Žil byl jeden nenasytný vrah, který měl zvláštní zálibu ve vraždění nevinných a značně naivních mladých děvčat. Servítky si nebral, nebohá děvčata půlil, čtvrtil a vůbec se choval jako zvíře. Krimi román populární německé autorky, opět podle skutečné události.
Nedávno jsem tu v jiném článku rozebíral knihu Andrey Marie Schenkel „Jedlová samota“ (v originále „Tannöd„), který napsala podle skutečného historického kriminálního případu z roku 1922 (bonbónek: případ dodnes obestírá spousta tajemství a pachatel je, pokud neumřel, stále na útěku). Spisovatelčina prvotina měla fenomenální úspěch a zřejmě tak ještě více podnítila její nadšení z psaní historických detektivek.
Nechám na uvážení čtenářů, zda úspěch románu byl dán skutečnými mysteriózními mordy, podle kterých byl napsán, nebo Schenkelové „psaveckým“ uměním. Za mě, aniž bych chtěl recenzovat, to bylo dáno spíše „věhlasem“ vražd (i tím, že nebyly dodnes vyřešeny), než literárním ( ovšem nesporným) talentem spisovatelky. Krátce, četl jsem už i daleko napínavější věci. To však neznamená, že je „Jedlová samota“ přeceňovaná kniha. Určitě ne, je rozhodně zajímavě a inovačně napsaná.
Kdyby tedy Schenkelové prvotina byl nadhodnocený propadák, nejsem masochista, určitě bych nesáhl po další její knize. I „Der Erdspiegel“ („Zemské zrcadlo“) je historickou krimi. A také sepsána (jak už je u Andrey Marie Schenkel skoro zvykem) podle skutečného historického případu. Tentokrát však vyřešeného. To mu však neubírá na „přitažlivosti“.
román „Der Erdspiegel“ ©peho
Na počátku 19. století řádil v Bavorsku poblíže Regensburgu brutální vrah, jistý Andreas Bichel. Na první pohled to byl vážený a bohatý obchodník s dobytkem, ale pod maskou ctihodného občana se skrývala bestie. Bichelovi byly prokázány vraždy dvou mladých děvčat z blízkého okolí. Vzhledem k možnostem tehdejších vyšetřovatelů (na mordpartu z 1. oddělení zapomeňte) byl i to úspěch. Nikdo si však nemohl být jistý tím, zda obětí nebylo mnohem více. Možnosti tehdejších vyšetřovatelů byly oproti dnešním „specialistům“ značně omezené.
Ony dvě vraždy se udály přímo na Bichelově statku a zohavené mrtvoly obou dívek byly později nalezeny ve stodole a na pozemku za ní, zakopány v zemi. Těla byla rozřezána, hlavy odděleny. Tedy nic pro slabé nátury, zvláště když si uvědomíme, že mezi vraždami a objevením těl uběhlo několik měsíců.
To, že se na Bichela vůbec přišlo a celá věc se dostala k soudu, můžeme přičítat jeho zvláštní zálibě v drobných krádežích. Už jako mladý kradl sousedům (ačkoliv v malém) jablka, brambory, ale i seno a často rybařil na černo (což je také určitý druh drobné trestné činnosti). Takový kleptománek, který spíše nadělal více zloby než škody. A možná právě tato vlastnost stála za jeho odhalením. Bichel si totiž ponechal některé kusy oblečení zavražděných dívek a dokonce se je snažil prodat. Z dnešního pohledu samozřejmě kardinální zločincova chyba, ale tehdejší svět ještě nebyl tak zmedializován jako dnes, pospojován všelijakými sítěmi, internetem a nepřebernými možnostmi rychlé dopravy. Takže třicet kilometrů (mnohdy i méně) vzdálené město, bylo pro tehdejší obyvatele venkova vzdálené tak jako je dnes pro Eskymáka rovníková Afrika. A informace se nešířily rychlostí blesku, ale spíše rychlostí průměrně vykračující si krávy. I proto se zřejmě Bichel cítil v bezpečí, když v kraji nabízel svršky obětí ke koupi.
Andrea Maria Schenkel se tedy opět (stejně jako ve své prvotině) uchýlila do archívu, aby se tomuto již zapomenutému případu z roku 1806 podívala na zoubek. Dozvěděla se o něm čirou náhodou, z amerického lokálního deníku, který v jednom článku popisoval nejkrvavější kriminální případy Německa. A jak se autorka dostala k onomu deníku? Inu jak, pár měsíců v roce žije na předměstí New Yorku. Náhoda k náhodě a je z toho další spisovatelčin krimi počin.
Andrea Maria Schenkel ©dpa / DPA
Podobně jako v „Jedlové samotě“ se autorka ani v románu „Der Erdspiegel“ v podstatě neodchýlila od známých skutečností. V příběhu Andease Bichlera bylo dokonce vše jasně dané: případ dvojnásobné vraždy (starý více jak dvě století) byl vyřešen a zdokumentován, vrah polapen a odsouzen. V prvotině si autorka mohla zafabulovat, protože v případě šestinásobné vraždy z roku 1922 přece jen zůstalo jedno zásadní hluché místo – totiž dodnes není známý vrah. A tak se v ní Andrea Maria Schenkel přiklonila k nejčastěji všemi prameny zmiňovanému „sprostému“ podezřelému (ovšem stále nejistému). Pokud chcete vědět ke kterému, musíte si knihu přečíst (doporučuji).
Příběh knihy „Der Erdspiegel“ se oproti Schenkelové prvotině vyvíjí podle tradičnějšího mustru detektivního žánru. Tedy pěkně od začátku; vrah si obět(i) nejprve vyhlédne (pomůže náhoda). Posoudí, zda se mu hodí do jeho portfolia (na vysportovaného kulturistu, karatistu by si asi nedovolil) a poté spřádá síť smrti. Po vykonání vraždy (vražd) se u vrahouna dostavuje částečná úleva (zároveň však vzrůstá chuť na další mord) a poté nastává zametání stop, včetně odstranění případných očitých svědků (i to Bichler udělal). Následuje zločincova obvyklá osudová chyba, něco všetečných a všímavých občanů, kteří si všímají (a ne že ne), vyšetřování a pak, sklapla klec, zmetek je dopaden!
Andrea Maria Schenkel napsala historickou detektivku podle skutečného případu, což pochopitelně sebou přináší určitá specifika (nelze třeba využít všemocný internet a pachatele si prostě vygúglit), ale i historické souvislosti (třeba na začátku 19. století nemůžete čekat, že vyšetřovatel bude používat služební mercedes – ještě nebyl ani vynalezen). Na rozdíl od vyfabulované krimi se musela držet faktů a strávit nějaký čas v archívech. Ale to autorka ráda. Ostatně stačí se podívat na další její knihy, vesměs detektivky podle případů, které se opravdu staly.
Jistě si položíte otázku, jak je možné, že děvčata ztepilá sedala bez uzardění Bichelovi na lep, nikomu nic neřekla a doručila se jako spěšný balík o své vůli k vrahovi domů. Ano, i tady je potřeba vzít do úvahy letopočet, kdy se vraždy staly. Osvěta v těch časech ještě značně pokulhávala za pověrami a tmářstvím (ostatně, nikde není psáno, zda děvčata vůbec kdy navštěvovala nějakou školu). Bichel tak mohl nebožačkám namluvit, že má doma zvláštní zrcadlo, které jim ukáže budoucnost. Pochopitelně, jednou z podmínek aby takové zrcadlo mohlo bezchybně fungovat, byl absolutní bobřík mlčení pro nebohé dívky. Pak už jen stačilo být všímavý a vědět, že děvčata mají trable s láskou (a které mladé děvče nemá, že).
Ovšem prezentovat tu Bichelovy oběti jako naivní prosťačky by také nebylo fér. Ono „zemské zrcadlo“ (tedy to co má ukázat budoucnost) se skutečně v magii vyskytuje. Jedná se o tzv. „černé zrcadlo“ a to mělo zasvěceným ukázat kromě jiných věcí i budoucnost. Samozřejmě byla nutná znalost příslušného rituálu. Takže pokud měla děvčata jakousi tuchu o podobném zrcadle (které notabene nemohl vlastnit každý), a k tomu ještě nějaké ty trable s láskou, pak nebylo divu, že Bichelovi na lep sedla. A bohužel zemřela.
Román „Der Erdspiegel“ se s takovým ohlasem jako „Jedlová samota“ nesetkal. Lámat si hlavu proč, nemá smyslu. Čtenářovi do hlavy nevidíš. Přitom se jedná také o nanejvýš krvežíznivou historii. Že by dvě staletí od skutečného případu, podle kterého byl román sepsán, je pro současníka už moc? A co by potom měl říkat takový Vondruška, který sepisuje detektivky z hlubokého středověku?
Ne, důvod bude zřejmě ležet ve čtenáři. Je holt tvor vrtošivé nátury; někdy se poblázní a kniha trhá rekordy prodeje a jindy se prodává vlažněji. A dost možná, že nevyřešené mordy, s tím celým mysterióznem kolem nich, lákají čtenáře více. Nevěřící Tomáše odkazuji na jistého Jacka Rozparovače. Ten je dodnes mysterióznost sama a jak se díla s ním panečku prodávají.
Mohu-li doporučovat, nenechal bych se odradit a román „Der Erdspiegel“ bych si přečetl. Já osobně jsem na Andree Marii Schenkel stal docela závislým. Podobně to mám s mou dvorní „lady thriller“ Yrsou Sigurdardóttir – také platonická láska na první písmenko (odstavec, kapitolu).
Jenže, pokud budete následovat mých skromných rad, musíte si potykat s němčinou. Od „Jedlové samoty“ si Andrea Maria Schenkel v českém literárním rybníku už neškrtla (já doufám, že zatím). A tak chcete-li vědět jak funguje „zemské zrcadlo“ (alias černé), vzhůru do jazykové školy!
Román „Der Erdspiegel“ vydalo nakladatelství Kampa v roce 2023.
