Měsíc se s měsícem sešel a máme tu další knižní obložení. Tentokrát z měsíce, jenž je znám jako čas květů a rozpuku. To jistě potěší milovníky botaniky, ale nám nadšencům literatury jeho archaické označení „máj“ připomíná jednoho jejího velikána. Schválně, kterého? A než na to přijdete, seznamte se s knihami, jimiž jsem se v měsíci lásky (jak poetické) obložil.
Ano, uznávám, mám tento měsíc malinko zpoždění. To však bylo dané tím, že jsem zatvrzele trval na svém rozhodnutí, brzdit přísun nových knižních kousků do knihovny. „Sbírka“ dosud nepřečtených knih se utěšeně rozrůstá a já přesto stále dál objednávám. A tomu jsem hodlal udělat přítrž. Dost! Volalo mé vnitřní já s ohledem na můj ustavičný boj s nedostatkem času na čtení. Je to totiž neustálá časová bitva s ostatními denními aktivitami, zejména s těmi pracovními. Pro některé je to možná překvápko, ale peníze opravdu nerostou na stromech (kdo vám tvrdí opak je populista nebo komunista). Takže tlumení nákupního rauše je nabíledni, ale stejně mi to nedalo a pár kousků do regálu přibylo.
Tak nejprve ten první (psal jsem „pár“, čili se jedná opravdu o dva) thriller „Hrob„od Yrsy Sigurdardóttir. Vydalo jej nakladatelství Metafora v roce 2024 (já jsem se spokojil s německým vydáním pod názvem „Rauch“ z nakladatelství btb). Tato islandská spisovatelka je má srdcovka, před lety objevená, od těch dob pevně zakotvena nejen v knihovně. Objevil jsem ji čirou náhodou (a sním svůj klobouk, jestli vám lžu) a od té doby jsem už nejednou tloukl hlavou do zdi, se slovy, jak jsem mohl bez ní doposud žít. Jestli vám tento výtažek z mého života přijde nějak známý, bude to tím, že ho dávám při každé příležitosti k lepšímu.
německé vydání románu „Hrob“ ©peho
Yrsa Sigurdardóttir je opravdovou mistryní thrilleru. Obvykle je řazena k speciálnímu (a fanoušky napětí velmi oblíbenému) druhu literárního žánru nazývaného „severská krimi“ (jedna z jeho definicí například zde). Ve zkratce – jde o kriminálky a thrillery především ze Skandinávie (ale schová se sem třeba i právě Island). Při troše fantazie bychom ji mohli nazvat „regionální literaturou“, právě proto, že se odehrává jen a pouze v tomto koutku světa. Jedním z nejvýraznějších představitelů tohoto „žánru“ je třeba Jo Nesbo.
Moje nadšení pro Yrsu však nepramení z hektolitrů krve, brutálních a velmi „sofistikovaně složitě“ provedených vražd (v severské krimi platí, čím více mrtvých a komplikovanější děj, tím lépe). Ostatně, čtenář napětí k hrůze už dávno otupěl a masoví vrazi bývají dnes za celebrity. Mustr odlehlého místa v severské krajině, snášející se soumrak a sněhové vločky, plus „masák“ (mé označení pro masového vraha), vytrvale brousící si sekyru, pravděpodobně už nikoho extra nedojme. U Yrsy Sigurdardóttir je to sice hodně podobné, ale přesto má oproti jiným pro mě podstatnou výhodu. U jejích příběhů mě často příjemně mrazí z pocitu, že nečtu krimi nebo thriller, ale nefalšovaný horor. (Jsem příznivcem strašidel a s báťuškou Drákulou jsem se probál mnoho nocí.)
Za mé pocity (a o ty na vlastních webovkách jde především) to dělá právě Yrsu Yrsou, ten kousek zdánlivého (někdy i skutečného) nadpřirozena. To je její DNA, která ji odlišuje od jiných tvůrců „severské krimi„. Pokud ve svých knihách tuto nepoužije (a jsou i takové), nenajdete asi většího rozdílu mezi ní a třeba právě Jo Nesbem. Ale věřím, že i ona si to uvědomuje a ráda prvek nadpřirozena používá. Ostatně, Island, pro mnohé něco echt exotického, neznámého; původní obyvatelé se svými skálopevnými pověrami, to k tomu přímo svádí, aby se sepsalo trochu toho bububu.
V knize „Hrob“ jde tedy opět o Island, odlehlou krajinu (Vestmannské ostrovy) a vraždu (vraždy). Už název nese příslib pro milovníky ne tradičně vysvětlující kriminálky. Stejně jako původ všeho zla v minulosti těch, kteří se v odlehlé pustině stávají lovnou zvěří. Tak jen houšť, já chci Yrsu!
Dalším „kouskem“ z povedeného májového dua (a tedy posledním) je kniha německého autora Michaela Paula „Die Trostbriefschreiberin“ (nakladatelství Bunte Hunde v roce 2023). Pokud soudíte, že kniha nemá český překlad, pak soudíte správně. Však také její autor, Michael Paul už jen náměty svých románů zřejmě nemá ani ambice prosadit se na českém trhu. Pokud bych si měl zahrát na překladatele, pak jen český název by pro mě byl lingvistický oříšek. Mírně krkolomný, a marketingově zřejmě nešťastný, český název by zněl: „Pisatelka utěšujících dopisů„. Což je tak kostrbaté až to bolí. Případně by šlo „Převorka„, protože se v románu jedná o jednu takovou, hodně starou, Bohu zaslíbenou převorku. Teď mě však napadá asi ten nejméně krkolomný překlad (název) knihy po česku: „Matka představená„. Ale ruku na srdce, je to pro vás opravdu tak rajcovní název, že by jste neváhali a knihu si zakoupili? Notabene, když se jedná historický román z německých dějin. Každopádně, ať tak nebo tak, pokud nevládnete němčinou, máte smůlu.
román Michaela Paula „Die Trostbriefschreiberin“ ©peho
Já němčinou vládnu, tak vám knihu alespoň trochu představím. Jak už je výše uvedeno, Michael Paul je německý spisovatel pocházející z Kolína na Rýnem, toho času však domovem u nás ve Schwarzwaldu (také jsem tu drze zabydlel). Největší zálibou bývalého docenta na vysoké škole ve Freiburgu je psaní knih. Tedy takovou zálibou, že se s ní i živí (však ono nakladatelství Bunte Hunde sám vlastní). Na tom by asi nebylo nic zvláštního, psaním se živí či chce živit kde kdo, ale Michael Paul je dosti monotematicky zaměřen. Skoro výhradně píše historické romány a skoro výhradně z období druhé světové války, respektive z období diktatury národního socialismu (ano, to jsou náckové, jen vyjádřeno spisovně). Netuším, zda se dá mluvit o nějaké obcesi či posedlosti tímto obdobím, protože knih má za sebou zatím pět, ale proti gustu žádný dišputát. I tato, vlastně ještě nedávná historie (z pohledu dějin), má spoustu tajemství a osudů, stále čekajících na svá objevení.
V románu „Die Trostbriefschreiberin“ jde tedy o matku představenou v „božském důchodu“, poslední obyvatelku zrušeného kláštera. A ještě než opustí tento svět (však je jí už 99 let), hodlá se někomu svěřit s strašným tajemstvím, které tíží její mysl. A pochopitelně se ono tajemství váže k období druhé světové války a vlády hnědokošiláčů v Německu.
No a jsme na konci, více toho v květnu nebylo. Ale mám takové tušení, že v červnu bude pošťák u mých dveří zvonit vícekrát. Pošťák totiž nikdy nezvoní (jenom) dvakrát.
