Můj rodný Hrabal a jeho „Slavnosti sněženek“: Nostalgické vzpomínání na opilce v alejích

Kniha povídek Bohumila Hrabala „Slavnosti sněženek“ oživuje vzpomínky na pohádkovou krajinu čtenářova dětství. Na pábitelský svět a lidi v něm, na dobrodružství, dávno ukrytá pod nánosem prachu let. Příběhy v knize jsou však stále aktuální. Jen čtenář zestárl a kulisy se trochu změnily. Podstata však zůstala stejná: v Kersku to žije!!!

Na začátku budiž slovo: Hrabal! Potřebujete k tomu i Bohumila? Inu prosím, máte ho mít. Teď už by vás měla napadnout minimálně tučná desítka různých slovních spojení s tímto jménem (velké H na začátku přece, tak jméno, ne sloveso v minulém čase). Zkusím nápovědu: co třeba „Pábitel“? Strýc Pepin a brácha Francin? Vlaky, ostře sledované. Dům, ve kterém někdo nechce bydlet (asi vysoké nájemné či co). Obsluhovaný monarcha, nežní barbaři (oxymorón), perlička ze dna a jiné. Vida! Svítá! A já přidám ještě: kerský les, lesní restaurace Hájenka a „Slavnosti sněženek„. Tak vidíte, zdrávo došli!

Začnu trochu zeširoka a vrátím se o drahnou řádku let zpátky. (Víte vy vůbec, kolik už toho pamatuji?) Tak tedy cesta široká. Mám to štěstí, že jsem se narodil v blízkosti kerského lesa. Přes širý lán tehdějšího státního statku (pro nepamětníky: sdružení uvědomělých zemědělců) jsem to k němu měl asi dvacet minut svižným krokem. Ale i tím nesvižným to netrvalo věčnost a brzy jsem se mohl tetelit radostí z nabyté volnosti ve stínu rozložitých dubů. Za mých mladých let byl les ještě dětským hřištěm, oázou odpočinku i zásobánou vítaného nadlepšení domácností těžce zkoušených socialistickým plánovaným hospodářstvím.

Kerský les nebyl výjimkou. S naší dětskou partou jsme ho prozkoumávali v mnoha rolích: jednou jako kovbojové a Indiáni, jindy jsme byli partyzány, kteří pochopitelně nad Němčoury vždy zvítězili. S rodiči jsme do kerského lesa chodili také: na houby i na šišky (to bylo ono nadlepšení socialistickou ekonomikou zkoušených domácností). Tato rodinná kratochvíle však nebyla mezi námi příliš oblíbená. Zaváněla povinnou nudou. Ale také vzpomínka, takže se počítá.

Později, už jako mutující mládež, jsme si do kerského lesa vodili spolužačky (případně spolužačky nás, aby to bylo genderově vyvážené) a ruku v ruce s nimi nachodili mnohé kilometry pro pravoúhlých lesních cestách kerského polesí, v naději, že konečně, už možná dneska, u Fančiny chaty, objevíme osmý div světa. A mnozí z nás své první pivo ochutnali právě tady, v kerském lese. Tehdy však spíše v motorestu při (tehdejší) hlavní silnici, který za časů socialistického Ráje hospodaření převzal vedoucí roli věhlasu lesní pohostinosti. Ostatně, právě díky hospodaření onoho Ráje, bývala lesní restaurace Hájenka pro veřejnost často uzavřena (asi rekonstrukce nebo co). Což se motorestu většinou vyhýbalo, protože socialistické hospodářství potřebovalo nakrmené a napojené řidiče. Ale časy se mění (zaplať kdo chceš), dnes je Hájenka opět kultem a motorest zarůstá travou.

Přesto je kerský les víc než jen památník mého dětství, nad kterým nostalgicky niterně lkám. Je to nevyhlášená kulturní památka, a ano, i památník, vpravdě národního písemnictví. Tím se, po krátké nezáživné odbočce do čtenářova dětství, vracíme k meritu věci, ohraničenému hesly „Hrabal“ a „Slavnosti sněženek“.

Hrabal Bohumil je tedy spisovatel. To asi tušíte (nebo dokonce víte – jen houšť), stejně tak, že to není ledajaký spisovatel. Je to známý, známější a nejznámější český spisovatel. Dobrá, abych dal vzpomenout i na jiné a dobré spisovatele: jeden z těch pohříchu nemnoha, kteří šíří slávu českého písemnictví i ve světě.

A právě on, tedy Hrabal (řečený Bohumil), propůjčil mému dětství punc něčeho výjimečného. Ovšem to si laskavý čtenář uvědomil až s během let a zjištěním, že literatura je to nejlepší, co ho mohlo potkat (kromě jiných šťastných událostí v jeho životě).

Kerský les byl sice již od dob první republiky, zejména v Praze, známější než „slavní“ penězokazci Kelemén a Bělský (díky podnikavému feudálovi Hyrossovi, za jehož „panování“ se tu postavily první rekreační chatky), ale to by asi nebylo nic tak světoborného. „Lufťáci“ z hlavního města vždy tíhli k přírodě a jakmile se jim naskytla příležitost, prchali z rušného velkoměsta do jejího stínu. Takže když se baron Hyross rozhodl rozparcelovat část kerského polesí, aby dal vzniknout rekreační oblasti, jejíž budoucí sláva se měla hvězd dotýkat, využili přírody chtiví obyvatelé zcivilizovaného hlavního města příležitost a jali se chalupařit. A jeden z těch „pražáků“ byl později i Bohumil Hrabal. V šedesátých letech se i on „zakoupil“ v kerském lese a položil tak základ k oné nehynoucí slávě. (Sláva též baronu Hyrossovi.)

Ačkoliv jsem se v mládí zajímal spíše o věci příslušné teenegerovskému věku, o literatuře a jejím „přínosu“ pro věhlas kerského lesa jsem pochopitelně povědomí měl. Avšak doba „vlády jedné strany“ byla obecně stavem vyhnívání, a to platilo i v literatuře. Bohumil Hrabal nebyl zrovna pokrokový spisovatel a žádný extra oblíbenec soudruhů. Zajímal ho totiž spíše svět „malých“ lidí, než heroické činy bojovníků za zářné zítřky. Přesto i soudruzi tušili, že jim zde, ve stínu lesní samoty, tvoří génius.

Tady jsme se konečně dostali k mezníku, kdy se kerský les stal definitivně „pábitelským“ a postupně se vypracoval mezi top literární lokality (tedy lokality, kde se mihnul, tvořil, narodil, žil či zemřel nějaký spisovatel nebo spisovatelka). Jestli jej chápete jako den, kdy si tady Bohumil Hrabal koupil chatu, pak mi nezbývá než vám pogratulovat. Jste nanejvýš literárně bystří.

Bohumil Hrabal tedy „stvořil“ kerský les v podobě, v jaké ho známe dnes. Co bývalo „pouhou“ rekreační lokalitou (a památníkem mého dětství, nezapomeňte), se stalo prakticky přes noc hvězdou bedekrů. Nebo si myslíte, že by se tak stalo kvůli lesní vůni, blízkosti Prahy a postřižinskému pivu? Kdo by na druhém konci světa tušil něco o kerském lese nebýt strýce Pepina, správce Francina, samorosta Haňti, číšníka Dítěte, mladého hrdiny Miloše Hrmy a jiných postav z Hrabalových knih; nebýt zastřeleného divočáka, šípkové omáčky (se zelím), pana France nebo dvou rivalujících mysliveckých spolků? Koho by napadlo zajet si nadlábnout se do lesní restaurace Hájenka, nebýt génia loci, jenž jí propůjčil „Stvořitel Bohumil“? Aha, vy rozumbradové! Bez Hrabala by fenoménu Kerska nebylo.

Kniha povídek „Slavnosti sněženek“ má tedy ke kerskému lesu blízko. Ba co víc, ona je z něj zrozena. Bez lesa, lidiček kolem něj i v něm, jejich příběhů, by nebylo knihy. A bez knihy (a samozřejmě „Bohumila Stvořitele“) by nebylo věhlasu kerského lesa. Obě „entity“ jsou navzájem propojeny ve vzácné symbióze, kterou můžeme přímo číst. A budete-li číst, budete lapeni v té vzácné atmosféře, kterou vám může nabídnout pouze toto magické místo. Vůně uzenin z grilu v (ne)tichém hájemství lesa, zvuky automobilů projíždějících po bývalé hlavní silnici (pro domácí je stále hlavní, ačkoli o pár kilometrů dál vede dálnice), vzdálené, jako by tlumené štěbetání hlasů, které se nese po okolí (úplné ticho tady nikdy nenajdete), tikot a klokot ptačí havěti, pinkání míčků o tenisové rakety, broukání i křečovité dunění motorů po bývalé „panelce“, šustot jízdních kol a štěkot volně pobíhajících psů, to všechno je rámováno nepoetickým řžáním motorových pil, které se dnes a denně zakusují do lesního porostu, mýtí ho a krátí tak, aby bylo Kersku pohodlno.

Bohumil Hrabal se tu „zakoupil“ v roce 1965 a místo si zamiloval. Ostatně, to si přečtete v každé jeho biografii. Jezdíval sem autobusem z pražské Libně, nakrmil kočky (těch tu za jeho časů bylo požehnaně, milovaly ho a táhly se za ním jako smrad) a psal svá díla. A do nich vkládal kus té venkovsky milé, bezstarostné poezie světa ve stínu lesa.

Ale stěžejním dílem jeho „působení“ v kerském lese pro nás místní i okolní jsou právě „Slavnosti sněženek“ (nakladatelství Mladá fronta 2013, dotisk 2023). Až knihu přečtete, budete znalci místních poměrů. Budete pamětníky i současníky zároveň. Budete pijáky piva (ne alkoholiky), gurmány lesních jídel, milovníky psů všech ras, vlídně budete pohlížet na poetického policajta (vlastně příslušníka VB), který vás připraví o ventilky na vašem kole, nezaleknete se zdivočelé krávy a nikdy už nevyhodíte pejska z auta, poznáte drsnost králičího života, v duchu uvidíte v Kersku přistávat Jumbo, pohlédnete do nejkrásnějších očí (a přepadne vás lítost), poznáte záludnosti ovocnářství (a rodinu Francových), projdete se po newyorských ulicích celým kerským lesem, podíváte se i do Bavorska, poznáte co to je nezřízený hlad a jak nebezpečná může být držkovka. Dokážete si udělat představu, jak náročné je uspořádat slavnosti dětského dne; že je kočka jako kočka (a vrchní je někdy divnej), budete vědět něco o šípkové omáčce, dotknete se zbožnosti sestry Beatrice, ruku v ruce se projdete s variací krásné slečny po pravoúhlých lesních cestách a budete si přát mít jednou vlasy jako Pivarník (fotbalista, kdo by nevěděl). A v příručce pábitelského učně najdete návod na život. Není toho málo, co vám nabídne jedna kniha.

Až knihu dočtete, budete definitivně lapeni. Budete si chtít Kersko pochopitelně „osahat“. Nadýchnout se vzduchu pod lesními velikány (třeba pod Krásnou Pepinou, Švarná Tonka už vzala za své) a nechat na sebe působit trocha té pábitelské bezstarostnosti, která tu po Bohumilovi zbyla. A pochopitelně nebudete chtít vynechat oběd v lesní restauraci Hájenka, protože tam to je Hrabalem přímo nasáté (a nemýlíte, on sem chodil „nasávat“ pivo). Krásné, uvolněné odpoledne v kerském lese. Jen houšť takových zážitků, řeknete si. A poprávu.

Vše tedy směřuje k happy endu? No, jak se to vezme, pár věcí je jinak. Tedy ta zásadní: „Bohumila Stvořitele“ si vzalo nebe. Mimo to čtenář zestárl a časy se změnily. A s nimi i kerský les. Po revoluci v sametovém hávu do něj vtrhli zástupy nových kapitalistů a jali se parazitovat na pábitelské atmosféře. Z roztomilých chatek bez vody a splachovacího WC se staly procovské vily nových nositelů hospodářského pokroku (a starých známostí). Nová sídla obklopily bazény, vířivky, soukromé tenisové kurty, perfektně zastřižené trávníky a vysoké zdi chránící „nové“ obyvatele Kerska před zraky kolemjdoucích. Spolkový život staré „pábitelské“ pospolitosti se přenesl k restauraci u Pramene (znáte „Zahrádkáři Kerku“?). Lesní restaurace Hájenka byla upravena pro potřeby masových hladových turistů z celé republiky a skromné parkovišťátko před ní už dávno nestíhá, zejména o víkendech, pobírat nápor návštevníků kerského lesa. Konec Kerska? Konec pábení a odkazu jeho „Stvořitele“? Konec čtenářových vzpomínek na dovádivé dětství?

A víte, že ne? Samozřejmě, kerský les z časů Bohumila „Stvořitele“ tu už budete hledat těžko. Ale je to zřejmě přirozený vývoj, kterému by nebránil možná ani on. Přesto, když si dáte tu práci a projdete si les křížem krážem, najdete nehynoucí pozůstatky pábitelské atmosféry. Najdete i ony malé chatky bez příslušenství, ačkoliv skryté ve stínu procovských vil. I Hájenka, jakkoli upravená pro potřeby masové (zážitkové) turistiky, má stále své nezaměnitelné kouzlo (jistě! Hrabalem nasáklé), které vylepšila skvělou gastronomií i službami pro návštěvníky Kerska, uondané chozením po lese (schválně si zkuste jít sem na blint, budete stát ve frontě na místo). V Hrabalově chatě je stálá expozice upomínající na život a dílo slavného „pábitele“, na autobusové zastávce nedaleko ní na věčné časy čekají kočky na svého „krmitele“ (pro jistotu dřevěné, aby hlady nepošly) a ptáci tu stále švitoří a klokotají, jako by se nic nezměnilo. Lesní ateliér pana Kuby převzal štafetu „pábitelů“, opečovává odkaz mistra „Stvořitele“ a přidává k němu svůj, keramický. Pivo se tu stále pije a nikdy tu není úplné ticho. A dost možná, když se v podvečeru podíváte na oblohu, uvidíte přistávat Jumbo…..

V Kersku to tedy stále žije, běhu let navzdory. Kerský les už mnoho zažil; přežil několik režimů, sucha, bouřky i nálety vos a polistopadových podnikavců. Navzdory pilám s ostrými zuby stále roste a vzkvétá, v pravidelném odlivu se plní a zase vyprazdňuje zástupy turistů. Společenství místních (i těch, co se tu zakoupili a dobrovolně přijali místní pospolitost jako přísežné zasvěcení) na ně blahosklonně pohlíží zpoza plotů a plůtků svých lesních sídel a zdvořile se zdraví navzájem. Kersko je jiný svět: svět pábitelů a Bohumila „Stvořitele“.

Čtenář dočetl a zavřel knihu. Bohumil „Stvořitel“ dopsal svou poslední kapitolu a shlíží na své Kersko shůry. A vy vyzměte nohy na ramena a jeďte sosat atmosféru pábitelů. Stojí vážně zato.