Lednové knižní obložení

Po prosincovém nákupním rauši většinou přichází vystřízlivění a počet zakoupených knih v následujícím měsíci rapidně klesá. Ovšem bez potravy, i té duševní, by člověk umřel. Nebo by se mu minimálně nevedlo dobře. Takže vzhůru na to, máme tu lednové knižní obložení.

Leden je z hlediska výdajů velmi neoblíbeným měsícem. Po rozmařilém prosincovém vyhazování si z kopýtka, nastává doba půstu. A kdyby jenom to, nastává i doba skládání a placení účtů. Ať už se jedná o faktury z knižních e-shopů za objednané knihy, či za obyčejné popelnice na komunální odpad. Všichni mají nastavené ruce a ty „ševče“ zaplať. A to už nemluvím o tom, že ausgerchnet v lednu si všichni uvědomí, že náklady rostou a tudíž i jejich služby se musí zdražit. Takže buďme rádi, že jsme nakupovali v prosinci, neboť i na knihy dolehla drahota.

Sice jsem z prosince knihami velmi dobře zásoben, (viz knižní obložení) ale duševní potravy opravdu není nikdy dost. A jak to má jeden vydržet, když není dne, aby jste někde nenarazili na další zajímavou „potravu“, na další zajímavý příběh či autora, kterého ještě neznáte. Tak nějak to bylo i s prvním kouskem měsíce ledna.

Na knihu „Krieg“ (nakladatelství Rowohlt v roce 2023. Česky kniha ještě nevyšla, ale název je nasnadě: Válka) jsem narazil náhodou na stránkách jednoho deníku, které ji nabízelo ve svém e-shopu. Jméno autora Louise-Ferdinanda Célina mi vůbec nic neříkalo, ale anotace knihy slibovala hodnotný erotický zážitek. Aha, teď jste zbystřili i vy, nemám pravdu?

Děj románu se odehrává krátce po vypuknutí první světové války. Hned během prvních bojů je hrdina knihy, franzouzský voják (spisovatel je Francouz, jak jinak), těžce raněn a dostane se do nemocnice. Říkáte si, uff, to je pro něj lepší, než se nechat zmasakrovat na frontě. A máte pravdu, protože tak je hrdina uchráněn nejen před nástrahami smrti v bahně zákopů, ale ještě zahoří sexuální touhou ke zdravotní sestřičce, která ho ošetřuje. Samozřejmě, mohl by to být i zdravotní bratr, ale byla válka a chlapi museli narukovat. Takže pracovní místa v nemocnicích logicky zbyla na ženy. A nutno podotknout, že sexuální touha byla oboustranná. Vojákovo zranění evidentně při souloži nevadilo.

Ostatně, díky této „terapii“ si hrdina knihy uvědomí palčivou žízeň po životě bez války. Tedy protiválečný román alá Remarque? Ne tak docela. Předně autor románu Louis-Ferdinand Céline (vlastním jménem Louis-Ferdinand Destouches) je na rozdíl od jasného klaďase Remarqua mírně řečeno kontroverzní a spojuje se s ním spousta nežádoucích přívlastků: antisemita, rasista, mysogin, zrádce, kolaborant. Ano, tím vším spisovatel stihl za svůj život být. Ve své rodné vlasti odsouzený za kolaboraci s nacistickým režimem (později omilostněný) musel dál provozovat lékařskou praxi, protože jeho knihy ve Francii nechtěl nikdo vydávat. Daleko úspěšnější byl v zahraničí, kam také na konci války uprchl před hrozícím soudem.

Louis-Ferdinand Céline je tedy kontroverze sama. Když se ohlédnete za jeho pohnutým životem, divíte se, že někdo vůbec jeho knihy čte. A přesto, jeho romány jsou ceněny pro osobitý, až neumělecký styl plný vulgarismů a slangu. Autorovi vyšlo několik knih i v Česku, takže není úplně nepopsaným listem ani u nás.

Kniha „Krieg“ je takovým čtenářským „bonbónkem“. Poprvé byla vydána teprve roku 2022 v pařížském nakladatelství Éditions Gallimard pod názvem Guerre („Válka“, jak jinak). Proč tak pozdě a prakticky v současnosti, ačkoliv je spisovatel již řadu let po smrti (zemřel 1961)? V roce 2021 bylo totiž objeveno velké množství Célinových rukopisů, které byly považovány za zničené. Ty spisovatel zanechal na konci války ve svém bývalém bytě na Montmartru (čtvrť v Paříži) a zmizel raději do Německa, poněvadž si nebyl jistý, zda by se později jeho hlava neválela v koši pod gilotinou. Mezi rukopisy byl i manuskript románu Krieg. Takže taková literární senzace roku a důvod si knihu koupit v lednovém knižním obložení.

Pro další knihu jsem si „došel“ do bývalé DDR (u nás známé pod zkratkou NDR). Možná již trpím jakousi obscesí ke spisovatelům naší bývalé spřátelené země z jednoho (vůbec ne)bohulibého spolku, pod vedením jedné nejmenované velkozemě (a Mordor to není). Monika Maron je toho příkladem. Jenže Monika Maron, to je ještě současnost a nedávná minulost, jejíž řeči jsme mnozí z nás ještě schopni porozumět. Ovšem Arnold Zweig, to už je jiná historie. Tento německý spisovatel si prožil něco státních zřízení, než pevně (a rád!) ukotvil v tom „lidově-demokratickém (pro neználky= socialistickém, s výhledem na komunismus).

Jeho román „Das Beil von Wandsbek“ (nakladatelství Aufbau Verlag v roce 1994; česky Sekyra z Wandbeku, nakladatelství Svoboda v roce 1949!) má název, pod kterým si na první dobrou představíte napínavou detektivku nebo horor (něco ve smyslu Texasský masakr motorovou pilou). A vlastně tady jde o vražedný nástroj, uťaté hlavy a hektolitry krve. Ovšem detektivku, či jiný napínavý žánr, za tím vůbec nehledejte.

Spisovatel Arnold Zweig měl tu smůlu (byl totiž Žid a socialista k tomu), že zažil nástup nacistů k moci v rauši nazvaném (ne)výstižně Třetí říše a ano, včetně hnědokošiláče a křiklouna, jistého A.H. Ačkoliv se mu podařilo z hnědnoucího Německa včas zmizet a „popraveny upálením“ tak byly pouze jeho knihy (kousek emigrace dokonce strávil i v Čechách), byl příslušníkem národa, který vymyslel koncentrační tábory, holokaust, plynové komory a rozpoutal doposud největší válečný konflikt na území zvaném svět. Mohl tedy se spisovatelskou bravurou popsat, jaký vliv měla na myšlení a chování prostého občánka původně zamýšlená Tisíciletá říše.

Arnold Zweig v knize „Das Beil von Wandsbek“ popisuje trapnou úlohu, ovšem s tragickým dopadem, kterou sehrál v dobách hnědé totality v Německu malinkatý, bezvýznamný občánek, který nikoho z mocných nezajímal a který se přesto poslušně podroboval mocenské mašinérii, dobrovolně a s jakýmsi „blbým“ nadšením. Hrdina knihy chce zachránit svou nevalnou existenci a tak přijme práci kata, který má popravit čtyři politické vězně. „Krvavé“ peníze mu však uznání ani štěstí nepřinesou. Jak jinak, mocní už ho nepotřebují a pro ostatní občánky (ovšem stejně poslušné) je jednoduše „ekelhaft“.

I další kniha pochází od autora (vlastně autorky) z bývalé DDR. Román Brigitte Reimann „Die Geschwister“ (nakladatelství Aufbau Verlag v roce 2023, česky kniha nevyšla, neotesaný překlad názvu by byl Sourozenci) byl napsán už v roce 1963, tedy dva roky po dokončení dederácké „stavby století“, Berlínské zdi. Proč zmiňuji tento symbol nesvobody a útlaku v souvislosti s touto knihou? Její děj se odehrává ještě před výstavbou zdi, jenž měla zabránit nespokojencům s pětiletkami úprku na Západ. Román vypráví o dvou sourozencích, Ullim a Elisabeth. Brácha Ulli to už ve slibovaném komunistickém ráji nedává a rozhodne se přejít ke kapitalistům a buržoustům na druhé straně hranice (tady je důležité, že zeď ještě nestála a cesta ven byla relativně volnější). Elisabeth to však nese těžce. Nechce brášku ztratit a tak jeho plány na opuštění ráje prozradí. Ne hned třeba státní policii (my měli Stb, Němci svou Stasi, oboje však stejný ksindl), ale svému milému. A oba začnou Ulliho lámat, aby od svých plánů na opuštění vlasti i rodiny upustil. My dříve narození víme, že to rozhodně bylo v zájmu všech.

Brigitte Reimann prožila svůj krátký život (zemřela v roce 1973 v pouhých 40 letech na rakovinu) vesměs v nově zrichtované DDR. Stejně jako naše tehdejší Československo i DDR se stalo součástí východního bloku pod vedením Ruska (onehdá Sovětský svaz), ve kterém slibovali komunisté vybudovat „ráj na zemi“. Hrubě se jim to nedařilo a tak se počáteční nadšení dělníků, rolníků a pracující inteligence počalo postupně drolit. Lidé začali reptat a být kritičtí k režimu. A nedej rudá hvězda, používali vlastní rozum! Ne všichni však našli odvahu „ráj“ opustit a odejít na Západ. Buď z prostého strachu co to přinese, nebo nedokázali vyměnit ideály za ztrátu blízkých (dnes už víme, jakou čočku dostávali „pozůstalí“ po emigrantech). Nepovýšili svou osobní svobodu nade všechno. A to je to oč tu běží, být svobodným egoistou, či se své svobody vzdát ve jménu zachování dobrých rodinných vztahů? Ulli chce jít, má na to právo? Elisabeth ho nechce nechat jít, má na to právo? Je osobní svoboda více než ségra?

Lákadlem k tomu koupit si knihu bylo i to, že vydání z roku 2023 je vlastně původním rukopisem, nalezeným teprve nedávno v roce 2022 ve spisovatelčině bývalém domě. Vydání z roku 1963 neušlo totiž bdělým zrakům cenzorů komunistického ráje. A ti v něm řádně škrtali, protože ačkoliv Brigitte Reimann byla přesvědčením nalevo, přece jen ji opojné nadšení z budování komunismu míjelo a ve svých knihách byla k režimu kritická. Odborníci tomu sice říkají realismus (literární směr), ovšem soudruzi v tom viděli podlost a tak nastoupili cenzoři.

Aby toho nebylo málo, s nalezenými rukopisy Brigitte Reimann se roztrhl pytel. Die Denunziantin (česky by se kniha jmenovala Udavačka), je dalším v řadě. A nebojte, o nic nepřijdete. Udavačku jsem si už objednal. Tedy knihu, kdyby se to někomu pletlo. O donašečky nestojím.

Nakonec jsem si nechal takříkajíc oddychovku pro osamělé večery v potemnělém pokoji pod lampou. Venku zuří bouře, déšť bičuje okenní tabulky a vítr se prohání mezi komíny na střechách osamělého šlechtického sídla na liduprázdném anglickém venkově (nepřihořívá už?). Nejbližší živáček žije míle daleko, ale zato v troskách bývalého opatství v sousedství je až nepříjemně živo: prochází se tu, jako by se nechumelilo, přízrak černého opata. Kromě strašení kolemjdoucích hlídá také poklad a podle příležitosti mizí v podzemní chodbě o níž nemá nikdo tušení. A pozor! pochopitelně dojde i na vraždu. Potřebuje milovník klasické anglické detektivky něco víc?

Knihu „Der schwarze Abt“ ( nakladatelství Goldmann Verlag v roce 1997) klasika anglické detektivky Edgara Wallace znají i čtenáři u nás. Pod názvem „Černý opat“ ji vydalo nakladatelství Naše vojsko. Bohužel už v roce 2011 a tak knihu seženete leda tak v antikvariátu.

Když však nebudete mít úspěch ani tam, můžete vzít zavděk několika filmovými a televizními zpracováními knihy. Tak například německý film „Der schwarze Abt“ z roku 1963 (pokud tedy vládnete němčinou) a nebo ryze českou televizní inscenaci „Růžový Hubert“ z roku 1985 s plejádou skvělých českých herců v čele s Milošem Kopeckým. Nutno ovšem poznamenat, že bát se moc nebudete, jedná se totiž o komedii. Ovšem dobrou.

Angličan Edgar Wallace byl nesmírně plodným autorem. Za svůj život napsal přes 200 knih, převážně detektivky a thrillery, jimž byl takovým předskokanem, protože v jeho době (bavíme se o první polovině 20. století) se vůbec nevědělo, že je to samostatný žánr. Spisovatelem se původně stát neměl, ale když se během vojenské služby nudíte, sednete ke stolu a začnete psát. A poté se stanete slavným. Přesně to se stalo Edgaru Wallacovi. Díky tedy za to, že se v armádě nudil, alespoň máme co číst.

Detektivkou na dlouhé zimní večery tedy končí lednové knižní obložení. To je sice minulostí, ale už se pomalu chystá únorové. A po něm březnové, dubnové a tak dále. Protože duševní potravy není nikdy dost.