Knihomolský rauš v očekávání jara – březnové knižní obložení

Březen – za kamna vlezem a tam pobudeme, než to všechno přečteme. A s jakými knižními bonbónky se vláčel pošťak ke schránce? Aneb březnové přírůstky v knihovně.

O březnu se říká, že je to první jarní měsíc. Na druhou stranu, letité zkušenosti našich předků, zhmotněné v pořekadle „Březen za kamna vlezem…“ nás nabádají k opatrnosti nejen ve výběru oblečení, ale i ke střídmému očekávání jarních radovánek. Sice už ani počasí není takové, jako za časů našich babiček, ale i tak bychom na jejich moudra měli dát. Já dávám a lezu k ústřednímu topení. Pochopitelně s knihou. První jarní knižní obložení je tu.

Nikdy jsem se netajil tím, že islandská spisovatelka thrillerů Yrsa Sigurdardóttir je pro mě „láska na první odstavec“. Jednou jsem si náhodou koupil její knihu a od té doby nemohu jinak. Mám všechny její romány a už netrpělivě vyhlížím ten další. Ale co teď říci na to, že jsem nedávno, vlastně předminulý měsíc (také náhodně), objevil německou spisovatelku Andreu Marii Schenkel a už mám v knihovně hned tři její knihy? Není to náhodou knižní nevěra? A co mě na autorce (pardon, na jejích knihách) tak láká?

Už její první román „Jedlová samota“ (v orginále „Tannöd„) měl ohromný úspěch (psal jsem zde). Zlí jazykové sice tvrdí, že právě jenom ten první, další už takové nebyly. Ale víte jak, úspěch se málokdy odpouští. Ovšem na druhou stranu musíme potvrdit, že ostatní knihy Andrey Marie Schenkel skutečně věhlasu její prvotiny nedosáhly. To však neznamená, že nejsou dobré. Zdaleka ne.

Výše jsem se řečnicky ptal sám sebe, co mě na autorčiných knihách tak láká, že by jeden dostal výčitky z „knižní nevěry“. No, pochopitelně napětí, ale i „literatůra“. Vždyť ona prvotina „Jedlová samota“ byla vlastně kapitola po kapitole výpovědi jednotlivých aktérů příběhu. Tedy žádné extra krvavé orgie. Přesto se četla dobře. Další věcí, která dělá Andreu Marii Schenkel v mým očích (ale nejenom v mých) zajímavou, je to, že zhusta píše své příběhy podle skutečných případů.

Byla to „Jedlová samota„; krimi romány „Finsterau„, „Kalteis„, „Täuscher„, které byly napsány podle skutečných, historických případů. A je to i „Erdspiegel“ („Zemské zrcadlo„), další historická detektivka Andrey Marie Schenkel.

I tentokrát tedy půjde o napínavé čtení o činech tzv. „Bavarian Ripper“, tedy bavorského „Jacka Rozparovače“. Tak je skutečný sériový vrah Andreas Bichel z Regendorfu (vesnice poblíž Regensburgu v Bavorsku) nazýván. Bichel na počátku 19. století brutálním způsobem vraždil mladé dívky, které si předtím vyhlédl a „utáhl je na vařené nudli“ tím, že má doma magické zrcadlo, které jim ukáže budoucnost. Holčiny naivní (holt 19. století) mu ochotně sedaly na lep a platily za to životem.

Román „Erdspiegel“ vydalo nakladatelství Kampa v roce 2023. Česky (zatím?) nevyšla, což je jistě škoda. Andrea Maria Schenkel svou úspěšnou prvotinou zaujala a patří mezi nejčtenější německé krimi autorky. Tedy žádné „béčko“, ale opravdová „Liga mistrů“. Přesto české nakladatele jaksi míjí. Kdo má tedy na Andreu „chuť“, musí si sehnat německý originál. A pochopitelně, umět německy. Jinak to jaksi ztrácí své kouzlo.

Možná občas zatoužíte změnit literární žánr, aby si vaše napjaté a zostřené smysly, masírované čtením thrillerů, alespoň na chvilku odpočinuly od napětí a strachu (byť thrilleristy vyžadovaného). A třeba změnou žánru (byť dočasnou) také rozšíříte své obzory, díky nimž budete u svého dítka, majícího krátce před maturitou z českého jazyka, za hvězdu pomocnou.

Má dítka už mají po maturitě, ale i já někdy zatoužím po změně, jako přípravě na suchu na další napěťárny. Vezmu tedy do ruky tablet a surfuji internetem ve snaze najít to pravé ořechové (oddechové). V tom mi cinkne zpráva od kamaráda:

Co děláš?

Dělám to a to.

Aha a tohle jsi už četl?

Co?

Cink a na displeji se objeví odkaz na knihu.

To je vážně dobrý, doporučuji.

Otevřu odkaz, přečtu si anotaci a na okamžik zaváhám. Nechtěl jsem snad měnit žánr? Inu co, zítra je také den, pomyslím si a objednávám – opět thriller!

„Muži, kteří nenávidí ženy“ je prvním románem z trilogie „Milénium“ od švédského spisovatele Stiega Larssona (1954 – 2004). Zmizelá dívčina, která už možná ani dívčinou není, protože zmizela před čtyřiceti lety, nedá spát novináři Mikaelu Blomkvistovi a jeho výstřední kolegyni Lisbeth Salander. Možná by spát i dala, ale strýček zmizelé z nějakého důvodu více důvěřuje Mikaelovi než policii. A můžeme si psát, že zmizelá dívčina nezmizela o vlastní vůli s nějakým princem. Tady půjde o hrůzné a krvavé tajemství (ke všemu rodinné, proto asi strejda policii vynechal).

Tak tedy místo hodnotné literatury (moment, nenálepkovat!) další thriller do knihovny. Zdánlivě mi Švéd Stieg Larsson nic neříká, ale jen na první letmý pohled. Při tom bližším zjišťuji, že je to skoro starý známý. Ovšem díky zfilmovaným verzím jeho románů, které mne však míjely (prostě jsem žádný film podle jeho knih neviděl, ale slyšel jsem o nich dost).

Stieg Larsson měl s trilogií „Milénium“ ohromující úspěch. Vždyť už jen to, že všechny tři díly posloužily jako předlohy k filmům (první díl dokonce dvakrát) i seriálu, svědčí o něčem výjimečném. Nechcete mi namluvit, že by si tvůrci filmů vybírali za předlohy ke svým dílům nějaká nedochůdčata. Úspěch předlohy znamená zároveň skvělou reklamu pro ještě neviděný film. To je známá poučka marketingu. Zajímavé také určitě je, že série vyšla až po smrti autora (zemřel na těžký infarkt) a stala se také předmětem sporu o autorská práva mezi Stiegovou rodinou a jeho životní partnerkou (partnerka nakonec vyhrála a žije si v žitě).

Nejen knihami člověk živ jest. A nejen psaním může jeden zanechat lidstvu stopu. Stieg Larsson, kromě autora thrillerů i novinář a publicista, si jméno „udělal“ především svým nezdolným bojem proti rasismu a pravicovému extremismu. V devadesátých letech založil protirasistický časopis „Expo“ a i jinak se tématu rasismu ve švédské společnosti věnoval. Dnešním jazykem byl tedy Stieg aktivista na plný úvazek. A takový aktivista hodně pracuje (což Larsson pracoval) a někdy také hodně kouří (což Stieg kouřil). No a to není dobré pro tělo aktivistovo a i proto Stieg Larsson zemřel tak mladý. Z čehož vyplývá, všeho moc škodí. Kdyby neumřel, mohlo být thrillerů více. Věčná škoda.

Román „Muži, kteří nenávidí ženy“ vydalo nakladatelství Host v roce 2008. Já jsem se spokojil s německým překladem „Verblendung“ z nakladatelství Heyne z roku 2006.

Nedávno jsme si připoměli (bez nějak extra velké medializace) 80. výročí bombardování Prahy na konci druhé světové války. Nemá smysl zde rozebírat podrobnosti, vše je dohledatelné na internetu. Koho to dnes ještě „sejří“, že zrovna okupovaná Praha (hlavní město země, jejíž vláda seděla v exilu právě tam, odkud stíhačky přiletěly) byla bombardována spojeneci – osvoboditeli, může si o tom sehnat moře pramenů. Jisté je, že ke všem těm německým okupačním režimem zavražděným lidem, se přidaly ještě oběti spojeneckého náletu (současnou terminologií bychom ho možná nazývali „humanitárním bombardováním“).

Osud Prahy z konce války však nebyl v Evropě výjimečný. Vybombardována a nenávratně zničena byla spousta evropských měst. V jejich troskách zahynuly statisíce nevinných (a pro útěchu duše doufejme že i vinných) lidí. Guernica, Coventry, Rotterdam, Varšava nebo Londýn. Ale i Hamburk, Berlín, Drážďany, Essen, Freiburg, Pforzheim, Köln a jiná velká německá města. Ta všechna se stala obětí letecké války, kterou vedly obě strany posledního velkého válečného konfliktu.

A právě leteckými útoky na německá města v průběhu druhé světové války se zabývá kniha „Der Brand“ (přeložili bychom v kontextu jako „Oheň“ nebo „Požár„) od německého historika Jörga Friedricha.

Mnozí historikové se shodnou na tom, že bombardování německých měst v tak velkém rozsahu, nemělo nejpozději od roku 1944 žádné větší opodstatnění. Hospodářská infrastruktura byla skoro zničena, stejně tak větší vojenské cíle. Přesto nálety pokračovaly a cílem nebyla jen vojenská či hospodářská infrastruktura. Nejen Drážďany (o nich jsem psal v souvislosti s knihou „Der Komet„) jsou příkladem „demoralizační války“ proti německému obyvatelstvu, kterou spojenci vedli kvůli tomu, aby zlomili jeho připravenost obětovat se pro fýrera. Shodou neblahých okolností (ale to je válka, „neblahé okolnosti“ s ní jdou ruku v ruce) část náletu na saské hlavní město „schytala“ díky navigační chybě i Praha.

Právě o letecké válce „proti“ civilnímu obyvatelstvu Friedrichova kniha je. Zdokumentovává průběh náletů, počty obětí i materiálních škod. Zabývá se i otázkou rozsahu a efektivnosti takové války, jejíž hlavní obětí bylo (stejně jako v Praze roku 1945) převážně civilní obyvatelstvo.

Je důležité podotknout, že i německá Lufwaffe vedla stejnou „likvidační“ válku proti městům a jeho obyvatelům na dobývaných uzemích. A v tom je možná právě jistá kontroverznost knihy „Der Brand„. Kritici Jörga Friedricha mu vyčítají, že nebere v úvahu příčiny, kreré vedly spojence k bombardování německých měst. I to, že to bylo Německo, které válku začalo a také v ní používalo bombardéry k náletům na města, v pochopitelné naději, že s materiálními škodami dojde i ke zlomení odporu a podlomení morálky. Za cenu obětí na lidských životech. Ovšem stejný prostředek použili spojenci i se stejným výsledkem: statisíci mrtvými. To je válka, seznamte se….

Jörg Friedrich je německý historik, autor a publicista, který se zabývá zejména druhou světovou válkou v Evropě, Německem pod vládou nacistů a poválečným vypořádáním se s dědictvím nacismu. K těmto tématům napsal sdostatek publikací a prostudoval mnoho pramenů, aby mohl být považován za odborníka na dané téma. Howg.

Česky kniha nevyšla a něco mi říká, že ani nevyjde. Kdo tedy chce vědět více, musí se tak jako já „spokojit“ s německým vydáním z nakladatelství Propyläen z roku 2006 (vypadá to však, že se vydavatelství k autorovi už nechce znát).

Poštovní schránka tedy vyprázdněna, březnové přírůstky představeny a pošťák či pošťačka si mohou na chvíli oddechnout. Napsal jsem na chvilku, je tu duben…..měsíc knihy.