Červnové knižní obložení!

Nemluvil jsem v minulém knižním obložení do větru, když jsem vyhrožoval, že sotva vyšlo májové (květnové) knižní obložení, už tu bude co nevidět to červnové. A jakými tituly jsem se v tomto předprázdninovém měsíci oblažil (obložil)? Čtěte dále a chystejte se mě napodobit. Prázdniny a dovolená bez knihy je jako pivo bez pěny, případně sex bez lásky. Něco tomu chybí.

Ano, silná vůle nikdy nebyla mou silnou stránkou. Spíše tou slabší až slabou. Takže předsevzetí, nekupovat si do odvolání žádné další knihy (neboť knihovna se plní nepřečtenými svazky), vzalo za své, jakmile jsem překročil hranice České republiky a vrátil se na pár dní zpět do své bývalé domoviny. Návštěva Prahy, Vyšehradu konkrétně, a pevná vůle byla ta tam! Protože na otázku co budeš chtít k svátku? odpovídám už roky stejně: knihu! Před „Vyšehradem“ tedy návštěva nejmenovaného knihkupectví a ukazovák zabořený do titulu, který jsem si vysnil. A pochopitelně jsem k němu přidal i vlastní kup (tedy ten nedarovaný), poněvadž příležitost dělá čtenáře.

Abych vás úplně dostal do obrazu o tom, jak jsem na tom se silnou vůlí, musím se přiznat, že jsem takticky zamlčel další tři knižní kousky, které jsem už dříve objednal, ale nepřiznal. Asi proto, aby jako otázky na mé přání k svátku, nebylo užito věty odpovím si sama, nepotřebuješ utěrky? Ale už vás nebudu otravovat se zážitky z čtenářova pestrého života a vrhneme se knižní obložení měsíce června.

První vysněnou (a darovanou) knihou je možná lehká kontroverze. Tedy kontroverze; záleží jaký úhel pohledu házíte na svět. Pokud je to pohled konzervativnější, pak vás kniha „Bůh je mrtev, nic není dovoleno“ (nakladatelství Echo Media v roce 2023) nemůže rozházet. Naopak, předrtíte-li zuby malinko provokativní název a pustíte se do čtení, vplujete lehce do „svého světa“.

Autorka knihy Tereza Matějčková je povoláním filozofka. Tedy jestli to povolání vůbec je. Možná je to spíše poslání, mudrovat nad různými věcmi ve společnosti a vidět v nich jisté zákonitosti, které se pak popíší nesrozumitelným jazykem vědátora a pronikavého intelektu. Každopádně tento obor Tereza Matějčková vystudovala a věnuje se mu. Takže filozofka je a bude. Ačkoliv se kromě toho věnuje i publicistice (prostě psaní). Momentálně píše pro vydavatelství Echo Media, jeho Týdeník Echo a internetový názorový deník Echo24. Tedy vrána k vráně(?), protože vydavatelství se samo označuje usazené spíše napravo. (Předchozí věta bude mít ještě dohru!)

Kniha „Bůh je mrtev, nic není dovoleno“ je sestavena z autorčiných esejí, které vyšly v průběhu let 2022 a 2023 v Týdeníku Echo, ve kterých se věnuje různým tématům: rodině, genderu, svobodě, trans, hnutí MeeToo, feminismu, otázce pohlaví a jiným „ožehavinám“ současného světa. Kromě toho zde najdeme rozhovory se zajímavými osobnostmi (třeba s filozofem Peterem Trawnym či se spisovatelem Janem Faktorem a jinými interersatními personami) a recenze několika knih (například „Ve jménu Metody“ od Julie Zeh, či „Trottel“ od Jana Faktora). Takže takový intelektuálně, kulturně politický pelmel. Já osobně se těším na recenze knih a rozhovory, filozofie mě zatím nechává chladným. Ale třeba to Tereza Matějčková změní.

Ještě zpět k autorce. Že jde o ženu výjimečné inteligence vám možná bude jasné z prvních řádků knihy. Lehce jsem do knihy nakoukl a už z prvních pár přečtených vět vím, že skoro nic nevím. Či-li, že při čtení knihy budu muset být navýsost odpočatý, soustředěný, abych zvládl nápor autorčina intelektu.

Kniha „Bůh je mrtev, nic není dovoleno“ však není obyčejnou knihou. Je knihou vyznamenanou. A to cenou Magnesia Litera (přesněji ČRo Plus Litera) za publicistiku. A právě to vzbudilo mírné kontroverze. Tedy respektive vzruch na levé části intelektuálního spektra společnosti (teď dojde na onu dohru). Ovšem co vzruch: mrmlání až temné funění. Internetový aktivistický (=navýsost levicový) deník Alarm ve svém článku hází do placu otázku, zda je autorka spíše „propagandistickou akvizicí Echa24, nebo filozofkou pro složitou současnost„. Ale pravděpodobně už v Alarmu odpověď našli, když píší:

Nakonec docházíme ke dvojnické analogii podle knihy Doppelganger od Naomi Klein, jíž jsme se věnovali v jednom z předchozích dílů, a totiž, že Tereza Matějčková se stala dvojníkem svého minulého filozofického já. Dvojníkem v druhém světě za zrcadlem, kde jsou jen dvě pohlaví, klimaaktivismus stojí proti kultuře, všichni jsme zhloupli a v rodinách absentující otcové jsou jako Ježíš, kterého je prostě třeba pořád hledat. Naopak Putina není třeba démonizovat. Jako by tu ústy Matějčkové promlouvala celá česká pravicová scéna včetně otce zakladatele Václava Klause. (denikalarm.cz)

Jiný, sice též „aktivistický“ web A2, ovšem daleko méně (politicky) zaujatý a mnohem více kulturně fundovanější (uf, porozumět některým textům, to chce mít hned dvě vysoké školy) zrecenzoval knihu „Bůh je mrtev, nic není dovoleno“ daleko zevrubněji (než že jen poukázal na autorčino pravobřežství). Přesto kritikou vcelku nešetří. Ale to už je zřejmě úděl recenzentů: kritikou nešetřit. Na druhé straně text Matěje Metelce rozhodně zaujme.

Rovnost si zkrátka nelze představovat tak, že všichni jedí knedlo vepřo zelo. O této představě svědčí Matějčkové selektivní kritika identitární politiky, která přehlíží, že na genderu stavějící identitáři opakují gesto prvních a nejúspěšnějších moderních identitářů, nacionalistů. A činí tak právě kvůli jejich úspěchu, ve snaze jej zopakovat. V tomto opakování jsou identity svazující, protože jsou upřednostňovány před růzností identifikací, které se prostupují či střídají. Odmítnutím politiky identit se ale vzdalujeme Bohu, po němž Matějčková teskní, ještě více. V jejím případě se sice jedná o Boha filosofů, její nostalgie je nostalgií bezvěrce. Bůh, který zemřel, byl však spíš garantem světského řádu a ten byl vždy kontaminován politikou. (advojka.cz)

A co tam mám dále? Znáte švédského spisovatele Hakana Nessera? Pokud rádi čtete (že se ptám), máte rádi klasické detektivky a chcete si užít i trochu literatury (ne jenom „řemeslně“ odvedených textů), pak je tento chlapík skvělou volbou. V jeho knihách spíše neočekávejte potoky krve, nabroušené sekery a sadomaso masovrahy. Detektivky Hakana Nessera jsou „uhlazené“, dbající i na dějové zápletky z uvěřitelného života. Hrdinové jeho románů detektivové Gunnar Barbarotti a jeho věrná kolegyně Eva Backmanová nejsou prototypy rozervanců alá Harry Hole či suverénů ve stylu Phila Marlowa. Kdyby nebyli hrdiny detektivek, mohli by si dost dobře „střihnout roli“ v jiném literárním žánru: třeba jako vysokoškolský profesor (Barbarotti) nebo „obyčejná“ žena z lidu (Backamanová) v románu ze součastnosti. Stručně řečeno, jsou to lidsky uvěřitelné bytosti se svým životem v mnohém podobném tomu našemu. Jen občas řeší nějakou tu vraždu.

V Nesserově románu „Dopis z Mnichova“ (nakladatelství Moba v roce 2024) tomu není jinak. Odlehlá víska u norských hranic, dům na samotě, vražda a podezřelí přímo jako talíři, to vše upomíná na detektivku ve starém dobrém „anglickém“ stylu (napadá mě třeba „Sittafordská záhada“ od Aghaty Christie). Tedy žádné blázniviny, akce, nečekané a hektické zvraty, ale pěkně poctivě vedené vyšetřování. Pro mnohé čtenáře dneška zvyklé na řeky krve a odřezané části lidských těl možná nuda, ale pravověrní fanoušci kvalitní detektivky vědí své: méně je někdy více.

Detektivkou je i další kniha měsíce června. „Finstergrund“ (nakladatelství Gmeiner v roce 2024, česky by to bylo asi „Tmavá půda„, ale zeptejte se překladatele) německého autora Williho Kellera mě (mě! vy jste si knihu nekoupili. A ani nekoupíte, česky nevyšla) zavede znovu k nám. Tedy k nám do Schwarzwaldu, rodného mého domova druhého. Dokonce do míst, kam dohodím kamenem. A pokud vás právě teď napadne, že se jedná o „regio krimi“, bingo! máte recht. Opět mi do knihovny přibyla kniha, jejíž děj uvidím přímo plasticky před sebou, protože místa v něm popsaná důvěrně znám. Jen abych později neměl na těchto místech přímo nedůvěrný strach!

Ovšem jinak se jedná o „mustr“ tisíckrát v detektivkách již použitý (viz výše „Dopis z Mnichova„). Statek na samotě v horách, pověstmi opředené místo (že by nadpřirozeno?), starý nevyřešený případ a nové okolnosti, jenž ho spojí se současnou vraždou. Tedy nic nového a nepoužitého. Ale je to od nás a na „regio“ já trpím (ačkoliv jsem se nejednou spálil).

Autor knihy Willi Keller, bývalý redaktor zpravodajství veřejnoprávního vysílání, je pilným „psavcem“ a knih už má za sebou několik. Ovšem v žánru „regio krimi“ jde teprve o jeho třetí román. Jeden z nich „Irrglaube“ (nakladatelství Gmeiner v roce 2018) jsem už četl a pokud si vzpomínám, nezanechal ve mě výraznějších dojmů (proboha, jen nesýčkovat!). Snad bude tentokrát lépe.

Jako by detektivek nebylo málo, že? Takže pro změnu další, v pořadí už „nevímkolikátá“, z pera (jakoby dneska ještě někdo psal knihy perem) německé autorky Anne Chaplet. Má název „Schneesterben“ (nakladatelství Goldmann v roce 2005, v čestině asi „Sníh umírá„, což je kravina na entou – zeptejte se svého překladatele) a vyšetřuje se v ní divná to smrt.

Toho roku napadlo v Klein-Rodě, malém německém městě, spousty sněhu. A když roztál, objevila se (světe div se) mrtvola známého válečného zpravodaje. Krista Regler, majitelka chaty, se přizná, že chlápka přefrčela svým autem (pochopitelně, ještě než napadl sníh – to dá rozum). Jenže spousta věcí nesedí a najednou se hlavním podezřelým stává její muž.

Kniha byla oceněna cenou za nejlepší krimi roku 2004, či-li je na místě si dělat naděje na napínavé čtení. Zvláště, když autorku už delší dobu znám (platonicky, z médií), čtu její články v mnou preferovaných denících a webových stránkách, případně poslouchám její hlas z různých podcastů. Anne Chaplet totiž neexistuje. Divné co? Ne, ještě nemyslete na umělou inteligenci, jenž už brzy bude psát novinové články za novináře a ti se půjdou pást. Anne Chaplet je totiž pseudonym německé spisovatelky a publicistky Cory Stephan, která pod ním píše detektivky. To však není jediný spisovatelčin pseudonym. Jako Sophie Winter píše romány o kocourkovi Filou a jeho životě v lidském světě. A dost, jdeme na další knihu měsíce června, než vyšťárám ještě nějaký další pseudonym Cory Stephan. Už víme, že méně je někdy více….

Poslední knihou červnového knižního obložení je „Remigration – Ein Vorschlag“ od rakouského polititického aktivisty Martina Sellnera (nakladatelství Antaios v roce 2024). Jestliže jsem o knize filozofky Terezy Matějčkové psal jako o lehké kontroverzi, pak je to na hony vzdáleno od kontroverze této knihy. Jestliže právě nabýváte dojmu, že jsem si zakoupil novodobý „Mein Kampf“ a jeho autor Martin Sellner je soudobý „Führer“ v modernějším hávu (a značkové hnědé košili), pak nebude tak daleko od věci. Ale vše je věcí názoru a pohledu na svět. Či-li pro jedny „Führer“, pro druhé apoštol nepříjemné, ale nutné pravdy.

„Remigration – Ein Vorschlag“ je knihou politického aktivisty a tudíž neočekávejme román ve stylu červené knihovny. Pokusíme-li se přeložit její název do češtiny, dojdeme k jednoduchému a každému srozumitelnému nadpisu: „Reemigrace„. To už by vám mohlo svitnout. Ano, nejedná se o nic jiného, než Sellnerovy názory na masovou imigraci do Evropy a nastínění jejího řešení. (Však kniha celým názvem jmenuje „Reemigrace – návrh„.)

Možná jste již zaznamenali (pokud nežijete v nějaké své bublině) migrační vlny, které se už po mnoho let valí do Evropy (tedy do její bohatší části). Jistě na ně máte nějaký názor (viz výše), možná stejný jako Martin Sellner (tedy stop! a šup zpátky odkud se vlna přivalila). Nebo úplně opačný, přející a vlny vítající. To je každého věc a svaté právo, mít názor. Třeba i na onu migraci. Nebo na barvu trávy, prdění krávy a energii ze Slunce. Nejsme všichni z jednoho těsta uhněteni a každý používá svůj mozek (tedy měl by, doporučuji!). Právo na svůj (jiný) názor by mělo být základem každé demokratické ústavy (a ono i je).

Ovšem existují různé nuance a odlišnosti v praxi vyslovování vlastního názoru. U Martina Sellnera (a jemu podobných, stejně smýšlejících) je právo na vlastní mozek dokonce i potlačováno. Nevěříte? Zkuste zajít třeba v Německu do knižního obchodu a žádejte jeho knihy. Nebudou mít zřejmě žádné a pokud na vás okamžitě nezavolají policii (pomóc, pravicový radikál, nácek apod.), vyprovodí vás z obchodu s podezřívavými pohledy. Možná teď přeháním, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy. Ostatně pokus města Postupimi soudně zakázat Sellnerovi vstup do Německa o lecčems svědčí. Sice to Postupimi „nevyšlo“, ale už jen pokus zabránit někomu překročit hranice jenom proto, že má jiný názor na imigraci, je nanejvýše podezřelé. Nebo to tak nevidíte? Já tedy rozhodně ano, protože pokud si myslíme, že naše protiargumenty nejsou tak silné, aby obstály v konfrontaci s názory opačné strany a kvůli tomu jsme chtěli tyto umlčet a jejich nositele jakýmkoli způsobem vyloučit ze společnosti, třeba i odepřením základních lidských práv, pak je s demokracií něco v nepořádku.

Můžu s Martinem Sellnerem nesouhlasit, ale abych věděl s čím nesouhlasím, musím jeho názory znát a i proto jsem tuto, v Německu navýsost kontorverzní knihu, zařadil do červnového obložení. A pozor! Hodlám si ji i přečíst. Tak ne že mě někde nahlásíte (nadsázka).

A tím končím červnové knižní obložení. V hlavě už mám tipy pro červenec, ale zatím si je nechám pro sebe. Třeba zvítězí ta silná vůle…..