Bez minulosti není současnosti. Znát svou minulost je proto důležité, aby se neopakovaly chyby, které ji doprovázely. Byť poznat ji mnohdy není nic příjemného. Možná dokonce hrůzného a bolestivého.
Thriller „Schweigend steht der Wald“ (česky bychom mohli název přeložit „A les mlčel„) jsem rozečetl, ale už po několika stránkách jsem se přistihl, že přemýšlím nad tím, zda knihu neodložit. Nebylo to nedostatky v autorově stylu vyprávění, či absencí napětí, akce a dalších atributů tohoto žánru. Naopak, těch několik stránek slibovalo zajímavý koncept románu, v němž hříchy minulosti dostihují současníky.
Co mi tedy na románu vadilo, že jsem uvažoval nad jeho odložením? Malinko to raději obejdu, abych nepomlouval knihu. Obecně nemám rád v knihách klišé a strnulou schématičnost. Vadí mi a ruší můj zážitek z počteníčka, protože i thriller (nebo krimi, neřku-li román ze současnosti) nějakým svým způsobem postihují reálný život. A ten rozhodně není schématický, zaškatulkovaný. Naopak, je pestrý jako paleta mistra malíře a nic není černobílé.
Autora románu Wolframa Fleischhauera jsem neznal. A jako obvykle (až se z toho pomalu stává ono mnou nenáviděné klišé) jsem se k jeho románu dostal „filmovou“ náhodou. Zkrátka, viděl jsem (opět náhodně, neboť sledování německé veřejnoprávní televize si ukládám jenom za trest) nejprve stejnojmenný film a poté jsem se dostal k jeho předloze.
Nepamatuji si už přesně co mě na filmu zaujalo. Jestli děj samotný, či hluboké, opuštěné lesy za soumraku, v jejíchž kulisách se odvíjel. Ale samotné téma filmového thrilleru, „hříchy minulosti dostihují současníky“, plus jedno záhadné zmizení a nějaká ta vražda, to bylo určitě lákavé. Takže jsem film dokoukal. No a když se v titulcích objevilo, že byl natočen právě podle románu Wolframa Fleischhauera, bylo celkem jasné, co bude následovat. Ano hádáte správně, obstaral jsem si knižní předlohu.
Děj jsem už naznačil v předchozím odstavci. Studentka lesního hospodářství Anja se při své praxi (sondami zkoumá lesní půdu) dostane do hlubokých lesů v Bavorsku, shodou okolností do míst, kde s rodiči trávila jako městské dítě prázdniny a kde za záhadných okolností zmizel její tatík (opět hádáte správně, jeho zmizení policie nikdy neobjasnila). Ukrutná náhoda, že? Místní vesničané, které tehdy na prázdninách poznala, a u kterých s rodiči bydlela, však z jejího návratu nemají přenáramnou radost. Že by stín zmizení jejího tatíka padl i na ně? Ale ano, to snad mohu prozradit: čisté svědomí rozhodně nemají.
Jenže to není zdaleka jediné dávné tajemství, které vesnice utopená v hlubokých lesních hvozdech má. Ani tohle není vůbec k popukání. A vesničané mají sakra dobrý důvod postarat se o to, aby nebylo prozrazeno.
Nebezpečí jim však nehrozí od policie, která by v takových případech měla konat, ale od Anji samotné. Je to holka zvídavá a leccos ji docvakne rychleji než bys řekl švec. Nakonec další vražda a jedna sebevražda odstartují následný děj událostí, které vedou k dalším úmrtím (jistě ne přirozeným) a sama zvídavá studentka se ocitá v nebezpečí života. Vše uprostřed těch krásných hlubokých lesů, za romantického západu slunce.
Na první dobrou tedy „obyčejný“ thriller, kterých v různých obměnách leží na pultech knikupectví celé mraky, jedny více napínavé, jiné méně. Až tedy na ony „stíny minulosti“, které svými dlouhými prsty sahají na současníky. Když to napíši hodně zjednodušeně: spřísahání starých nácků (jsme v Německu a stín této etapy v životě našich sousedů je tu všudypřítomný).
román „Schweigend steht der Wald“ ©peho
Prakticky každý národ na světě má nějaké své národní trauma. My Čechové chrabří jsme historicky poznamenáni okupací „spřátelených vojsk“ v čele s naším tehdejším „bratrem“, svazem sovětským. Byla to pro nás tehdy dýka do zad (a ještě do ledvin) a zklamání národa bylo tak velké, že jsme se s tím nevyrovnali prakticky dodnes. Vše ruské je krajně podezřelé a nenávist vůči národu Puškinově se ještě více prohloubila po napadení Ukrajiny. Jak dobře jí rozumíme.
Náš germánský soused má také svá traumata. Jedním z nich (určitě tím nejbolestivějším) je doba národního socialismu ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. To byla doba pravé německé arogance, která vyústila ve druhou globální válku, milióny mrtvých a zavražděných lidí, hrůz rasové čistoty a koncentračních táborů, lebensbornu, holokaustu a jiných zločinů proti lidskosti; stejně jako zpustošení velké části Evropy a její návrat do doby kamenné. A s tím se sousedé germánští horko těžko vyrovnávají dodnes. Vlastně permanentně se za to sebemrskají a jeden má pocit, že se s tím ani vyrovnat nechtějí. S jistou masochistickou chutí se neustále obviňují a šlehají si důtkami po zádech. Ovšem mají k tomu nad slunce jasný důvod, neboť je až k neuvěření, čeho všechno byli schopni (a spadá do toho i ona globální válka) v tomto neradostném čase. Měli smůlu, že v té době už civilizace (kterou lidsky i materiálně vrhli o pár století zpátky) znala fotoaparáty a filmové kamery, které nacistické řádění bez milosti zdokumentovaly.
Toto období je pravým německým trýznivým traumatem. Tak jako sami sebe tehdy bez milosti uvrhli do řízené sebedestrukce (do posledního německého života, do poslední německé cihly) a zcela bez reptání šli (skoro bez, našli se v jejich národě i světlé výjimky), za víření bubnů a pištění píšťal, vstříc jasné porážce, tak se stejnou zabedněnou umíněností dnes potírají všechno, co jim jen trochu připomene jejich tragické selhání. A stejně jako tehdy, i dnes jsou bez milosti efektivní a byrokraticky důslední. V opačném gardu.
Dovolím si malou odbočku. Jak jsem výše uvedl, i my máme svá traumata. Ona okupace „spřátelených vojsk“, byla skoro až logickým vyústěním vývoje naší země po druhé světové válce. Moci se chopili bolševici (komouši, to pro mileniály) rudí a s neúprosnou erudicí zde zavedli stejný režim, prakticky k nerozeznání od toho nacistického. Jen barvy měli jiné a jiného měli i Boha (bohy). Ale zatímco soused germánský potíral a potírá dodnes vše co třeba i jen vzdáleně zavání čímkoli spojeném s dobou nacistického temna, my jsme po revoluci 1989 nechali rudochy dál jejich životu. Nezakázali jsme je (jakožto zločinnou a nesvobodnou ideologii), umožnili jsme jim „transformovat“ se do nové etapy života naší republiky, zúčastnit se (už svobodných) voleb a jejich zástupci mohli dokonce sedět na prdeli v demokratických institucích. Těch, které do hloubi své duše a svého přesvědčení bolševici hluboce nenáviděli.
Máme tedy dva přístupy vyrovnání se s národními traumaty. Na jedné straně ten německý, důsledně a byrokraticky, bez milosti vše co s traumatem souvisí zuřivě potírající; s masochistickým bičem se mrskající (to my, my jsme vším vini!!! a nikdo jiný). Neustále a na věčné časy. V důsledku vlastně též sebedestrukční (i otevření hranic v roce 2015 AM je jistý způsob řízené destrukce společnosti a pokání za Hitlera). A na straně druhé náš, český přístup alá „co jsme si, to jsme si – kdož jsi bez viny, hoď kamenem (raději na sebe neupozorňovat, kdoví, co by se na mě našlo) – nechte je žít, zničí se sami„. Ale třeba v tom našem přístupu (moment, k traumatu vlády bolševika v Čechách a na Moravě) je i kus víry v nás a naši rezistentnost vůči tyranským režimům. Víra v těžce zkoušenou svobodu, kterou nám mohli zatajit, ale nemohli nám ji vzít.
Thriller „Schweigend steht der Wald“ je právě o německém přístupu k vyronání se s tragickou minulostí. O tom, že není přípustno zapomenout věci, jenž germánští předkové činili s takovou precizností, až jednomu přišlo na zvracení. Že se stále ještě najdou svědci „Hitlerovi“, kteří doufají v návrat hnědých časů. Že ta jáma v lese, která je Anje tak podezřelá, byla plná kostí nevinných lidí. Těch, které její předkové zcela protiprávně drželi v koncentračních táborech.
Proto je při čtení knihy více než záhodno vnímat německé národně-socialistické trauma německým pohledem. Pak dokážete autorovi „odpustit“ jeho klišé a schématičnost, kterých se v románu „dopouští“. Ať už se jedná o navození dojmu, že mimo města, na venkově, jsou někteří lidé stále lehce nekritičtí k době nacismu v Německu (však to známe i od nás: ne všechno bylo špatně, co jsme měli dělat atd.). Že jsou tam až hnědě konzervativní (snad vliv víry a sedlácké tradice), že tam ještě i dnes hledají vinu za své hříchy u těch druhých (proto v knize nechyběly zmínky o uprchlících). A hlavně, že v tomto prostředí se stále daří lehce nahnědlým myšlenkám.
Knihu jsem přes jistou míru schématičnosti neodložil a dočetl ji do sladkobolného konce. Ten už zaváněl „klišaty“ na hony, přesně ve smyslu tvrzení „konec dobrý, všechno musí být dobré„. Případně „svět nám tleská, jen tak dál„. Zpřísahaní náckové (muži v sakra pokročilém důchodovém věku, ale evidentně ještě při své esesácké síle) dostali na pamětnou, mlčící venkovská většina (holt sedlácké nátury) dostala svou morální facku a neohrožená Anja poznala svého mužského protějška, stejně zapáleného do hledání pravdy a potírání (hnědého) zla. To už malinko zavonívalo častuškami na neohrožené svazáky z padesátých let u nás (ničehož se nelekáme, hydru imperialismu vymítíme), mravné hrdiny propagandistických děl té doby. (Vždy na správné straně, kupředu levá).
Zajímavé pro našince může být, že se děj románu odehrává kousek za českými hranicemi. Vše se točí kolem koncentračního tábora ve Flossenbürgu, který se nacházel ve stejnojmenné obci v Horní Falci (spolková země Bavorsko). Což je zhruba sto kilometrů od Plzně. Takže co by jeden kamenem dohodil. I ony hluboké hvozdy, ve filmové adaptaci tak pěkně zabírané za soumraku, jsou nedaleko našich hranic.
areál bývalého koncentračního tábora ve Flossenbürgu ©uni-passau.de
Nacistické koncentrační tábory byly pochopitelně také součástí onoho „spolkového“ (Německo je spolková země) traumatu. Kromě celonárodního trýznitele svědomí, však jsou i traumatem „lokálním“. Každý KT (a teď se tu bavíme o těch na území Německa, byť byly i v jiných částech Evropy) byl vybudován v nějakém regionu, u nějaké obce, nevznášel se ve vzduchoprázdnu. A místní o takových táborech věděli a jistě přinejmenším tušili, co se v takovém zařízení odehrává. Byť „proslulá“ nacistiká propaganda dokázala KT prodat jako bohulibé místo k nápravě lidí, jenž pochybyli a prací se měli začlenit zpět do společnoti. Případně vězně vykreslila jako ďábly, usilující o rozvrat a zkázu mírumilovného německého národa.
Místní jistě tušili i to, že většinu vězňů tvořili lidé z okupovaných území Evropy. Tušili a vůbec je to nerozpalovalo do běla (případně pohodlně mlčeli a daněmi podporovali režim). Našli se i tací, kteří z blízkosti KT dokonce profitovali. A když „Tisícíletá Říše“ vzala svůj neslavný konec, dělali muzikanty (tedy podle českého úsloví „já nic, já muzikant“) a tvářili se překvapeně: „U nás a KT? O tom jsem zhola nic netušil, moji milí Američané, osvoboditelé naši“.
Wolfram Fleischhauer „použil“ tedy jako leitmotiv svého románu německé národní trauma. Nic nového pod sluncem, určitě nebyl první ani poslední německý spisovatel, který tak učinil. Uměleckému ztvárnění nazi trauma národa německého se meze nekladou a je všeobecně vítáno jako součást „spolkového“ sebemrskačství. Nám to, jakožto pány nad „komunistickou“ věcí, nad kterou jsme se už dávno povznesli (ano, před třiceti lety to bylo), to může přijít osmdesát let po válce (po konci hrůzovlády národních socialistů) jako malinko přitažené za vlasy. Co bylo bylo, hleďme dopředu. Jenže my jsme s „naším“ komunistickým režimem „neobtěžovali“ naše sousedy (kromě trocha té emigrace), nevyvražďovali celé národy a nezpludrovali jsme Evropu do mrtě. My jsme si ten náš tehdejší „svrab“ drželi pěkně pod pokličkou doma. To Němci ve třicátých a čtyřicátých letech, to byl úplně jiný level. Bohužel. A oni sami cítí, že se něco takového nesmí opakovat. I proto ten neustálý boj proti skutečnému i domnělému naci duchu v nich. Proto i ona „klišata“ v knihách. A nejenom tam. Proto stále slyší všude hnědou trávu růst.
Wolfram Fleischhauer ©ava-international.de
Nakonec je však nutno napsat, že se autorovi (až na onem přehnaně optimistický, rozuměj přeslazený, konec) povedl vcelku napínavý thriller o stínech neblahé minulosti, které ovlivňují současnost. Autor dokonce nabídl i možné řešení jedné historické záhady. Mezi vesničany, kteří tak úpěnlivě střeží své tajemství, se nepoznáni léta skrývají před spravedlností dva z dozorců z KT ve Flossenbürgu (což vesničané samozřejmě vědí, ale neřeknou). A skutečně, hned o několika esesácích z tábora se po válce slehla zem a dodnes nikdo neví, co se s nimi stalo.
Thriller „Schweigend steht der Wald“ rozhodně stojí za přečtení. Tedy stál by. V Česku nevyšel. Pokud tedy nevládnete němčinou, thriller o spřísahání starých nácků si nepřečtete. Byť autor sám není v našich zeměpisných šířkách úplně neznámý. V roce 2004 mu v nakladatelství Alpress vyšel román na pomezí reality a fikce „Královský purpur“ o záhadném obraze, který v sobě ukrývá dávné tajemství. To musí znít pro milovníky napětí a záhad více než dobře.
Wolfram Fleischhauer, vystudovaný literární vědec, rád pracuje ve svých románech s historickou látkou na pomezí reality a fikce. Kromě psaní se věnuje i filmovým scénářům.
Román „Schweigend steht der Wald“ vydalo nakladatelství Droemer Knaur v roce 2013.
