Než přijdou Rusové

Válka je svinstvo. Válka je absurdní drama bez pointy. Válka nemá vítězů, zná jen poražené. A přece zvítězí ten, kdo si v sobě uchová lidskost. Tu lidskost, po které zuřivě šlape okovaná bota boha války.

Ruta Sepetys, dáma z Tennessee, s duší a kořeny Litevky, je spisovatelkou lidských osudů zmítajících se ve víru historických událostí. Dramatických historických událostí, které nemívají slitování s ubohých osudem človíčka, který není nic, jen zrnko písku na poušti zapomnění.

Válečné romány, které se zabývají osudem „malého“ člověka čelícího vraždící mašinérii, kterou neprobudil k životu a přesto nese její následky, jsou vlastně romány protiválečnými. Až do doby, než jsem uchopil knihu Sůl moře (v Česku vydanou v roce 2016 v nakladatelství CooBoo, přečteno v němčině pod názvem Salz für die See z nakladatelství Königskinder), jsem za mistra „protiválečných emocí“ považoval svého oblíbence Ericha Mariu Remarqua. Stačí jen zmínit jeho Na západní frontě klid a chuť na válčení by měla přejít i ty největší blbce, kteří stále mají nepochopitelnou touhu střílet po všem, co se hne (ale asi jsem přehnaný optimista). Ruta mě usvědčila z omylu.

Člověk se učí prakticky celý život. Do doby, než jsem knihu Sůl moře čistě náhodou objevil v rámci svého „chekingu netu“ s podtextem co budu číst příští týden, jsem o její existenci (knihy i její autorky) neměl ani ponětí. Stejně tak jsem měl jen vágní šiml, jak to bylo s lodí Wilhelm Gustloff. Většina z nás zřejmě považuje za největší námořní katastrofu potopení Titaniku. Ostatně, proč ne a kdo by se chtěl hrabat v mořském dně a počítat kostry utopených, že? Ovšem potopením Wilhelma Gustloffa byly, bohužel, překonány všechny neblahé „rekordy“. Tak možná trochu historického exkurzu.

Loď Wilhelm Gustloff byla německou, původně výletní lodí, jenž se v průběhu druhé světové války přizpůsobila válečným účelům. Byla lazaretem i kasárnami (vida! jaký luxus), zařazena do německé Kriegsmarine (tedy válečného loďstva). Na konci války, když už bylo jasné, že A.H. dostane přes držku, pak posloužila k evakuaci lidí z východního Pruska. Dnes se tedy bavíme o východním Polsku (případně části Litvy a Ruska), ale v té době bylo toto rozsáhlé území součástí „Drittes Reich„, která naštěstí neexistovala moc dlouho. No a tady se dostáváme k jádru pudla, pardon, knihy Sůl moře.

Před blížící se Rudou armádou prchali z celého území někdejšího východního Pruska nejen armády kdysi neporazitelného wehrmachtu (tedy oficiálně ustupovaly), ale tisíce „obyčejných“ lidí, kteří nechtěli čekat na nemilosrdnou smrt z rukou „zdivočelých“ ruských vojáků. Zvěsti i skutky, které je předcházely, by donutily k sebevraždě možná i nejednoho dnešního „chciválkuzakaždoucenu„. Tak už to ve válce totiž chodí, vojáci daleko (spořádaně a vytrvale ustupují) a nepřítel „ante portas“. Inu, není jistě těžké dovtípit se, kdo je pak na „forhontě“. Ano, ten človíček, který si nic nezačal. Ale vyžere si do až do dna.

Kniha Sůl moře Ruty Setepys se odehrává na pozadí těchto událostí, které ústí do tragédie lodi Wilhelm Gustloff. Ta je „přirozeným“ vyvrcholením románu, kde se cesta jeho hrdinů uzavře. Cesta, která je pro mnohé z nich bludným kruhem bez východiska. Přesně tak, jako byl jejich život, který bez vlastního přičinění svěřili do rukou „vyšších zájmů“ šílenců, pro které byli jen „zrnkem písku na poušti zapomnění“.

Ruta Sepetys tak nechá své hrdiny projít peklem očistce. Bloudí zmrzlou, zimní krajinou s nejasným cílem – dojít do přístavu, kde na ně čeká Wilhelm Gustloff, záchrana, které už nevěří ani oni sami. Ale jdou, hnáni jakýmsi nevědomým pudem, který jim neumožňuje nechat se napospas ruským vojákům, smrti a válce. Do poslední chvíle věří na lidskost. Ne však na záchranu. Zdá se, že už je na ni pozdě. Stejně tak na tom je jejich „vlast“ – tisíciletá Říše, která trvala pouhých dvanáct let.

Kniha tedy končí potopením lodi, na jejíž palubě jsou i hrdinové knihy. A opět si dovolím malý exkurz do historie. V době potopení se na palubě nacházelo něco kolem 10 000 lidí (většinou civilisté, ženy a děti), ačkoliv loď byla určena zhruba pro dva tisíce(!) pasažérů. I to svědčí o zoufalé situaci, ve které se uprchlíci před blížící se Rudou armádou nacházeli. Pár hodin po vyplutí torpédovala Wilhelma Gustloffa ruská ponorka S-13. Z celkového počtu pasažérů se podařilo zachránit asi jen 1 200. Zbytek našel smrt v chladných vodách Baltického moře. Kam se hrabe Titanic i s Jamesem Cameronem……

Ruta Setepys tedy své hrdiny „poslala“ na skoro jistou smrt. Přesto, i v hodině pro nás nepřestavitelného zoufalství a smrti, kdy vám možná tečou slzy po tvářích nad jejich pohnutým osudem, nechává zazářit malinkatou jiskřičku naděje na příští lepší. Na to, že se nikdy nebudou opakovat události nejen z ledna 1945, kdy „obyčejní“ lidé přišli o svůj život kvůli nesmyslné válce; nebo doba, kdy země jejích předků (Litva) ztratila až do roku 1990 svou samostatnost. Tu totiž vymazal z mapy Evropy jiný povedený „ptáček“, jistý Stalin. I my o něm, v srdci Evropy, daleko od chladných vod Baltického moře, víme své.

Samotná kniha se čte lehce. Jednotlivé kraťoučké kapitoly kloužou jako po másle. Takže nezabrzdíte a skončíte rovnou v tragickém finále smrti. Nechcete ho a přece fascinovaně čtete dál. Proč? Protože doufáte. V lepší příští. A přece se tak mýlíte….Důkazů v současném světě najdete sami dost.

Na závěr malá, skoro filozofická poznámka. Po přečtení knihy jsem u sebe zaznamenal jistý druh strnulosti. Nepřemýšlím nad tím, zda mi líbí či nelíbí, ale proč. Proč člověk člověku vlkem. A proč při všech těch hrůzách všeobjímající smrti, dokáže člověk myslet na život. Amen.