Byl jednou jeden swingers klub. Aneb „Kronika jednoho šílenství“ od Jaroslava Čechury

Poznat historii své země, svého okolí či vesnice nemůže nikomu uškodit. I beletrie se čas od času omrzí a pak není od věci sáhnout třeba po obzory rozšiřující, odborné literatuře. Ale ta může být pro jednoho dosti „suchopárná“a hemžit se výrazy, na které potřebujete slovník cizích slov. Pak je výhra, že máme i literaturu populárně-naučnou. A právě do této kategorie spadá kniha „Historie jednoho šílenství – čarodějnice na severní Moravě v 17. století“ historika Jaroslava Čechury.

Nedávno jsem tu oceňoval význam regionální literatury. Třeba v případě dějin hraje neoddiskutovatelnou roli. Lokální dějiny reflektují ty „velké“ a naopak. A regionálně zaměřená, ovšem s přesahem nejen do našeho národního, ale i evropského kontextu (tedy do těch velkých dějin), je i nová kniha Jaroslava Čechury o čarodějnicích a čarodějnických procesech na severní Moravě.

Jaroslav Čechura je vystudovaný historik a člověk mnoha talentů. A mnoha titulů před i za jménem. Kromě toho, že se s bravurou prohrabává všelijakými archívy, je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší a spolupracuje i s jinými univerzitami, publikuje a tak dále. Vpravdě renesanční člověk. A nejen to, Jaroslav Čechura dokáže o své badatelské práci poutavě psát. Ne tedy suchopárnou „vědečtinou“, která je leda tak dobrá pro jeho kolegy z branže, ale tak, aby z jeho knih měl požitek i amatérský gurmán historie. Oslím můstkem se tedy dostáváme k výrazu „populárně-naučná“ literatura v perexu článku.

Populárně naučná literatura – díla s odbornou tematikou, jejichž výklad je zaměřen na čtenáře, kteří nemají speciální znalosti v příslušném oboru (Národní knihovna České republiky).

Tak a teď už máte potvrzené, že populárně-naučná literatura existuje a že si tady nevymýšlím vlastní definice. Sami jste určitě už nějakou knihu z tohoto literárního ranku četli. Jen díky ní a jejím autorům, můžeme i my obyčejní smrtelníci, vědou nepolíbení, „studovat“ věci, o kterých chceme mít páru, ale nehodláme kvůli tomu strávit věk bujaré mladosti v zatuchlém vzduchu univerzitních přednáškových sálů a poslucháren.

„Kronika jednoho šílenství – čarodějnice na severní Moravě v 17. století„, jak zní celý název knihy, vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2023. Voní tedy ještě novotou a informace v ní jsou třeskutě žhavé novinky z autorova bádání v zaprášených archívech. Aneb, zapomeňte na všechno co jste si kdy o čarodějnicích přečetli, nebo se o nich dozvěděli. Zapomeňte na Bobliga, Kladivo na čarodějnice, na Saxanu, či na výklady v hodinách dějepisu. Zapomeňte na chatrče na muřích nohách, létající košťata, sovy, vrány, žáby a černé kočky. Čarodějnice 17. století byla obyčejná ženská z masa a kostí, mnohdy zapšklá a nepřející sousedka, jindy pohledná manželka či vdova. Jedno jim však měly společné: nečarovaly, ale souložily. Ano, čtete dobře. Celé čarodějnictví na severní Moravě bylo o jedné velké párty, na které se pilo, jedlo, tancovalo a promiskuitně obcovalo (obcovalo = souložilo, kdyby jste nevědeli).

Jaroslav Čechura v knize popisuje čarodějnictví na severní Moravě jako jako sektu, která se s chutí až nezřízenou oddávala všem přízemním a neřestným radovánkám, které jim byly církví i morálkou té doby odpírány. Přesně podle hesla „odříkaného chleba největší krajíc“. A tak se smilnilo i souložilo při každé příležitosti a pořádaly se párty (sabaty) na Petrových kamenech i jinde. Tam se jejich učastníci, kromě zmíněných tělesných žádostivostí, také nezdravě přežírali a opíjeli množstvím různého alkoholu. To vše zamotané do vzývání Belzebuba, létání na košťatech, proměňování se do různých zvířat a vyvolávání katastrofického počasí. V době nedávno minulé bychom řekli, že soudružky čarodějnice vedly život neslučující se s morálkou socialistického člověka. Dnes bychom zřejmě poukázali na nezřízený způsob života a na zdravotní a sociální nebezpečí, která z toho rezultují: obezita, alkoholismus, pohlavní choroby, ztráta společenské prestiže a rozpad manželství. V případě změn počasí bychom to zřejmě dali do souvislosti se změnami klimatu.

Kniha je založena z velké části na výsleších jednotlivých „čarodějnic“ a svět div se, i „čarodějů“. Možná je s podivem, a Jaroslav Čechura na to upozorňuje, že se ještě nikdo výslechovými protokoly tak zevrubně nezabýval. Zřejmě chyba v překladu, protože severní Morava 17. století nemluvila jazykem naším rodným, případně nějakým nářečím z něj vzešlým, ale německy. Pro mnohé to je možná překvapení, ale nakonec buďme rádi, že věci v knize popisované, můžeme připsat příslušníkům jiného národa (ano, tou dobou usedlého i na Moravě, další překvapení?) a štít našich předků tak nebude pošpiněn pokleslostmi a hříchy, jimž se tehdejší obyvatelé okolí Šumperka a Velkých Losin s chutí oddávali.

Spousta z vás jistě má o čarodějnicích a čarodějnických procesech nějaké povědomí. Minimálně z pohádek, ti zběhlejší třeba z filmu Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry, ti pozornější ze školních lavic. Možná jste si také o nich někdy něco přečetli, třeba i sami nějak koketujete se startováním koštěte, ale obecně spíše platí, že upálená čarodějnice rovná se dobrá čarodějnice (vždyť i v pohádce Jeníček a Mařenka děti babici posadily na lopatu a strčily do pece – tedy upálily), případně socialistický pohled na věc, který chtěl vidět nebohé stařenky jako obět církevní zvůle (prohnilý a tmářský feudalismus versus osvícený, veskrze humánní komunismus).

Po přečtení knihy „Kronika jednoho šílenství – čarodějnice na severní Moravě 17. století“ však na věc nahlédnete úplně jiným periskopem. Předně, čarodějnice nebyly žádné nadpřirozené bytosti. Překvapení? Jak pro koho, vyznavač pohádek jistě spláče. Ale je to tak, žádné čáry a máry, žádné vyčarování krupobití a proměna v kočku, žábu. Žádné začarování, přivolání zlé nemoci, či přičarování ženicha a lásky. Takže vlastně jedno velké nic a k tomu bratru nehrdinská smrt v plamenech. No neberte to.

Ale i druhý mýtus, chudinky babičky kořenářky, na které si zasedl tmářský feudální systém se zpátečnickou církví v čele, se řítí v prach. Mnozí kovaní soudruzi jsou z toho možná paf, vždyť ony babičky jim sloužily jako oběti zpátečnických zřízení a ku vzývání nových světlých zítřků. Jako by se skutečným babičkám kořenářkám v socialistickém ráji vedlo jinak než upalovaným „čarodějnicím“. Neskončily sice na hranici, ale zato v kriminále ano. Ať žije jediné socialistické zdravotnictví bez kořenářek a porodních bab!

Přesto, když se knihou pročtete ke konci, budete mít v hlavě lehký zmatek. Zjistíte, že ony „babičky“ vlastně věřily tomu, že čarodějnicemi jsou a hrdě, i bez mučení, se k tomu Bobligovi přiznávaly. Zřejmě se většina z nich pohybovala v šedé zóně vlastního světa na pomezí reality, fantazie a pocitu vlastní výjimečnosti. Při výsleších se skoro všechny málem s hrdostí vyznávaly ze svých „ničemností“ a neváhaly si sami na sebe přisadit, aby jejich provinění bylo před soudem i před bohem ještě větší. Co je k tomu vedlo, když například tortura (=mučení) i v tomto ještě neosvíceném století byla nařizována vcelku přiměřeně a na základě dohodnutých pravidel, nad kterými bděl Apelační soud v Praze? Čert ví.

Tři kozy a jeden kozel serou černé hovno na kozu, to by bylo pro ďábla málo. Zasuň jej dozadu i dopředu, pro udatného to bude legrace a měl by jít na pivo a víno – modlitba čarodějnice („Kronika jednoho šílenství – čarodějnice na severní Moravě 17. století, str. 248)

Pro současníka je na celé téhle neblahé historii velice interesantní jedno zjištění. A sice, že sabaty (slet čarodějnic) byly vlastně dějinným předchůdcem dnešních swingers párty (nepochybuji, že jste o nich již někdy slyšeli). A ještě jedna věc: když si odmyslíte všechny ty bláboly o čarování, létajících košťatech, Luciferovi a proměnách v černé kočky, zbudou vám čistě pozemské a nenadpřirozené záležitosti, které známe i dnes. Tedy, že kromě práce a modlení se k Bohu, má člověk i jiné potřeby. Třeba zúčastnit se swingers párty a mít se lépe než soused.