Není úniku! Aneb nová Yrsa? Mám ji! Další krvavý thriller z mrazivého Islandu

Islandská spisovatelka mrazivých thrillerů Yrsa Sigurðardóttir vydala svou další knihu. A ani tentokrát se s tím vůbec nepárala. Napětím, záhadami a krví se opravdu nešetřilo. Vražedná atmosféra v odlehlé islandské pustině, na osamoceném statku, by se dala krájet jako kolečka salámu. A vrah má náskok. Ví více než jeho oběti a své výhody umí setsakramentsky efektivně využít. Neušetří nikoho. Vůbec nikoho!

A mám je všechny! Tak nějak by se dal parafrázovat název jedné z knih islandské spisovatelky Yrsy Sigurðardóttir Pamatuji se vás všechny. Netajím se tím, že Yrsa je mou nejoblíbenější představitelkou „severské krimi“ a jen málokdy na ni dám dopustit. Přečetl jsem všechny její knihy (tedy až na dětskou krimi Die IQ-Kids und die geklaute Intelligenz, která v Česku ani nevyšla) a všechny její knihy mám i ve své knihovně. Ano, jsem Yrsou posedlý a nestydím se za to. Naopak, baví mě to!

Yrsa Sigurðardóttir je velmi populární a ceněnou spisovatelkou thrillerů. Pochopitelně i u nás v Česku, vždyť jsme národ čtenářů a opravdově mrazivý thriller, v němž vrah vymýšlí pro své oběti muka přímo Tantalova, aby náhodou nezemřeli okamžitě a bezbolestně, patří k nejoblíbenějším žánrům. I Yrsa vsadila na takto koncipované příběhy, ve kterých se zejména vysoce vyšponovaným napětím nešetří.

Yrsa Sigurðardóttir patří k předním představitelům „severské krimi“, jejíž popularita v posledních letech stoupá přímou úměrou prudce vzhůru. Co začal Jo Nesbø, duo Lars Kepler a jiní, lze bez okolků označit jako „kulturní revoluci“ v žánru krimi a thrillerů. A zcela zrcadlí skoro až morbidní zájem o příběhy masových vrahů, kteří se svými obětmi vskutku nemazlí a svou „inteligenci“ projevují vymýšlením krkolomných a důmyslných pastí, do kterých své oběti lákají. A také rádi hrají s policií oblíbenou hru kočky s myší. Pak běda oběti, jenž do rukou takového monstra padne! Může si zapsat za uši, že živá z toho nevyjde. Tedy jestli jí nějaké uši zůstaly.

Přesto se však Yrsa Sigurðardóttir od jiných představitelů „severské krimi“ v něčem odlišuje. Nejen tedy krev a brutální vraždy, pro sever tak typické. To můžeme najít i u ostatních autorů thrillerů ze severu. Yrsa však vkládá do svých příběhů prvek nepoznaného a „duchařského“ zla z vlhkých a trestuhodně mělkých hrobů. To ji odlišuje od „konkurence“ a propůjčuje jejím knihám hororové aranžmá.

Vrátím-li se na začátek mého „vztahu“ s Yrsou Sigurðardóttir, pak musím znovu zmínit mou první přečtenou knihou od ní, výše zmíněnou Pamatuji si vás všechny. Přečetl jsem ji, stejně jako některé další autorčiny knihy, v německém překladu pod názvem Geisterfjord . To však až po zhlédnutí stejnojmenného filmu, natočeném podle této předlohy. Mimochodem, bravurně zvládnuté dílo, které se, jak jsem později zjistil, od své knihy skoro vůbec neodchýlilo a zůstalo věrno jejím hororovým kulisám.

Právě tato má „prvnička“ od islandské spisovatelky, o jejíž existenci jsem do té doby neměl vůbec tušení, naplňovala mé choutky na napínavé čtivo na pomezí thrilleru a hororu. Yrsa bravurně zvládla tuto náročnou spisovatelskou disciplínu, nepřekročila hranici laciného nevkusu a hororové aranžmá má v příběhu svou nezastupitelnou roli. Neruší a zvyšuje napětí.

Už Agatha Christie nenechala rozlousknutí případů na bedrech jen jednoho hrdiny. A tak vznikly knihy s Herculem Poirotem a slečnou Marplovou. I Yrsa Sigurðardóttir má své ověřené hrdiny. S právničkou Tórou Gudmundsdóttir (v německém překladu Dóra) a jejím pomocníkem, bývalým kriminalistou Matthewem, vlastně začala svou „thrillerovou“ kariéru. Série s nimi má celkem šest knih. Skoro ve všech se kromě děsivého příběhu vražd, objevují prvky nadpřirozena.

Nikdy však nemá „nadpřirozeno“ hlavní roli. Je jen „vedlejší kolej“ příběhu, ale „kolejí“ umocňující napětí a rozšiřující obzory thrilleru. A vlastně nikdy autorka úplně nevysvětlí nadpřirozené úkazy v jejím příběhu. Což může být v žánru hororu neodpustitelný hřích, ovšem zde jen podbarvuje atmosféru napětí a strachu.

Dalšími hrdiny knih Yrsy Sigurðardóttir je dvojice Huldar a Freyja. Tedy nesourodá dvojka trochu lehkovážného detektiva Huldara a malinko uťápnuté psycholožky Freyji, jenž však ve vztahu k mužům trvá na své hrdosti. Ovšem jak známo protiklady se co? No přitahují. A tak vedle řešení neobvyklých vražd, nabízí příběhy i pohled na vývoj vztahu mezi oběma hlavními hrdiny, který skončí….no jak jinak. Ovšem červenou knihovnu neočekávejte. Na to je Freyja moc hrdá. I když „uťápnutá“.

Série s nimi obsahuje také šest knih. Zda se jedná o záměr autorky či o náhodu, se mi vážně nepodařilo vypátrat. Série s těmito hrdiny se však od té první s právničkou Tórou Gudmundsdóttir v mnohém liší. Stále se v nich řeší záhadné a na první pohled nevysvětlitelné vraždy, pochopitelně nic pro slabší nátury, ovšem v této sérii zcela chybí prvek nadpřirozena. Tím se Yrsa dostává na „úroveň“ ostatních autorů „severské krimi“, kteří stavějí své příběhy na půdorysu záhadných a krvavých vražd, páchaných „inteligentním“ vrahem, libujícím si v sériích a rád tahajícím policii za nos.

Chybějící motiv nadpřirozena určitě nesnižuje napětí příběhů, a čtenáři při čtení i tak stékají čůrky potu po zádech, ovšem co dělá Yrsu Yrsou? Ano, hrůza z příliš mělkého hrobu. Tím však nechci ani jen slovem naznačit, že by knihy z této série byly špatné. Naopak! Jo Nesbø dostal vskutku ryzí konkurenci. A autorku k tomu. Jo milý Jo, i ženy se umí výborně pohybovat na tenkém ledě skutečně napínavého thrilleru.

Šest knih má i její „nesérie“, tedy knihy, kde se nevyskytují ani Tóra Gudmundsdóttir a ani Huldar s Freyjou. A zřejmě to není na škodu, neboť možná právě tato „nesérie“ patří k tomu nejnapínavějšímu, co jsem od islandské spisovatelky četl. Sem patří nejen zmíněná kniha Pamatuji si vás všechny, ale i její žhavá novinka Není úniku (nakladatelství Metafora, 10.10. 2023)

Nedočkavě jsem nejprve sáhl po německém překladu Nacht vydaném přece jen o něco dříve (23.8. 2023) a se čtením jsem byl tak brzy hotový, že snad pomalu nestačila na stránkách zaschnout tiskařská čerň. Přeháním, pochopitelně, ale i přes celkem výživný počet stránek (429) jsem se velmi brzy dobral konce knihy.

Příběh se, tak jako většina příběhů Yrsy Sigurðardóttir, odehrává v úchvatně krásné, ale rozhlehlé a liduprázdné krajině Islandu. Tam sice o sníh a mráz není nouze, ale potkat v ní živáčka trvá někdy i celé týdny. Přesto se najdou odvážlivci, kteří neváhají koupit si v této ledové pustině, daleko od civilizace, dům. Pochopitelně, na problémy je přitom zaděláno měrou vrchovatou. A zdá se, že tyto problémy jsou to poslední, co šťastní majitelé domu ve svém životě budou řešit.

A nejen oni. I studentka Sóldís, která je po rozchodu se svým přítelem mírně rozhozená a proto přijme práci na odlehlém statku uprostřed islandské pustiny, se dobrovolně vydá vstříc zatím netušené hrůze uprostřed sněhových plání.

Dům, ačkoliv na poměry islandského venkova a nerudných sousedů luxusní sídlo, je plný záhadných událostí a tušeného strachu. Ve sklepě cosi nepříjemně páchne (asi odpadní roura, či co), záhadně se ztratí dálkové ovládání na televizi, někdo vyvraždí chudáky slepice a pustí na svobodu koně. Ke všemu majitel domu je zvláštní týpek, který rozhodně nebudí důvěru a zdá se, že jim to s manželkou příliš neklape.

Sóldís se v domě necítí dobře, ani její zaměstnavatelé na ni nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Ke všemu má pocit, že ji v domě někdo pozoruje a že ten někdo se musí skrývat někde uvnitř, ačkoliv to rodina rozhodně popírá a považují Sóldís za zbytečně empatickou. Nebýt dětí, o které se musí v rámci svého zaměstnání u majitelů domu starat, vzala by studentka už dávno kramle. A jak se později dozvíte, měla to raději udělat.

Tušené a neviděné zlo je mnohem horší, než když se vrahoun zcela bez okolků postaví před vás. Tušení, že je v domě někdo, kdo to s vámi nemyslí právě dobře, leze na nervy a brání vám reálně uvažovat. A když jednoho dne odjedou majitelé domu na pár dní pryč, má Sóldís definitivně po klidu. A není to způsobeno dcerami paní domácí. Roura ve sklepě nesmrdí sama od sebe; nápis krví na terase a opeřenci bez hlav také nejsou úplně běžné jevy, ani na tak odlehlém statku.

Kniha je výborně napsána a mé doporučení nečíst ji v noci na osamoceném místě, daleko od civilizace, rozhodně není mlácením prázdné slámy. To pak můžete zažít podobné pocity, jaké měla nebohá Sóldís. Věřte, že nebyly rozhodně příjemné.

Po neméně napínavém posledním počinku Kořist, vydaném v Metafoře v březnu letošního roku, je kniha Není úniku už druhým dílem Yrsy Sigurðardóttir v tomto roce na pultech českých knihkupectví. Pro Yrsu tak platí, co rok, to jeden povedený thriller. Tak povedený, že se pak bojíte jít v noci na záchod. Tak jen houšť, milá Yrso!