Listopadové knižní obložení

Listopad je za námi a vstoupili jsme do měsíce Vánoc, vzájemného porozumění, duchovního sblížení a tak nějak budeme alespoň na krátký čas jinými, lepšími lidmi. Ovšem už i v listopadu se výrazně zkrátily dny, přibylo sychravých, potemnělých podvečerů a dlouhých, sirobou vonících nocí. Nejvyšší čas zásobit se dobrými knihami.

Listopad mě zastihl v jakémsi knižním rauši, protože jsem při pravidelném čtenářském „čekování“ internetu, pod heslem co bych si asi tak chtěl přečíst, stále narážel na záplavu příběhů slibujících silný čtenářský zážitek. Objednávka tedy stíhala objednávku a skoro to vypadalo, že se pošťák (či pošťačka) na mou doručovací adresu ujezdí k smrti. Chudáci, a ještě jsou za to mizerně placeni.

Někdy člověk ani netuší, kde všude narazí na tip pro svou knihovnu. Třeba na „názorovém deníku“ Echo24.cz jsem v článku Terezy Matějčkové, filozofky a esejistky (a vůbec velmi vzdělané ženy), narazil na knihu Ve jménu Metody německé autorky Juli Zeh. Přiznám se bez mučení, že ona dáma mi byla jednou velkou neznámou, ovšem příběh knihy pojednávající o „diktatuře zdraví“, mě byl po událostech kolem koronaviru blízký. V německém originále vyšla kniha už v roce 2009 pod názvem Corpus delicti: Ein Prozess. Román je čistá dystopie, ale už tehdy byla autorka při psaní knihy sakra hodně blízko stavu věcí, které se staly během nedávné a stále vlastně neukončené pandemie.

Zato o autorce další knihy Munin oder Chaos im Kopf Monice Maron už ledacos vím. Tak třeba, že byla za svá díla oceněna mnohými literárními cenami, nebo že se narodila a kupodivu stále žije v Berlíně. Čili věrnost až za hrob. Také vím to, že ve svých románech zrcadlí dobu a život v bývalé NDR. A vím i to, že za některé její názory, pro někoho z bubliny „odtrženoodreality“ nekonformní a pravicové, byla v Německu zařazena do šuplíku kontroverzní spisovatelky. Ostatně, i její domovské nakladatelství S. Fischer-Verlag s ní po čtyřiceti letech ukončilo spolupráci, i kvůli jejím vyjádřením k islámu a imigrační politice (jak si myslí autorka). Fakt je ten, že jeden ze svazků jejích esejí vyšel v drážďanském nakladatelství „Buchhaus Loschwitz„. A to platí v Německu za podezřele pravicové. A tedy eé, nebrat. Neznáme to snad odněkud? Že by nám zde zasmrděl „svěží“ duch padesátých let?

V Česku je spisovatelka nepříliš známá (a jestli vůbec). Vyšla jí u nás pouze jediná kniha, v roce 2005 v nakladatelství PLUS román Animal triste. Tím to (možná zatím) skončilo. Na Slovensku jsou v tomto směru trochu dále. U našich sousedů „nejmilejších“ vyšly další její dvě knihy Posledné morény, Zátišie číslo 6 (v originále Endmoränen a Stille Zeile Sechs). Kdo umí ještě slovensky, může po nich směle sáhnout.

Dalšího spisovatele, jehož knihu jsem si v listopadovém objednávkovém „rauši“ objednal, určitě netřeba představovat. Tak jako všechny knihy od Ericha Marii Remarqua i Der Funke Leben (česky nově vydanou v roce 2022 nakladatelstvím Ikar pod názvem Jiskra života) je především silným humanistickým poselstvím. I v této knize válka zasahuje do života lidí, kteří s ní nikdy nechtěli nic mít společného. Jejich svět, ohraničený ostnatým drátem koncentračního tábora, je však nejen světem kruté smrti, ale i naděje života. Remarque mě nikdy nezklamal a nezklame ani teď. A sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal.

K tvorbě amerického spisovatele židovského původu Philipa Rotha jsem se doposud nedostal. Částečně za to jistě může i má „normalizační literární“ výchova, ve které spíše převládali „Majakovští a Řezáčové“. Na autora jsem narazil při čtení knihy francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta Vom Ende der Literatur (česky nevydána, přeložím tedy alespoň název – O konci literatury). Název jedné z kapitol této knihy zněl Philip Roth objevil #MeeToo. To samo o sobě už bylo slibné. Stejně jako to, že jedna z Rothových knih Pražské orgie (nakladatelství Mladá Fronta 2014) se odehrává v naší české kotlince a byla dokonce zfilmována režisérkou Irenou Pavláskovou. Film se neoriginálně jmenuje stejně jako kniha a nebyl zřejmě příliš úspěšný (holt nejsou orgie jako orgie). Ale i to přispělo k tomu, že jsem po Philipu Rothovi a jeho knize Die Prager Orgie (Rowohlt Taschenbuch Verlag 2020) sáhl. Díky Finkielkrautovi a Pavláskové se tedy má knihovna opět rozrostla a nejeden pošťák si kvůli tomu uhnal infarkt.

I druhá „listopadová“ kniha od Philipa Rotha Verschwörung gegen Amerika, také z nakladatelství Rowohlt Taschenbuch Verlag, ( česky Spiknutí proti Americe, nakladatelství VOLVOX GLOBATOR v roce 2006), je tedy „dílem“ obou výše zmíněných. A odvaze pošťákově. Díky.

Rutě Sepetys jsem přišel na chuť už při čtení knihy Sůl moře (v němčině Salz für die See). Dojem z románu mě tedy popohnal k objednávce dalšího autorčina díla. Und in mir der unbesiegbare Sommer (nakladatelství Carlsen), které česky vyšlo pod názvem V šedých tónech (nakladatelství COOBOO), určitě neslibuje srandy kopec. Ale to asi od románu, který se odehrává v prostředí sovětských pracovních táborů na Sibiři ani nemůžeme čekat. Fandím Rutě a těším se.

Možná si někteří z vás pamatujete na rodinné dovolené v DDR. Písečné pláže Rujány, studené moře a všudypřítomný vítr. Kdyby to bylo možné, někde tam na severu u moře by jste potkali hrdiny románu Lutze Seilera Kruso (nakladatelství Suhrkamp 2014). Zde se totiž odehrává příběh dvou přátel na „sklonku“ státu jménem Německá demokratická republika, jenž se vyznačoval mnohým, ale určitě si nezasloužil přídomek demokratický. I hrdinové knihy chtějí žít po svém a tak před mašinérií diktátorského režimu jedné strany „unikají“ na dovolenkový ostrov, do své oázy zdánlivého klidu. No a pak to praskne a berlínská zeď se řítí k zemi. Dobrodružství začíná….

Lutz Seiler je především básník, ovšem úspěšně se vrhající i do světa prózy. Inu, kdo umí, umí. A kdo umí, dostává i prestižní knižní ceny. I těch má německý autor více než dost, ovšem v českém literárním rybníku nebyl doposud vydán. Zda je to nenapravitelná škoda, to uvidím. Tak tedy hrrr na něj!

A to nejlepší na konec? Aneb, darovanému koni na zuby nehleď? V tomto případě to určitě neplatí, neboť knihy Karla Čapka i Milana Kundery mohou být darované, koupené, vypůjčené v knihovně či nalezené v dědictví po babičce, ale v každém ohledu se v případě těchto dvou velikánů nemůžete splést. Ale i tak jsem si dárky k narozeninám pečlivě vybral sám, neboť ne všichni donátoři vládnou literárním přehledem.

Milan Kundera mě navnadil Žertem, ale čím mě úplně „dostal“ byla jeho Nesnesitelná lehkost bytí. Tou mi tenhle „svéráz“ naprosto učaroval. Možná škoda, že Irena Pavlásková při vybírání předlohy pro svůj film nesáhla raději po této knize. Třeba by byl výsledek o něco lepší, než tomu tak bylo v případě Pražských orgií. Ale netřeba plakat na rozlitým mlékem, až přečtu Knihu smíchu a zapomnění (Atlantis 2017), rád paní režisérku poinformuji o svých dojmech. A tuším, že bude informovat o čem.

Dalšího českého velikána Karla Čapka také jistě představovat nemusím. Továrna na absolutno je zdárně za mnou, jako ochutnávka byla jistě důstojna „nášupu“ v podobě třaskavého Krakatitu (Leda s.r.o. 2020). Něco mi říká, že budeme s Čapkem zase řešit existenciální průšvihy lidstva. Ovšem s ním já rád, protože Karel Čapek i ty největší umí podat s literárním šarmem. O to více si je pak zapamatujete.

A to by pro listopad jistě stačilo. Blíží se Vánoce a tak už opět „projíždím“ net, abych dal Ježíškovi zaručené tipy na dárek. Jistě nebude jenom jeden a určitě o tom něco málo napíši. Chudáci pošťáci.