Děkuji Pavle Kohoute za mou Hvězdnou hodinu vrahů

Pavel Kohout ve své knize Hvězdná hodina vrahů zavede čtenáře až na samé temné dno lidské duše. Tam, kde pod povrchem černého kalu zla bobtnají ty nejnižší zvířecí pudy, jenž jsou nám každému vrozeny. A probouzí je okolnosti válek a bezmyšlenkovitý strach o holý život. V atmosféře všeobecné anarchie a ztráty lidskosti, dokáží tyto pudy ovládnout lidskou mysl. A vybírají si svou daň zla.

Lépe jsem se snad ani nemohl se spisovatelem Pavlem Kohoutem seznámit. Hledal jsem jeho Katyni a objevil Hvězdnou hodinu vrahů. I přes tučný počet stránek, jsem se nemohl „dočíst“ a hltal jednotlivé řádky rychlostí blesku. Co začalo jako „obyčejná“ protektorátní detektivka, skončilo divokou jízdou na horské dráze lidských charakterů, vystavených lákadlu vlastní moci a otevírajících stavidla bezbřehého bestiálního násilí ve jménu svobody.

Už z obalu knihy na vás zírá obličej žíznivé potřeby zla. Jeho výraz může být projevem odhodlanosti bránit se zlu zlem a stejně tak jako výrazem palčivé žízně po krvi bezbranných. Obličej na přebalu knihy vás zaujme, odpuzuje a přitahuje zároveň. Stejně tak jako hrdiny knihy přitahuje bezuzdé násilí na samém konci druhé světové války. V bezčase, kdy vrazi zahazují masky nenápadnosti a po boku opravdových hrdinů udělují lekci hrůzy, která je národem oslavována jako projev vlastenectví.

Oba hlavní hrdinové, kriminální adjunkt Jan Morava a oberkriminalrat Erwin Buback, představují dva protipóly protektorátních Čech. Jeden je utiskovaný ve vlastní zemi a druhý, ten který utiskuje. Přesto musí spojit své síly, aby vypátrali brutálního vraha žen. A to v atmosféře rozhodujícího střetu konce války, kdy utiskovaní zvedají hlavy a utiskující v předtuše drtivé porážky kolem sebe bezhlavě kopou, ve snaze zachránit si život.

Vrah ví, jak velkou výhodu tím dostal. Začíná doba bezpráví, vzduch voní blížící se svobodou a krví nevinných. Hodina vrahů udeřila! Ti, kteří svůj život zasvětili hrůze, teď šplhají na barikády a hodlají si vybrat svou daň. Svoboda ani život je nezajímá, jen smrt a utrpení. Odveta zla zlem.

Je vůbec možné v takové atmosféře bezpráví vést efektivně vyšetřování? I oberkriminalrat Buback ví, že konec jeho tisícileté Říše se neodvratně blíží. Má vůbec smysl pátrat po zločinci, který se může stát hrdinou? Není smysluplnější zachránit si holý život dřív, než se soldateska revoluce ujme vlády?

Pavel Kohout ve této knize mistrně zachytil charakterové „bezdobí“ vítězů, kdy se za skutečné hrdiny převlékají monstra bez charakteru, jejichž kal zla z jejich duše už dávno přetekl. Prvoplánová detektivka se tak stává obžalobou zbabělců zla, které můžeme potkat na konci i začátku každé revoluce a války. V době, která až dřeň obnaží lidskou duši.

Je jedno, jestli se bavíme o „sametové revoluci“ roku 1989, nebo o konci války roku 1945. V obou nastává „hvězdná hodina vrahů“, které budou dějiny posléze oslavovat jako hrdiny. Ať už o revoluci za svobodu člověka, či o válku za svobodu národa, na tenké linii práva a bezpráví, se pohybují vrazi-hrdinové. Všude tam, kde touha po svobodě ospravedlňuje teror a bezpráví.

S revolucí měl Pavel Kohout své vlastní zkušenosti. Na obou stranách barikády; na té revoluční, kdy jako nadšený komunista věřil ve světlé zítřky „rudé revoluce“. Byl členem ÚV SSM i KSČ. Ale přišlo vystřízlivění. Lépe řečeno, přišlo „pražské jaro“, jehož byl Pavel Kohout předním představitelem. A po „jaru“ se dostal na druhou stranu barikády; přišla normalizace a s ní vyloučení nejen z KSČ, ale i z veřejného života. Pavel Kohout se stal disidentem a začal psát svá nejlepší díla.

Možná se jeho zkušenosti přenesly i do Hvězdné hodiny vrahů, protože jako disident se Pavel Kohout musel potýkat s „vrahy“ z Stb, kteří už možná nezabíjeli své protivníky fyzicky, ale „neviditelným“ psychickým terorem zapomnění. I Pavel Kohout měl být zapomenut, protože se už nechtěl podílet na hvězdných hodinách vrahů.

V knize, možná tak jako ve svém životě Pavel Kohout, dojde jeden z hrdinů Erwin Buback k „prozření“ – Epidemie souhlasu. Největší metla lidstva. Pár lidí vymyslí recept na šťastnou budoucnost a vykřikují ho dost trvale, aby se k nim přidali všichni zoufalci. Následují kariéristé. A najednou je z nich síla, která už neškemrá a nenabízí, ale žádá a nařizuje. Nesouhlas je trestán, souhlas odměněn, pro obyčejného člověka snadná volba.

Na prahu revoluce a nevyhnutelné porážky je však na prozření pozdě. Tisíciletá Říše je v troskách a vrah, který si už pomalu nasazuje masku hrdiny, si užívá svou hodinu. Když se kniha ve své druhé půlce dostává do kvasu revolučního boje za svobodu, zjistíte, že před vámi Pavel Kohout rozehrál příběh morálky a lidských charakterů, který lze zasadit do jakékoliv doby. Zbabělce zla najdeme všude tam, kde boj za ušlechtilé cíle popouští uzdu bezpráví a kde se z vrahů stávají hrdinové. Všude tam, kde vítězové kráčejí ruku v ruce s vrahy.

Ačkoliv se děj knihy odehrává v Praze květnových dnů roku 1945, nabádá Pavel Kohout čtenáře k uchopení příběhu jako komplexní obžaloby bezpráví a nesvobody, skrývající svou tvář pod maskou jediné pravdy.

„…dějiny vypovídají, že nejvíc příšerností napáchali majitelé nějaké svaté pravdy, upřímně věřící ve své poslání. K tomu patří likvidace každé jiné pravdy, která přece nemůže být než lež, přirozeně i s jejími nositeli. (Pavel Kohout Hvězdná hodina vrahů).