„Krakatit“ je nejen název románu Karla Čapka, ale setsakra účinná výbušnina. A jak s obojím popasoval laskavý čtenář? Malý vhled do mysli geniálního pyrotechčíka.
Román „Krakatit“ vyšel poprvé v roce 1924, tedy už pár let předtím, než si lidstvo vymyslelo atomovku a počalo si koledovat o další obrovský průšvih. Ovšem následky obého, tedy krakatitu (výbušniny) i atomové bomby, jsou totožné: zmar, smrt a sto let tam nic neroste. V románu je přesvědčivě popsáno, jakým způsobem člověk znásilňuje své vpravdě geniální myšlenky k vlastní zkáze. Jednoduše a bez vytáček: dejte člověku jakýkoli bohulibý nápad a on z něj udělá zbraň hromadného ničení. I o tom román je.
To, že Čapek popsal princip podobných skutečností, které mělo lidstvo mělo teprve poznat (viz heslo Hirošima, Nagasaki), nemusí hned hned svědčit o jeho prorockých schopnostech. S bombičkami, bombami a jinými záležitostmi hromadné zkázy, se člověk zabývá už od doby, kdy vzal poprvé do ruky klacek a šel namlátit sousedovi, aby mu nelezl do jeho loveckého revíru. Klacek byl sice dobrý, leckdy i účinný, ale značně neefektivní. Takže bylo potřeba vynálezat „klacky“ daleho účinnější, takové, aby člověk jednou ranou vyřídil pokud možno co nejvíce sousedů najednou.
Karel Čapek ©picture-allince / dpa – CTK
Už v době, kdy Čapek román psal, mělo lidstvo za sebou celou „řadu úspěchů“ na tomto lánu lidského vynálézání. Bylo krátce po první světové válce, ve které se mnohé z těchto „vynálezů“ použily a bohužel i osvědčily. Takže vyřídit jednou ranou stovky „sousedů“ najednou, nebyl pro člověka ani tehdy, v době před atomovkou, žádný problém.
Hlavní hrdina inženýr Prokop je ztělesněním vědce, který žije ve vlastní bublině svého bádání. To, co ho zajímá (a v čem bádá) by drtivou většinu z nás nechalo ledově klidným. Kolik z vás zajímala ve škole chemie nebo fyzika? A kampak na nás s nějakým rozpadem hmoty, či snad dokonce atomu! O efektivním (smysluplném) využití Prokopových experimentů bychom také asi netušili nic. Možná ani sám inženýr Prokop ne. Ale najdou se vykukové, kteří tuší, čeho by se s jeho vynálezem, který dostal název krakatit (podle sopky Krakatoa) dalo dosáhnout. A jasně, pouze ku jejich prospěchu, ne babiček z domova důchodců.
Jistě už tušíte, že krakatit je velmi účinná výbušnina masového dopadu a tím pádem nemusíme o jejím využití dále více diskutovat. Na lámání kamene v lomech je ho škoda, zato v oblasti nahrazení „neefektivních klacků na sousedy“ by mohl nalézt široké uplatnění. A začal to tušit i inženýr Prokop. Jenže to už se o jeho „vynálezu“ (i díky Jidášovi, bývalému spolužákovi Tomšovi) vědělo. A zejména vykukové zavětřili příležitost. I prozřel pan vědec v obavách, aby jim krakatit nepadl do ruky. A tak Čapek rozehrává na stránkách knihy zápas o „duši“ Prokopova vynálezu, dobrodružství částečně zahalené do halucinoidního tripu do vynálezcovy duše. Ale úkol zněl jasně: krakatit nesmí padnout do rukou žádného nezbedníka! Na této cestě se inženýr Prokop ponoří do vlastního nitra (bože, proč jsem vymyslel takovou ohavnou věc), zamiluje se do té nepravé a potká samotného Stvořitele (?).
Román „Krakatit“ ©peho
Karel Čapek uměl ve svých dílech „předpovídat“, co lidstvo čeká a (bohužel většinou) nemine. O tom, že si člověk nedá pokoj a stále bude pokoušet svůj osud vlastně román „Krakatit“ je. Zdánlivě jde jen o to mít lepší „klacek“ než soused, aby ten mohl být zastrašen, ale znáte to, když už máte takovou výhodu, proč ji nevyužít. Historie zná bezpočet případů a věřte, že další budou následovat.
A jak dlouhé prsty v tom má věda? Plní roli „užitečného idiota“ a slouží světským (=mocenským) zájmům? Na principu „já ty zkumavky zaplatím, ale nebude to zadarmo“ něco bude. Peníze jsou i vědě potřeba a jak známo, „love“ nesmrdí. Takže i počestná věda si občas zadává s páchnoucí žumpou. Ale ani dobře myšlené vynálezy nejsou uchráněny před zneužitím. To si jeden nevybere. Lepší tedy nic nevynalézat a zůstat na úrovni „klacků“, bydlení v jeskyních a zakládání ohně křesáním kamenů o sebe (pokud tedy už máme ten oheň)? Možná námět k úvaze.
V jiném románu „Továrna na absolutno“ (článek zde) si Čapek bere na „paškál“ oblbující ideologie, kterými se lidstvo „krmí“ od nepaměti. Ani tehdy ještě nemohl jen tušit, jak to dopadne s naší zemí po únoru 1948. A přesto skvěle popsal mechanismus zblbnutí člověka skrze ideologii. Stejně jako v knize „Krakatit“ člověčí žáhu na to, mít co nejúčinnější klacky na ty druhé. Třeba pro strejčka Příhodu, ale spíše pro pocit absolutní moci. Všichni ze školy víme, co umí atomovka (Japonci by mohli vyprávět), ale podívejte se do světa dnes, kdo všechno vlastní atomové zbraně. A zeptejte se jich proč je mají. Pro strýčka Příhodu přece…..
Je to legrační: můžete odtud odstřelovat pro mne a za mne Portugalsko nebo Švédsko; za tři čtyři dny budou prosit o mír, a vy budete diktovat kontribuce, zákony, hranice, co vás napadne. V tuto chvíli je jediná velmoc: tou jste vy sám. (Z románu „Krakatit“).
Pro mě Čapek nebyl prorokem ve smyslu Nostradama. Čapek znal lidi a uměl se na ně dívat v souvislostech. A nedělal si o lidstvu iluze. Schválně, když si teď zaprorokuji já a řeknu, že lidstvo čeká další válka (neřeknu která, kde a kdy, ale prostě, že se bude i v přístím století válčit), mohu se mýlit? Pro odpověď nemusíme chodit až na kraj světa.
Smutnou inspirací Čapkovi pro napsání románu byl výbuch v továrně na výrobu munice v Bolevci v roce 1917 (Bolevec je část Plzně). Budoucí spisovatel v té době působil jako vychovatel na zámku v Chýších a výbuch, i přes vzdálenost skoro 40 kilometrů byl vidět až tam. Stejně v románu dopadla i fabrika v Grottupu. Prostě: dám dělovou ránu, bum, bumbum, bum…..a kde nic, tu nic.
muniční továrna v Bolevci po výbuchu © Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo
Čapkův román posloužil také jako předloha pro celovečerní film (pochopitelně, dobré se filmuje samo). Režisérem prvního počinu, s názvem na chlup stejným jako má román, byl v roce 1948 Otakar Vávra. Druhé zfilmování z roku 1980 si dalo do vínku název, „Temné slunce“ (asi proto, že už byl poplatný komunistickému vidění světa a neměl být na první dobrou spojován s buržoazním spisovatelem, jenž se kámošil s Masarykem). Ovšem i tady najdeme jako režiséra Otakara Vávru. Asi proto, že předlohu už měl načtenou.
Román Karla Čapka „Krakatit“ stojí za přečtení. Ovšem pokud tušíte v souvislostech, jeho přečtení vás rozhodně neuklidní. Spíše naopak. Ale bez čtení není pochopení. Takže čtěte! Abych nezapomněl, vydání, které mě přivedlo k tomuto přemítání, vyšlo v roce 2020 v nakladatelství LEDA a dostal jsem ho k narozeninám.
