Už to bude pomalu rok, co jsem se zúčastnil svého prvního velkého knižního veletrhu. A to ne ledajakého. Knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem má světový zvuk. Každoročně přiláká tisíce návštěvníků a houfy vystavovatelů. Tedy pokud se koná. Časy korony už dokázaly zničit mnohý bohulibý záměr. A co jsem tedy zažil tak neskonale jedinečného?
Veletrh se koná i letos, ale vážně ještě nevím, zda se na něj vypravím. Před rokem to bylo pro mě skoro dobrodružství, které nebylo úplně korunované odměnou něčeho, co bych do konce života považoval za jedinečný zážitek.
Chyba však nebyla na straně pořadatele, ten se snažil seč mohl. Typicky německy důkladná organizace, vše fungující, barevné, digitalizované. Houfy najatých hostesů a hostesek (abych zůstal věren duchu genderové korektnosti veletrhu), kteří vám ochotně pomohou s orientací v ohromném prostoru frankfurtského výstaviště. Záchodky pro obě pohlaví i stánek tzv. Awareness team, tedy týmu speciálně vyškolených pracovníků, kteří vám pomohou, cítíte-li se diskriminováni a je vážně jedno z jakého důvodu. Já se například diskriminován necítil. Ono by mi to bylo stejně houby platné.
Nemám to do Frankfurtu daleko, asi nějakých dvě stě kilometrů autem po pohodlné dálnici. Můj skoro veterán mi cestou nevypověděl službu, nikde nečekala žádná zákeřná uzavírka či objížďka, v kolonách jsem nestál a navigace v telefonu fungovala. Tak proč tedy váhám, zda jet do Frankfurtu i letos?
Zřejmě jsem čekal něco jiného. Ale co, že? Jsem snad rozmazlené malé dítě, které neví co chce? A co vlastně čekat od takového knižního veletrhu, jako je ten ve Frankfurtu? Přece knihy, co jiného!
Tak jasně, knihy. Ovšem, co jsem si z veletrhu nejvíce pamatoval, byly bolavé nohy. Zneužil jsem je ke zdolání několika kilometrů jenom proto, abych si prohlédl vše. Jak v obou patrech hlavní budovy, tak na venkovní ploše. Nic jsem nevynechal, když už jsem byl na knižním veletrhu poprvé a zaplatil vstupné. Tak ať z toho něco mám.
Ano, výstaviště ve Frankfurtu je rozsáhlé. A vejde se tam moře lidí. Po kulturně hladových časech koronavirových opatření možná dvakrát, či lépe několikanásobně tolik. Takový byl tedy můj dojem. Naráželi jsme do sebe, dýchali si za krk a trpělivě čekali ve špalíru, aby návštěvníci v protisměru mohli projít. A to prosím v době doznívajících epidemických opatření! Další myšlenka, která mi utkvěla v paměti: jestli se nenakazím dnes, tak už nikdy!
Co jsem si tedy z veletrhu přinesl, kromě možného virového onemocnění? Jako každý „protřelý“ návštěvník veletrhů spoustu prospektů a brožur, které byly k mání v dostatečném množství na každém stánku. Aby se dostalo na každého. Vzal jsem si za tímto účelem objemnou tašku přes rameno, aby se mi do ní hodně vešlo.
Zpočátku jsem tedy poctivě chodil od stánku ke stánku, sbíral „materiály“ a čekal na svůj highlight. To mě však časem přestalo bavit, neustále plnit tašku prospekty od nakladatelství, jejichž knihy nikdy nebudu číst. Třeba jako bylo jedno malé, jenž nejenže vydávalo knihy největších myšlenkových zločinců 20. století, jako byl třeba Lenin či Marx s Engelsem, ale ještě se tím chlubilo na veletrhu. Trochu mi to hnulo žlučí a pustil jsem se do rozhovoru s jedním z těch, co u stánku postávali. Moje argumenty o masových vrazích vzešlých z myšlenek Kapitálu nebral. Vše bylo dobře myšleno, jen se to malinko zvrtlo. No potěš!
Ale z těch malých nakladatelství byla i taková, která potěšila. Třeba nakladatelství Karel May z Bamberku. V jeho stánku jsem se vrátil zpět do dětských let, neindoktrinován ještě žádným -ismem. Za Vinetouem a Old Shatterhandem. Zrovna skoro ve stejné době, kdy jiné nakladatelství Ravensburger , které kromě puzzle vydává i knihy pro děti, přesně v duchu nějakého jejich chápání korektnosti, stáhlo knihu o mladém Vinetouovi. Prý to uráží Indiány. Napadlo mě, jestli se těch Indiánů někdo ptal, ale samocenzura nemůže zřejmě nikdy škodit.
Největší „nátřesk, kdo by to čekal že, byl u stánků velkých, bohatých nakladatelství (tak to trochu přeháním. Stánky? Pompézní výstavní plochy to byly). Tak třeba před „Pinguínem“, tedy Penguin Random House, z jehož bohatého portfolia „podnaklatelství“ mě zajímalo zejména btb, které vydává mou oblíbenou autorku thrillerů Yrsu Sigurdátóttir. Nebo KiWi z Kolína nad Rýnem. Tam mě zajímal spisovatel Jan Faktor a jeho oceňovaný román Trottel. Spisovatel je původem Čech. Sice žije a píše v Německu, ale kořeny má úplně stejné jako já. Ovšem z Jana Faktora jsem nezahlédl ani cíp kabátu. Beseda s ním proběhla už ve čtvrtek před víkendem. A já tolik stál o podpis…..Tak jindy.
Kromě pompézních výstavních „stánků“ velkých nakladatelství jsem prošel i ty od známých vydavatelství. Je známo, že je určitý rozdíl mezi nakla- a vydavatelstvím. Hodně zjednodušeně řečeno, jedno vydává knihy, druhé periodika (no dobře, noviny). Ať už se jednalo o Die Zeit, Süddeutsche Verlag nebo třeba Junge Freiheit. U nich se občas dala stihnout beseda s nějakou známou osobností. A protože se jedná o vydavatelství a tedy o noviny, zprávy, politiku, i okruh hostí na takových debatách byl většinou z řad politiků či těch, co se domnívají, že mají k současným problémům společnosti co říci. A debatovalo se tak o všem možném, jen ne o knihách. Maně si vybavuji, že jsem zahlédl na jedné takové besedě, které se konaly ustavičně podle předem oznámeného programu, tehdejší ministryni obrany. Německa, pochopitelně.
To mě však moc nebralo. Byl jsem zde především kvůli knihám. Ovšem i ty za nějakou dobu začaly nudit. U všech „stánků“ to bylo podobné. Vystavené knihy v regálech, pak zase vystavené knihy na policích, jinde opět knihy pro změnu v regálech a tak to šlo stále dokola. Někde nápaditější, jinde méně, ale v podstatě všude to samé. Připadal jsem si jako v obrovském knihkupectví, kde chyběly kasy (ačkoli i zde bylo možné knihy zakoupit). Kvůli tomu jsem snad nemusel jezdit. To jsem mohl zajít u nás do obchodu. Je dobře zásoben a novinky má většinou do druhého dne od vydání.
Pomalu mi tedy začalo svítat, že já jako jeden čtenář, čtenáříček mezi tisíci, vlastně nejsem pro veletrh tak důležitý. Tedy ano! Pro výstaviště ano (viz ceny na stáncích s občerstvením), ale pro jednotlivé vystavovatele jsem spíše obtížný hmyz, který se krmí prospekty a tužkami zadarmo. To podstatné se odehrává před vpuštěním veřejnosti, tedy v té části zvané tuším kontraktační (nebo spíše odborné). V té části, ve které se uzavírají kontrakty a obchodní přátelství na bázi, ať to sype nám všem. A pořádají se semináře, o kterých si velcí nakladatelé myslí, že by jim laická veřejnost stejně nerozuměla. Ale nic proti ničemu. Tak to prostě je a i knihy se nevytisknou zdarma, nenapíší zdarma a neprodají se bez obvyklých marketingových fíglů, známých třeba z reklamy na zubní pastu. Pro idealisty, i kniha je zboží.
Vrchní patro výstaviště bylo věnováno takových souhrnným „stánkům“, které měly, na ploše mnohem menší, než měla velká německá nakladatelství, představit co všechno se děje kolem knih v jednotlivých zemích světa. Určitě jste tedy vyrozuměli, že každá země tu měla svou „prezentaci“. Někdy větší a bohatší, jinde skromnější a malou. Asi to záleželo na štědrosti ministra kultury příslušného státu. Pochopitelně jsem nemohl minout náš český stánek. Uff, patřil mezi ty pompéznější a nechybělo v něm nic, co by jste neočekávali. Ani sympatické slečny, které se snad i potěšily, že je někdo oslovil česky (ale spíš to byly ryzí profesionálky). A nasměrovaly mne na místo, kde se měla konat beseda s Alenou Morštajnovou!
Přiznám se, nic jsem od ní ještě nečetl. Ale jako správný bibliofil její jméno znám. Dokonce jsem si dokázal vybavit i její tvář (viděno někde na netu). Měla tam představit svou tehdy úplně čerstvou knihu (pozor, čerstvou v Německu) Listopád. Natěšen tedy, že poznám jednu z předních českých spisovatelek osobně, jsem spěchal k místu konání besedy.
Bylo plno, to mě potěšilo. S Alenou Morštajnovou seděla u stolu, kromě moderátora, paní Raija Hauck. Ale tu jsem tehdy ještě neznal. Jelikož spisovatelka na sebe „píchla“, že německy ani náhodou, překládala paní Hauck do němčiny. A s Alenou Morštajnovou mluvila plynně česky. Bez přízvuku! A co je na tom tak úchvatného? Paní Raija Hauck je Němka! Je to překladatelka a právě ona překládá knihy Aleny Morštajnové pro švýcarské nakladatelství Unionsverlag, které vydává její knihy v německojazyčných zemích.
Tyhle dvě dámy nakonec zachránily můj dojem z mého prvního premiérového knižního veletrhu. Jedna svou čistou bezprostředností, sympatií a druhá úplně dokonalou češtinou. Dokonce jsem si slíbil, že si Alenu Morštajnovou musím také přečíst. Třeba zrovna Listopád. Ne proto, že jsem tu dobu (ano, samet 89) zažil. Spisovatelka v knize stejně kolo dějin obrací a vše by mohlo být jinak. Ale proto, že ty dvě dámy splnily své zadání znamenitě. Představily mi knihu a ještě vzbudily mou zvědavost. A pak k čemu jsou dobré debaty s autory.
Mastný flek z veletržní polévky na mé košili, už nemohl závěrečný dobrý pocit z Frankfurtu zvrátit. Ani přecpaný autobus z výstaviště do parkovacího domu. Ale stejně letos asi nepojedu. Morštajnová se tentokrát nekoná. Bohužel.
