) na břehu jezera Lago Maggiore a je známé nejen pro svou polohu, skoro středomořskou atmosféru a úchvatné přírodní scenérie, ale dříve také jako město exulantů, uprchlých před jistým Adolfem. A jedním z nich byl i můj oblíbenec Erich Maria Remarque.

Podíváte-li se do nějakého bedekru (či jen prostě na internet) nebude se vůbec divit, že se světoznámý spisovatel po svém útěku z hnědnoucího Německa uhnízdil právě tady. Město i jeho okolí nabízejí hotové balzámy na duši zkoušeného uprchlíka z vlastního domova. Samozřejmě, finanční stránka bydlení v tak lukrativním místě je také jistě nezanedbatelná. Ale to se v románu neřeší (ostatně, Remarque byl už tehdy velice známý spisovatel – jen pár hnědokošiláčů v Německu to zabedněně nechápalo). Dokonce se neřeší ani ty úchvatné scenérie. Remarque měl tou dobou úplně jiné problémy. Musel se vnitřně vypořádat s emigrací, což nebylo vůbec jednoduché.

Kdo jste někdy někam uprchl, nebo jen přemístil svůj život stovky kilometrů od domova, možná víte, jak se Remarque musel cítit. Blbě, jak jinak. O to více, že mu nekynula naděje na brzký návrat do rodného hnízda a k lidem, které tam zanechal. A tak se dostavily deprese, tvůrčí krize a kdoví co ještě jiného se spisovateli v tu dobu přihodilo. My muži takové vykolejení neseme těžce, něžné pohlaví je v tomto punktu daleko statečnější. Remarque se začal „oblbovat“ alkoholem, kvanty vykouřených cigaret a milostnými avantýrami. Těm propadala dokonce i jeho exmanželka (a kterou si později znovu vzal) Jutta. V této skoro dekadentní atmošce to vypadalo tak, že svět brzy přijde o jednoho literárního velikána.

Že nepřišel, a že Erich Maria Remarque napsal ještě spoustu úchvatných románů, možná vděčíme jedné ženě. Ženě, před kterou spisovatele všichni varovali. Marně. Mezi spisovatelem a vdanou Marlene Dietrich (! ach ti umělci, nikdy se nedrží zavedených zvyklostí – nepožádáš manželky bližního svého – ale třeba manžel holywoodské divy nebyl ten bližní) vzplála láska jako v jisté častušce… poslední bitva vzplála, dejme se na pochod. Nevydržela sice dlouho, ale Remarque se díky ní vzpamatoval a psal dál. Hurá a sláva. Poděkování a písničku posíláme za „Velkou louži“ (tedy do USA, kde herečka udělala podstatnou část své kariéry), případně do Berlína, kde je Marlene Dietrich pochována. V Pánu, jak jinak.

Erdgard Rai, spisovatel, ale dříve také třeba basketbalový trenér, vedoucí chóru, řemeslník, redaktor, byl v mládí pěkné kvítko. Ovšem později zachráněné a prozřelé, takže, stejně jako v případě Ericha Marii Remarqua, pro literaturu zachráněné. A to je dobře.

Německý originál (mnou zakoupený) románu „Ascona“ vydalo v roce 2021 nakladatelství Piper.

Na závěr jsem si nechal jednu knižní „nezáživnost“. Ačkoliv, jak pro koho. Napřed musím osvětlit, že jsem malinko „postižený“ amatérským zájmem o politiku. Tak to asi každý, kterému není jedno, co se s jeho životem stane v příštím volebním období, myslí i na věci příští a nehledí jen za roh svého domu. U mě se však z toho vyvinula docela slušná úchylka, protože mě různá politická vidění světa zajímají natolik, že si knihy o politice, politice a společnosti (a tak dále) dokonce kupuji. A aby ta úchylka byla ještě zřejmější, kupuji si knihy i těch, kteří zrovna nezní s mým viděním světa a společnosti. Holt jsme někdo nalevo a druhý právě na opačné straně. Tak to už bývá a těžko to změníme. Pokud tedy nechceme zpět vládu jedné strany. Tam to na první pohled bylo jednodušší. Ale jen a první pohled. Ty další už nebyly tak hezoučké.

Kniha „Ich bin ostdeutsch und gegen die AfD – Eine Intervention„, vydanou v nakladatelství C.H. Beck v roce 2024, napsala literárně vzdělaná Susan Arndt, vyučující anglickou literární vědu a anglofonní literaturu na univerzitě v Bayreuthu. Či-li, malinko se kniha dotkne i literatury, ale zcela jistě v ní půjde o důvody, proč nevolit (verboten! zakázáno!) stranu, která je v Německu na vzestupu a je i v našich luzích a hájích označována jako „pravicově populistická“ (Okamuro, Okamuro!), či dokonce „pravicově extremistická“ (máme něco podobného v Čechách?).

Česky kniha jistě nikdy nevyjde (a tím jsem si jistý – a proč také, stran, které jsou pro jedny eé, pro druhé jupí, máme sami dost), ale pokud bych si měl troufnout na překlad názvu (což zvládnu i bez invence, protože tahle útlá knížečka žádné literární ambice nemá): „Jsem východní Němec a jsem proti AfD – Intervence„. Je to vlastně takový skoro oxymorón, protože většina východních Němců (ano, nazývali jsme je dederóny) je pro tuto stranu. Tak jsem zvědav, co mi paní profesorka osvětlí.

A tím jsem pro březen fertig. Však bylo na čase. Už budu totiž pomalu bilancovat duben. A že bude co.