Studený máj, čtenáře ráj! Alespoň ho to neláká skotačit na rozkvetlých loukách a věnuje se činnosti své bohulibé, objednávání nových knih. A pochopitelně, četbě jejich vezdejší.
No vidíte holenkové a to se knižní obložení pomalu nekonalo. Ano, čtete dobře, nekonalo! Ne že by mi došly peníze na nové objednávky (nejsem sice bohat, ale zase tak špatně na tom nejsem), ne že bych zanevřel na knihy. To vůbec ne! Ovšem jsem od narození lajdák k pohledání a svou elektronickou poštu kontroluji ledabyle (jasně že myslím emaily, ale elektronická pošta vypadá vznešeněji).
A tak se stalo, že jsem ve spamu (který můj poskytovatel freemailu pravidelně maže) přehlédl několik výzev k uhrazení mého hostingu. A co udělá podnikatel dravý, když se peněz svých za služby své nedočká? Ale jistě, vypíná hosting (dočasně). A má na to plné právo. I octl jsem se bez svých stránek webových.
Panika mě zachvátila. Představil jsem si ty roky práce (no práce, spíše psaní) vniveč. Těch několik párů smutných očí mých pravidelných čtenářů (raději se podceňuji a troufale sním o tisících), kteří se nedočkají svých oblíbených článků ze světa literatury. Panika byla v očích mých a já zaplatil. A tak jsou webovky zachráněny (alespoň do příští faktury).
I proto je knižní obložení malinko opožděné. Takže konec cirátů a hurá do představování nových knižních přírůstků do knihovny.
Už několikrát jsem tu zmínil (a zřejmě budu zmiňovat i nadále), že objevy nových knih pro mou knihovnu se řídí mnohdy velice náhodnými faktory. Článek v novinách, zmínka kolegy z práce, zasunuté vzpomínky na zemřelého spisovatele, náhled do slevových beden od banánů před zavedeným knihkupectvím, či náhodné zhlédnutí filmu, jenž mě pak dovede k jeho knižní předloze. Náhoda pure! A stejně tak to bylo s mým prvním květnovým úlovkem (schválně sledujte ten řetězec náhod).
Vše začalo velmi smutnou zprávou: zemřel další z mých oblíbených hrdinů filmového plátna i televizní obrazovky, Jiří Bartoška. Pochopitelně, v médiích se kvůli tomu strhl obrovitánský poprask. Vzpomínky, bilanční články i sranda vzpomínání jeho kolegů, filmy, retro pořady, serály i neustálé omílání jeho úspěšného presidentování v čele MFF Karlovy Vary. Tomu jste prostě nemohli ujít.
Sledováním videí a čtením o životě „Barťáka“ jsem strávil před počítačem notný čas, až jsem narazil na jakousi rozhlasovou hru s ním. Zvědavě jsem odkaz rozklikl a dostal se na stránky Českého rozhlasu (stanice Vltava). No a vedle oné rozhlasové hry, ve které účinkoval můj oplakávaný hrdina, jsem si všiml starší dramatizace novely „Moře mlčí“ od francouzského spisovatele Jeana Brullera (1902 – 1991). (Řetězec se právě uzavřel).
Jean Bruller (Vercors) © Sipa – Universal Photo
Příběh z okupované Francie z druhé svétové války, vypráví příběh starého muže a jeho neteře, u nichž je ubytován důstojník wermachtu. Oficír není typickým příkladem arogantního nácka. Bývalý hudebník, sveden jako mnoho jiných nacistickou ideologií (a kolik našich bylo později svedeno tu bolševickou), se snaží vést duchaplné rozhovory s mužem, jehož vlast okupuje a sní o nerozborném přátelství Němců a Francouzů. Stařík však okupanta vzdorně vymlčuje.
německé vydání novely „Moře mlčí“ ©peho
Později i oficír pochopí, že ho „tenokterémsenemluví“ (nesympaťák s komickým knírkem) neposlal do Francie rozvíjet německo-francouzské přátelství, ale ničit, ničit a plenit. Zděšen a oklamán se důstojník nechá dobrovolně zapsat na východní frontu, kde rozhodně nepanovala žádná pohodová selanka.
Jean Bruller (pod pseudonymem Vercors) napsal novelu v roce 1941, sám ji poprvé v následujícím roce vydal a vrhl se do protinacistického odboje. Takže spisovatel nebyl žádné béčko, jenž bojuje pouze perem a zbytečnými tlachy, případně vlaje pod okupačním režimem. Založil podzemní vydavatelství a v něm právě novela vyšla. Ihned po svém vydání se kniha stala jedním ze symbolů národního odporu proti okupantům.
Novelu „Moře mlčí“ v Česku vydalo nakladatelství Práce (neradujte se, už dávno, dávníčko neexistuje) už v roce 1945 v edici „Příliv“ (něco málo o knize zde). Já měl to štěstí, že na Západě si spisovatele považují více a vydávají ho častěji. Německé vydání z roku 1999 „Das schweigen des Meeres“ vydalo nakladatelství Diogenes a já se tak mohu těšit z celkem zachovalého svazku.
Už v minulém knižním obložení jsem se holedbal tím, jak vysoce hodnotnou literaturu si v posledních měsících kupuji. Žádný oddychový brak a kratochvilné letní čtení, které po dovolené odložíte a už si na něj nikdy nevzpomenete. A zmínil jsem i to, Mario Vargas Llosa (1936 – 2025) musel nejprve bohužel zemřít, abych si jeho díla všiml. Takže podruhé během měsíce zasáhla zubatá a já objevil zajímavé knihy (přinejmenším slibují literární zážitek). Jak morbidní, jak smutné. Pochopitelně bych si přál, aby nikdo nezemřel a já se ke knihám dostal jinou, netragickou, náhodou.
německé vydání románu „Smrt v Andách“ ©peho
Co mě na Mariu Vargasovi Llosovi hned na první dobrou upoutalo bylo, že je nejenom držitelem Nobelovy ceny za literaturu, ale že jeho romány, byť jistě literárně hodnotné, jsou vlastně detektivkami. U držitele tak vysoce ceněné ceny bych spíše čekal nějaké to dílko z „obyčejného“ života, s jakýmsi mě utajeným přesahem do moralistně – filosofické úvahy o nesmrtelnosti chrousta. Což je tak zprofanované klišé, že nic klišovatějšího už snad ani být nemůže.
Slavný a úspěšný spisovatel, různých cen sběratel, nemusí nutně sepisovat díla, ke kterým běžný čtenář, odkojený převážně na thrilleru či krimi, potřebuje doprovodný výklad a stejně takovou knihu nejpozději po deseti stránkách odloží s tím, že vůbec nechápe, co tím chtěl autor říci a kniha ho nebaví.
Klišé jako Brno (Praha), protože co by jste pak museli říci na „Smrt v Andách„, další román Maria Vargase Llosy, který jsem si pořídil. V knize jde o záhadné zmizení tří vesničanů z odlehlé vesnice vysoko v horách, která hrdina románu, kaprál Lituma (jasně že policajt) musí se svým pomocníkem vyšetřit. No čekali by jste u držitele Nobelovky takový příběh, který vám v různých variacích předkládá „masová produkce“ současné módní vlny žánru krimi či thrilleru?
Mario Vargas Llosa ©dpa
Možná úplně ne, ale pochopitelně, má to svůj „inteletuální hák“. Příběh sám, jakkoli odpovídající žánru krimi či thrilleru, plní účel zprostředkování mnohem hlubšího obsahu – a sice střetu diamatrálně odlišných světů. Policajt se svým pomocníkem jsou svět jeden, řekněme ten civilizovaný a vesničané představují jeho opak, který se stále opírá o dobrovolné „zpátečnictví“ života mimo moderní civilizaci. Světa se svými pověrami, vírou v sílu přírody, dobré i zlé duchy a respektu k tradicím předků. A ještě se do toho zamotají teroristé ze Světlé stezky, kteří žijí zase v jiném světě spravedlivého boje za lepší příští. I s pomocí teroru, padni komu padni (hlavně kapitalistům).
Takže jak? Je to krimi, thriller či hodnotná literatura? A není to jedno? Kniha má bavit příběhem; jedno zda je od autora mezi intelektuály a literárními kritiky ceněného, či horlivého „jednoho z mnoha“, který se veze na vlně populárních žánrů. Tím bych se nezabýval. Baví? Tak čti a nepřemýšlej nad hlubokomyslností díla. Kniha má jen dvě „polohy“: baví nebaví. Nic jiného mezitím není.
Román „Smrt v Andách“ vydalo žižkovské nakladatelství Volvox Globator v roce 1997. Já jsem se „spokojil“ s německým vydáním „Tod in den Anden“ z nakladatelství Suhrkamp, vydaného v roce 2016.
Tak a to je konec. Květnového knižního obložení přece. Hosting jsem zaplatil. Tak zase u příštího obložení.
