Všechno je vlastně relativní. Hrdinové včerejška jsou padouchy dneška a naopak. To je leitmotiv každé revoluce. Její vlny vynášejí jedny na hladinu, druhé přikryjí milosrdným kalem zapomění, ty třetí nemilosrdně utopí na lžíci vody. Ale jen málokomu se dostane spravedlnosti a zadostučinění. Přírodní zákony platí i pro vody revoluce.
Revoluce všude na světě jsou navlas stejné: z jedněch udělají hrdiny, z druhých padouchy. Jedny vynesou na piedestaly slávy jako morální vzory antické dokonalosti, druhé zavřou do kriminálu, nebo jimi alespoň hlasitě opovrhují, jakožto vzory římské morální pokleslosti.
I naší kotlinkou proběhlo mnoho revolucí. Naposledy v roce 1989 zkalila zabahněné vody stále více zahnívajícího režimu „vlády jedné strany“ revoluce zvaná „sametová“. Přesně podle vzoru svých starších sestřiček, vyrobila prakticky přes noc nové hrdiny, nastávající morální vzory. A přesně podle principu vyváženosti, pak na hromadu naházela nové padouchy. Dalo by se říci: lidé zůstali stejní, jen si prohodili role. Starý komunista z vedlejšího vchodu se přes noc nevypařil; dál bydlí ve vedlejším domě, žije a a neumírá hlady. Jen jste ho přestali zdravit a opovrhujete jím. Naopak skoro neviditelného souseda ze sklepního bytu, jenž se neslyšně plížil chodbou domu v brzkých ranních či nočních hodinách (aby v nedaleké kotelně poctivě topil celému sídlišti), si teď všímáte a uctivě ho zdravíte s jakýmsi nejasným pocitem jeho morální převahy. Ani on se nevypařil, zůstal a stal se viditelným. Zato komunistu vídáte zřídka.
Václavské náměstí v listopadu 1989 ©Dušan Bouška, Český rozhlas
Stát se hrdinou či padouchem je tedy otázkou relativity a správného postoje v rozhodující chvíli. I to je umění, vyčichat ten rozhodující okamžik a včas vytušit, na kterou stranu barikády se dát. O tomto umění se Pavel Kouhout rozepsal v jiném románu „Hvězdná hodina vrahů“ (článek o něm zde). V něm popisoval zrod hrdiny přesně podle intencí výše zmíněného: ve správný čas odhodit kabát padouchů a obléci ten hrdinů. A přidat se na správnou stranu revoluce. Děj knihy „Hvězdná hodina vrahů“ nás sice zavádí do revolučního roku 1945 v Praze, ale mustr chování postav z románu zde popsaný je univerzálním návodem „výroby hrdinů“ prakticky pro všechny revoluce (s různými nuancemi).
spisovatel Pavel Kohout ©Šárka Ševčíková Český rozhlas
V románu „Sněžím„, jak už bylo naznačeno, jde tedy také o revoluci. Tu naši „drahou sametovou“ z roku 1989. Kdeže loňské sněhy jsou! Cinkání svazky klíčů na Václavském náměstí, narvaná Letná a všeobjímající atmosféra svobody kolem nás. Každý z nás se v téhle atmosféře změnil. V houfu stejně nadšených lidí postupně praskaly obruče strachu, kterými nás „velká strana“ (neplést s velkou stranou na oné místnosti, ačkoliv…) svírala bratru čtyřicet let. A ano, i v této atmosféře svobody a lásky k bližnímu, doufání v lepší svět bez soudružských sviní (myšleny ty lidské), udavačů a estébáků, připosránků a kolaborantů, se mísili noví hrdinové se starými padouchy a jen málokdy se navzájem rozpoznali. Všude to bublalo revolučním kvasem, rodily se nové pořádky a na ramíncích visely kabáty hrdinů. Stačilo jen sáhnout a sundat je.
Hlavní hrdinka románu Petra je žena stále ještě sebevědomých let i postavy, žijící bez muže (ale s muži – rozhodně tedy žádná jeptiška), je špatnou mámou (jak sama sebe označuje) a je málem už unavená čekáním na „Godota“ (tedy její velkou lásku Viktora, jenž jednoho krásného dne zmizel ze země i z jejího života). I ona začala po „sametu“ lokat svěží, svobodný vzduch, bez uzardění, že sama k pádu nenáviděného režimu nepřispěla žádnou disidentskou akcí, ale naopak vlála ve starých poměrech, jak se dalo (asi jako většina tehdejších nás).
Život Petry se po sametu změnil méně výrazněji, než přes noc zrozeným hrdinům a zaslouženě padlým padouchům. Dále pracovala v inzertním oddělení jednoho vydavatelství, občas propadala mužům (msta za Godotovo-Viktorovo prázdno), byla i nadále špatnou matkou samoživitelkou (jen to v uvolněných poměrech měla u dcery ještě horší s autoritou) a vedla i nadále „obyčejný“ život. Naděje na změnu se však přece jen dostavila: vlastně Godot-Viktor se dostavil. A vše se náhle zdálo být zalité sluncem. Tedy teprve vycházejícím.
Bohužel pro Petru (a bohudík pro čtenáře) nic na světě (ani v románu) není obyčejně a prostě jednoduché. Viktor-Godot je zpět, ale ženatý. Díky emigraci a jeho postojům se z něj stal nový hrdina. Na Petru sice nezanevřel (a dál s ní příležitostně spí), ale k plnohodnotnému návratu to má daleko jako Jihočech do Číny. A aby to Petra měla ještě složitější, objeví se na scéně (fanfáry) také padouch.
Padouch je vlastně dalším z řady milenců, které Petra využila jako „prostředek“ na uhašení spalujících citů k Viktorovi-Godotovi. Ovšem jak se později ukáže, tento vztah (jenž se z prostého chtíče vyvinul) bude mít pro Petru následky antické tragédie. Milenec je (byl) totiž estébákem (a proto v revolučních poměrech na straně padouchů) a tvrdí (ze msty?), že Viktor-Godot je též padouchem. A on vlastně hrdina. Pro Petru tedy zásadní rébus, který musí vyřešit, aby se zbavila své porevoluční kocoviny. Kdo z těch dvou lže (a krade)?
V románu „Sněžím“ tedy nejde o předpověď počasí, jak by se mohlo z názvu zdát, ale o věci relativní. To co se zdálo být černé a bílé, zabetonované na „věčné časy“, je náhle na vážkách důvěry. A relativně snadno se mohou oba protipóly (padouch kontra hrdina) zaměnit. Nebo dokonce splynout, či se částečně překrývat. V době revolučního kvasu není čas pronikat množinami překrývání a splývání. Revoluce potřebuje jasné hrdiny a padouchy. A musí jich mít dostatek, aby se povedla. Když je nemá, musí si je přes noc vyrobit a bere přitom každého. Třeba i hrdiny s padoušskou minulostí a naopak. Ale vyznejte se v tom: padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina (jedna země, společnost, kolektiv atd.). Pravda i svědomí jsou málokdy jasně černé a bílé, ale spíše flekaté. Zato lež má, kromě krátkých nohou (ale to nesedí tak úplně), většinou daleko jasnější kontury. A trvalejší charakter. Bohužel.
Román Pavla Kohouta „Sněžím“ ©peho
Knihu vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016 v edici „Retro Pavla Kohouta“ jako svazek druhý.
