Jak k tomu došlo, že se web jmenuje „kniha na vrcholu“? Není to lacině lechtivé uvažovat vůbec o nějakém vrcholu? A co když je to jinak? V následujícím článku se pokusím vše vysvětlit.
Rád čtu. Vlastně hrozně rád. Ostatně v tom jistě nejsem sám. Knihám se daří, čtenáři přibývají a nakladatelství si mnou ruce. Jejich nákladem se ke čtenáři dostávají tisíce zajímavých, dobrodružných, zamilovaných, hrůzostrašných i napínavých příběhů. A čtenář bloudí mezi regály knihkupectví, městských i venkovských knihoven, pročítá knižní novinky, sleduje weby svých oblíbených autorů, v naději na další příběh, který ho zaujme.
Ti zběhlejší a ti, kteří jsou ochotni věnovat více času svým příběhům, protože čtení je pro ně už jediným a velkým koněm, se také probírají internetem a čtou různé knižní weby. Hledají v nich recenze a hodnocení, sledují knižní žebříčky, jen aby si dokázali z nepřeberného množství knih vyextrahovat pro sebe tu nejlepší. Tu, která nejlépe odpovídá jeho chuti. Ano, i v dnešní době existují lidé, kteří dají knize přednost před televizí, kinem nebo třeba playstationem. A nejsou k vidění jen zřídka. Je jich, nás, čím dál tím více.
Ale zpět k účelu názvu „kniha na vrcholu“. Takže „kniha“ je základem, „na vrcholu“ pak příslovečným určením místa. Tedy ne prožitku, ačkoliv to má s prožitkem mnoho společného. Zmíním ještě jednou nadšeného čtenáře. Nadšený čtenář čte vždy a všude: v metru cestou do práce, v tramvaji či ve vlaku cestou z práce, při jídle (zlozvyk), v čekárně u lékaře, i před operací v nemocnici, na dovolené, o víkendu s rodinou na chatě, večer, ráno, v poledne. Kniha je u něj tak samozřejmá, jako u jiného platební karta v kapse kalhot.
Omlouvám se. Opět jsem se nechal unést. Tak tedy zpět ke „knize na vrcholu“ a proč se tak jmenují webové stránky. Zmínil jsem onen prožitek. Tedy zážitek s knihou, při jejímž čtení zaměstnáte všechny své smysly. Moment, zase nesrozumitelné? Aha, nějak se do toho zamotávám. Tak jinak.
Při čtení knihy jde v prvé řadě o příběh. Na tom se asi shodneme. Je to nutný základ. Příběh mě musí zaujmout a musí být pro mě „vnitřně uvěřitelný“. Já tomu čistě laicky říkám, že se musím s příběhem ztotožnit. Fungují-li tyto dvě věci, krátce ztotožnění, je vyhráno. Sáhnu po knize a čtu.
Výše uvedené však považuji za jakési nutné základy, na nichž je vystavěn můj budoucí „vztah“ ke knize. Neméně důležitý je i jazyk, kterým je kniha napsána. Česky nebo třeba laponsky, o to tu nejde. Ale o jazyk literární.
Mám rád, když si spisovatel (a tím samozřejmě myslím i ženy spisovatelky) při psaní knihy „vyhraje“ i s jazykem. Když se s ním takříkajíc „mazlí“, jako to dělal ve svých dílech třeba Karel Čapek, nebo v archaičtější podobě Vladislav Vančura (Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným jistě znají i nečtenáři). Spisovatelé, kteří knihu sice umně, ale vcelku literárně nudně „opíší“, bez metafor, oxymorónů, hyberbol, eufemismů či alegorií, mohou mít jistě také dobrý příběh, ale ochudí čtenáře o požitek z jazyka.
Kniha by však měla dobře vypadat i po grafické stránce. Nemusí mít zrovna přehršel obrázků, vždyť je určena především ke čtení. Ale pěkně graficky vyvedený obal, kvalitní vazba i sazba, dokáže čtenáře navnadit stejně tak dobře, jako poutavý příběh. A zejména u čtenáře nerozhodného, jenž spisovatelovo jméno slyší poprvé v životě a přemýšlí, zda si jeho dílo přečíst, může jít o rozhodující pobídku.
Jde tedy o jakýsi komplexní „literární kulinářský zážitek“. Protože i v michelinské restauraci očekáváte, že se potěší nejen váš žaludek, ale i další smysly. A stejně tak jako by podávané jídlo by mělo dobře chutnat, vonět i vypadat, musí i kniha „lahodit“ všem mým smyslům.
A teď snad konečně k tomu vrcholu! Náruživý čtenář může číst všude. To je známá věc. V metru, ve vlaku, pod lavicí ve škole, u zubaře v čekárně. Ano, když kniha baví, čte se všude. WC nevyjímaje. Stále ještě nejsme u meritu věci? Jasně, znovu jsem se nechal unést.
Když jsem knihu přirovnal k jídlu v michelinské restauraci, myslel jsem na všechny smysly, které mají hosta uspokojit. A i u jídla chce mít člověk atmosféru. Jinak jídlo budete vnímat například v prostředí vlakového nádraží, na stojáka u pultu, než ve vkusně zařízené restauraci s „géniem loci“. Myslíte si snad, že všichni ti návštěvníci Prahy, kteří se v bedekrech pídí po pivnici U Zlatého tygra, jsou snad alkoholici? Atmosféra prostě dělá moc. Bude-li na vás při pojídání pokrmu působit i duch a estetika místa, mohou vám na podnose přinést obyčejnou, byť na oko nastrojenou, sekanou. Přesto budete spokojeni. A já to mám s knihou podobně.
Abych svůj zážitek z knihy znásobil, snažím se ji číst v prostředí, které její kouzlo umocňuje. Stále nerozumíte? Prostě vezmu knihu a jdu tam, kde se s ní cítím dobře. Sednu si na lavičku posazenou na okraji lesa nad širokým údolím, abych si přečetl něco od Karla Klostermanna, vezmu si sebou historickou detektivku (třeba od pana Vondrušky) do zřícenin středověkého hradu, nebo se posadím na nábřeží veletoku s výhledem na evropské superměsto a louskám E.M. Remarque. A třeba thrillery či horory čtu zásadně před půlnocí, když venku zuří živly a světlo z lampy tajemně poblikává. Atmosféra holt musí být.
Proto tedy kniha na vrcholu. Na vrcholu hory, kopce. Na vrcholu naprosto dokonalého zážitku. Vezmu knihu do batohu, ujdu třeba deset kilometrů, najdu si odpovídající „koutek“ s výhledem do krásna a čtu. A o tom stránky jsou. O putování za dokonalým zážitkem z knihy. Z příběhu, který díky okolní atmosféře silní a krásní. Proto „kniha na vrcholu“.
Tak a je to. Právě jsem vám prozradil tajemství svého čtenářského života. Života s knihou a všemi smysly.
