Nerudův průvodce po Malé Straně, aneb geniální vhled na ten starý svět! „Povídky malostranské“ pohledem nepražáka.

Pokud jste dávali ve škole jen trochu pozor, pak jistě nezaměníte Pabla Nerudu s Janem Nerudou, ačkoliv nadáním jsou si jinak podobní. A pokud vás rodiče vychovali podle starých dobrých pravidel společenského chování, nebudete konat malou stranu na Malé Straně. To by ještě tak chybělo!

Jsem Labem křtěný potomek vesnických sedláků, ale do Prahy od nás není cesta dlouhá a po dálnici na Černý Most ji zná každý….(doplňte si sami). Jenže tam přece město, jehož sláva hvězd se dotýká (odkaz na prostořekou dámu jménem Libuše), nezačíná. Úředně jistě, ale ruku na srdce, když řeknete – jedeme do Prahy, máte na mysli právě sídliště na jejím okraji? Nehledě na to, že v 19. století, ve století páry a jiných tehdejší svět posunujících vynálezů, se hlavní město ještě tak dalece neroztahovalo. A lidé v něm se cítili spíše třeba „malostraňáky“ než pražáky. Průmyslová revoluce byla na vzestupu, ale ve čtvrti křivolakých uliček, výstavných paláců i měšťanských domů, ve čtvrti okázalých i tajemných chrámů a kostelů, náměstí i náměstíček, soch, křížů a domovních znamení, ještě setrvával stav sousedské pospolitosti, zažitých pořádků a staromilské selanky. A právě zde sepisoval jistý Jan Neruda (1834 – 1891) neoficiální kroniku jeho milované Malé Strany: „Povídky malostranské„.

Teď možná mnozí namítnou, že klasika se dneska moc nenosí. Pche, čtení pro jen povinné čtenářské deníky ze škol! Ano, i literatura se vyvíjí, jde s dobou a co bylo holt bylo. Koho by ještě dnes zajímaly bytové poměry na Malé Straně v 19. století? Co zajímavého se tehdy plkalo v zakouřených hospodách této pražské čtvrti? A co malostranský soused sousedovi, vlkem či beránkem? Vůbec, byli ti lidé tam něčím výjimeční, něčím co by vydalo na knihu povídek? A víte, že možná ani nebyli? Ale byli až nápadně dnešní.

Nerudovi sousedé malostranští se zajímali vcelku úplně dnešními záležitostmi. Pokud se tedy dokážete přenést o nějakou tu stovku let (vlastně skoro dvě stovky) zpátky v čase a necháte si dobrovolně vnutit atmosféru 19. století. Mělo by vám to jít dobře: kulisy příběhů „Povídek malostranských“ se příliš nezměnily. Naštěstí se jejich ojedinělé barokní kráse za tu dobu od sepsání knihy mnoho zlého nestalo. Nějaká zásadní válečná „vražda“ se jí naštěstí vyhnula a díky jejímu géniu loci si na ni netroufli ani popírači památkové ochrany. Dnešní draví developeři, kteří jinak nedbají ničeho a nikoho, se buď před její krásou sklonili, nebo z ní strhli jen nepatrnou část její autentičnosti.

Kulisy knihy tedy zůstaly. Při čtení „Povídek malostranských„, pochopitelně i díky vaší představivosti, nebude mít proto žádný problém ocitnout se přímo v centru čtení. Do kulis si už jen dosadíte Nerudovi Malostraňáky, kteří vám v jednotlivých povídkách vyjeví své příběhy. On to tedy za ně udělá mistr Neruda, ovšem tak brilantně, že figurky z knihy máte rázem před sebou. Kdyby jen oni věděli, dávní zemřelí, jaké cti se jim dostalo, že se jejich zajímavé osudy protknou se současností.

Kdejaké mládě vám nad knihou „Malostranských povídek“ jen líně mávne rukou: núúúúda! Ale vše přijde časem, to mi věřte. I já jsem si jako -náctiletý, ale ani ještě jako -cetiletý, nedokázal představit, že bych jednou prahnul po přečtění Nerudovy asi nejznámější knihy. A přece! Ten čas přišel, já jsem k ní zasedl a pak si už jen přál, aby neskončila. Já! Potomek vesnických sedláků a nepražák!

Není nutné vás zásobit smrští informací o knize. Ty si lehce najdete v jakémkoli knižním a literárním blogu, co jich jen na internetu je (případně si otevřete svůj zaprášený čtenářský deník). Já se tu spíše vyznávám z pocitu živě napsané knihy, která vás strhne, aniž by jste to vlastně plánovali. Když čtete „Povídky malostranské„, vystoupí před vás plasticky Malá Strana 19. století, se vším, co k ní tehdy patřilo. Se svou majestátní barokní architekturou kostelů, chrámů a paláců, která však z Malé Strany nesetře maloměstský nános, který jí zůstává i uprostřed dynamicky, přímo revolučně se rozvíjející Prahy. Obklopí vás sousedé z vedlejší ulice, kteří nechtějí žít revoluční dobou, ale dál selenkovitě, usedle, v prostředí svých měšťanských domů, jejich zadních dvorků, zavedených krámků a nikam nevybočujících kolejí. Proplétají své osudy s osudy svého maloměsta. Osudy někdy úsměvné, jindy tragické, jindy všední, ale vždy v mezích, které jim vytyčila maloměstsky Malá Strana.

Pan Vojtíšek, doktor Kazisvět, paní Ruska, slečna Máry, pan Rybář, pan Ryšánek s panem Schleglem, krupař Vorel a jiné figurky z knihy předkládají dnešní době důkaz o životnosti této pražské čtvrti a zlidšťují ji skoro na úroveň všednosti. Ta „obyčejná lidská všednost, kterou Jan Neruda tak skvěle popsal v „Povídkách malostranských“ však v současnosti trochu vzala za své. Výjimečnost kterou Malé Straně propůjčují její historie i architektura, jí v dnešní době, bohužel, přiznává tak trochu punc Disneylandu. Tisíce turistů z celého světa chtějí sosat z kouzelné atmosféry Malé Strany, kterou si předtím vyhlédli v „jídelním lístku“ nějakého bedekru (či webové stránky), zaplatili příslušné poplatky a obnosy a rozjařeni přeplněnou krásou Karlova mostu, procházejí Mosteckou věží a přes Malostranské náměstí stoupají Nerudovou ulicí (pozor! Neruda je všudypřítomný) k nebi, na jehož obláčcích polehává Pražský hrad i svými podannými Hradčany.

Tato nejčastější turistická trasa, kterou zprostředkovává turistický ruch, se však dnes jen málo dotýká Nerudy a „jeho“ Malé Strany. Ostatně, současný název asi nejznámější malostranské ulice (a také pohříchu „nejdisneylovštější“) sice upomíná na Jana Nerudu, ovšem původně se ulice jmenovala Ostruhová. Což mělo také svou příčinu (ta však nebyla nijak spojena se spisovatelem). Proto chcete-li se v „Povídkách malostranských“ místopisně orientovat, zklidněte moderní těkavou mysl a uvědomte si, že se nacházíte v polovině (a nebo už za ní) 19. století. A radím, odkloňte se z Nerudovky a vezměte to bočními uličkami. Těmi také dojdete ke svému cíli a z nerudovské Malé Strany si užijete mnohem více. A třeba potkáte současného doktora Kazisvěta nebo slečnu Máry. Protože ač se to nezdá, Malá Strana není zatuchlý skanzen minulosti. Ona stále žije. Jan Neruda by z toho měl jistě radost.

Velkým příspěvkem knihy „Povídky malostranské“ je pro nepražáka její autentičnost. Pokud stále tápete v dějinách Prahy první poloviny 19. století, pak jsou Nerudovy povídky skvělou příležitostí jak světu dávno minulému dobře porozumět. A pěkně od píky, od toho, co velikost dějin nese na svých bedrech: od prostého človíčka. Protože ten je hlavním hrdinou Nerudovy knihy. Takže máte-li mezery v historii a místopisu Malé Strany (a to platí i pro pražáky), pusťte se směle do čtení. Není ostuda doplnit si mezery ve vzdělání ani v pozdějším věku.

Jan Neruda je tak „profláknutým“ autorem české literatury, že by bylo nošením dříví do lesa, popisovat tady jeho literární zásluhy. Byl to prozaik, básník (to asi více) a pilný novinář (určitě znáte pojem fejeton, no a to je jeho vynálezce). Jako každý správný heroický klaďas literární historie byl celý život chudý (někdy méně, jindy více) a co se jeho milostného života týká, byl zřejmě smutným tragédem. Celý život strávil v Praze (až na kráťoučký čas v Zásmukách) a tak asi nerozuměl správnému pěstování vojtěšky. To však nevadí, bylo lépe, že psal. O vojtěšku se postarali vesničtí sedláci.

Knihu „Povídky malostranské“ (tedy tu, kterou jsem si s velkým zájmem přečetl) vydalo Naše nakladatelství v roce 2021.