Prosincové knižní obložení

V měsíci Vánoc lze na knihách, po kterých tak nezměrně toužíte, ušetřit významnou částku. Stačí napsat Ježíškovi a jestli jste nezlobili, budiž vám přáno. Pochopitelně Ježíška raději předem poučíte, aby jste se pak pod stromečkem nesetkali s „nevítanou“ nadílkou. Ačkoliv, kniha potěší v jakémkoli množství, ale třikrát ten samý titul také není to pravé ořechové.

Nejdříve to vypadalo tak, že co si nekoupím, nebudu mít. Rozhodl jsem se totiž, že na svá vánoční knižní přání nebudu čekat až v pokoji zavoní jedlička a ozve se zacinkání zvonečku, ale pěkně sám sobě nadělím předem (protože jsem byl hodný a nedočkavý) a Ježíškovi si řeknu o praktické dárky, které bych si sám nekoupil, neboť kniha má vždy přednost. Snad až na nové brýle, ty jsou ale ke čtení nutné. Bez nich bych si mohl knihami leda tak listovat. A stejně bych z toho nic neměl.

Nakonec jsem však byl mile překvapen, co dokáží mí dobrodinci (neboť na Ježíška věřím jen když jsem rozplizle opilý vánoční atmosférou) vyposlouchat mezi řádky a podarují mě knihou, kterou bych ale vážně nečekal. Sláva jim. Tedy mým dobrodincům. A Ježíškovi taky.

Kdysi jsem začal svou „šuplíkovou“ tvorbu psaním detektivek. Měly docela úspěch (tedy v kruhu zasvěcených) a od té doby jsem také pravidelně obdarováván (nejen na Vánoce) vždy nějakou tou beletristickou krimi. Případně literaturou faktu, která nás laiky nechá nahlédnout skutečným „velkým“ případům takříkajíc pod sukni. Předloni to byl knižní rozhovor Martina Moravce se známým kriminalistou Josefem Marešem, Josef Mareš – Moje případy z 1. oddělení (vydal Martin Moravec 2022). A právě uplynulé Vánoce jsem byl podarován další knihou z množiny „literatury faktu“. A je také od velmi známého novináře.

Kniha České podsvětí od Josefa Klímy (vydalo nakladatelství CPress 2023) popisuje nejznámější zločiny devadesátých let. Klidně by se dalo napsat „nejpopulárnější“, protože tehdy tyto ohavnosti opravdu hýbaly celým českým éterem. Ale copak se dá o zločinu napsat, že je populární? Zřejmě dá, a i čtenář si žádá krev a podrobnosti! Asi by nikoho tolik nebralo, kdyby se tu popisovalo nějaké „obyčejné“ vytunelování kampeličky. Ale vražda kmotra Mrázka, masový vrah Roubal, „Rambo“ Kajínek či orličtí zabijáci, to je jiná pastva pro duši čtenáře senzací. A nebo pro ty, kteří, stejně jako já, „divoké devadesátky“ zažili a popisované případy důvěrně znají, zaplaťpánbu jen, z televize a novinových titulků té doby.

Autora knihy Josefa Klímu asi není třeba nijak zvlášť představovat. Jeden z našich předních novinářů, populární autor, jehož reportáže již léta plní mediální prostor. Sám sebe označuje za nejstaršího aktivního investigativního novináře u nás. A já mu to nebudu vymlouvat.

I další prosincový přírůstek do knihovny je literaturou faktu. Čili žádná fikce a fabulace. Jen holá fakta a fertig! Ale jděte, tak „holofaktické“ to zase není! Kniha známého historika Jaroslava Čechury Kronika jednoho šílenství – čarodějnice na severní Moravě v 17. století (vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2023) nás zavede, jak by z názvu i zatmělého tmáře trklo, za čarodějnickými procesy. Dojde i na věhlasného Bobliga a nějaké to „kladivo na čarodějnice“ po ruce také jistě bude. Jaroslav Čechura je však především historik. Ačkoliv píše poutavě, a pro laiky i čtivě, přece jen se drží faktů. Historii já mohu, co se mého pohnutí týče, jde u mě ruku v ruce s literaturou. Takže něco nových faktů nikdy nemůže škodit.

Teprve nedávno jsem pro sebe objevil spisovatele Pavla Kohouta. Nestydím se, lepší teď než nikdy. Či-li objevil a hned se do něj po „čtenářsku“ zbláznil. Už má první kniha od něj, Hvězdná hodina vrahů (psal jsem o ní zde) mě nadchla. I proto dál pokračuji v mém soukromém objevování spisovatelské duše Pavla Kohouta. „Vánoční“ volba padla na knihu Sněžím (vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016). A myslím, že se zcela po právu těším na (po)sametový thriller, v němž hraje svou roli věčné dilema znesvěcení morálky člověka v prostředí tyranie mocných. Rok 1989 jsem zažil a tak vysvětlivky k ději potřebovat nebudu.

Další vánoční dárek už nesepsal nikdo z českých luhů a hájů, ale též nově objevená „užoblíbenkyně“, Litevka žijící ve Spojených Státech, Ruta Sepetys. I s ní jsem se seznámil teprve nedávno prostřednictvím knihy Salz für die See (česky Slzy moře, mé dojmy zde). Z knihy i autorky jsem byl paf a hned objednával další spisovatelčinu knihu Und in mir der unbesiegbare Sommer (česky vyšla pod názvem V šedých tónech). Tu jsem ještě nestačil přečíst a už mi v knihovně přibyla další Rutina kniha. Tvůj příběh (vydalo nakladatelství CooBoo v roce 2023) je však trochu jiná. Je to takový „slabikář“ pro začínající spisovatele. Pokud tedy budu bedlivě číst a řídit se radami, kterými v knize Ruta Sepetys nešetří, přestanu brzy chodit do práce a stanu se slavným spisovatelem. Už jsem informoval svého zaměstnavatele, aby se mnou příští rok nepočítal.

Bratři Mannové, Thomas a Heinrich, jsou pro německou literaturu něco jako bratři Čapkové pro tu českou. Čili nedotknutelní a slouží jako poznávací znamení kulturnosti národa. A mají dokonce českou stopu, ale o tom až jindy.

Již jsem něco od „brášků“ Mannových přečetl. Vlastně koupil a hodlám přečíst. Ačkoliv jedno dílo jednoho z těchto německých klasiků mám přece už za sebou; od Heinricha Manna knihu Professor Unrat (česky vydána v SNKL v roce 1964 pod názvem Profesor Neřád). Kniha je napsána bravurně, ovšem pro současníka dosti těžkým jazykem minulosti. Pro mnohé by bylo možná pohodlnější shlédnout film Modrý anděl (Der blaue Engel) jenž byl podle knihy natočen. A ačkoliv se jedná již o pamětnický film a ještě k tomu v němčině, jméno představitelky hlavní role, Marlene Dietrich, by mohlo pomoci, mnohé z knihy pochopit.

V prosincovém knižním „rauši“ jsem ukázal prstem na novelu Heinrichova bratra Thomase, Der Tod in Venedig (vydání z roku 2010 v nakladatelství Fischer Taschenbuch Verlag). Novela není román a tak kniha není žádnou „bichlí“ (pouhých 139 stránek čtení). I proto by na ni mohlo dojít už v brzké době.

Možná jste kdysi viděli film Smrt v Benátkách, natočený podle této Mannovy novely. Já ano a i proto se na knihu těším. Ačkoliv tenkrát jsem se na film díval jenom proto, že rodiče nebyli doma a já využil babiččiny ospalosti. Na film, který pojednává o okouzlení stárnoucího spisovatele mladičkým hezounem, by mě tehdy jistě koukat nenechala. Doba se však mění a tak i homosexuální pocity nejsou dnes tabu. Ale stejně by mě nenechala koukat ani dnes….

O té, která „mluví s vránou“, tedy o německé autorce Monice Maron jsem už psal v souvislosti s její knihou Munin oder Chaos im Kopf (zde). To byla její novější próza, teď jsem však zatoužil po románu, který ji proslavil, Moničin první success, Erfolg, Durchbruch či obyčejně česky její první highlight. Tím byla kniha Flugasche (první vydání z roku 1981 v nakladatelství Fischer Taschenbuch Verlag). Ačkoli byla v té době Monika Maron občankou jisté Německé demokratické republiky (NDR, v originále DDR), kniha jí vyšla na „prohnilém“ Západě. No proč asi, že? Soudruhům ze spisovatelčiny vlasti, z tohoto veskrze nedemokratického státu, názvu navzdory, zcela jistě nevoněl děj románu. Jde v něm o ekologii. S tou si žádná ze zemí bývalého varšavského paktu hlavu nedělala. Hlavní bylo splnění plánu pětiletky. A tak se rubalo, dolovalo, vypouštělo, dýmalo, kácelo a znečišťovalo jen to fiklo. No a připomínat to veřejně? To se nenosilo. Takže Monika Maron musela vzít zavděk oním „prohnilým“ Západem, aby se stala slavnou.

V Česku kniha nevyšla. Nikdy a nebo ještě. Pokud bych měl její název přeložit do nám srozumitelného jazyka, pak bych volil Popílek. A to bylo pěkné svinstvo. To mi věřte.

I další přírůstek do knihovny je od „starého známého“ spisovatele. Tedy mě už konečně známého. Philipa Rotha jsem poznal díky francouzskému filozofovi Alainu Finkielkrautovi, když jsem četl jednu z jeho knih. A také díky režisérce Ireně Pavláskové, která jedno z děl amerického spisovatele zfilmovala. Pochopitelně to, jehož děj se odehrává v Praze. Sice čouhalo z mnohoslibného názvu knihy Pražské orgie (přečteno v němčině, Die Prager Orgie, dojmy zde) víc, než ve finále bylo skutečností, ale o ty „orgie“ v knize, ani ve stejnojmenném filmu Ireny Pavláskové vůbec nejde.

Román Philipa Rotha Portnoys Beschwerden (vydání z roku 2014 v nakladatelství Rowohlt Taschenbuch Verlag) sice už česky vyšel pod názvem Portnoyův komplex (v roce 2006 v Nakladatelství Lidové noviny), ale je to zřejmě pekelně dávno a proto jsem sáhl po německém překladu. Byl dostupnější a v případě anglicky píšícího spisovatele je asi jedno, kde ho přeložili. Kniha pojednává, jak už český překlad trefně vystihl, o sexuálních komplexech adolescentního junáka s ďolíčky ve tváři po akné, se kterými se v pozdějším věku svěřuje svému psychoanalytikovi. A opět, nebudu předjímat, uvidíme, jak to bude s těmi „sexuálními fantaziemi“ ve skutečnosti. Názvy knih jsou leckdy zavádějící.

Jako poslední knihu z prosincového knižního obložení tu mám slibnou lahůdku (jako by všechny knihy před přečtením nebyly slibnou lahůdkou). Die linkshändige Frau (vydání z roku 2002 v nakladatelství Suhrkamp Taschenbuch Verlag) od rakouského spisovatele Petera Handkeho je útlou knížečkou (celých 99 stran textu) o odcizení a samotě. No, trochu ponoru do lidské duše a nějakých mezilidských vztahů nemůže škodit. Apropos, proč jsem psal o lahůdce. Knihu si přečtu o tom žádná (není tlustá), ale nejprve mě zaujal autor sám. Kdo je tedy Peter Handke?

No není to jen tak ledaskdo. Spisovatel obdržel v roce 2019 Nobelovu cenu za literaturu! Takže kniha nebude od nějakého nýmanda. Samozřejmě, Nobelovka ještě nezaručuje dílo jako hrom, ze kterého se posadíte na zadek. O jejím udělení rozhodují zase jenom lidé, s tak chytrými hlavami a názory, že se mohou s vkusem běžného čtenáře míjet. Či-li nejlepší je si udělat svůj úsudek a něco si od spisovatele přečíst. Pokud vím, například jedna z mých nejoblíbenějších autorek, Yrsa Sigurdárdóttir (thrillery, kdyby někdo neznal, ale o tom pochybuji), také Nobelovku nemá a její knihy mě baví jako fík. Nechám se tedy překvapit a pochopitelně poreferuji.

Peter Handke je celkem běžně překládán do češtiny. No aby nebyl, když má tu Nobelovku! Takže i knihu Die linkshändige Frau si můžete přečíst v rodném jazyce. Ovšem přeložit její název je tak trochu překladatelský oříšek. Žena levačka? To zní minimálně trochu blbě. V nakladatelství ASA 2020 překladatelky Aleny Ságlové-Veit (bohužel už neexistuje, alespoň podle databáze Národní knihovny) to vyřešili názvem ( vlastně vyřešila, protože sama nakladatelka knihu překládala) Zvláštní žena. Kniha vyšla v roce 1997 a podle komentářů na databazeknih.cz nebyla moc pochopena. Tak třeba bude německý originál pochopitelnější. Lehce mě to utvrzuje v názoru, že knihy v originále nejlépe vystihují ducha díla. Ale to jen můj názor a jak k tomu přijdou ti, kteří řeč originálu neovládají? To bych si pak ani já nemohl přečíst „svou“ Yrsu Sigurdárdóttir. Neumím totiž islandsky!

Tak a to bylo v prosinci vše. Teď už jen čas na čtení a pohodu za oknem (mráz, sníh a jiné drobnosti), která čtenáře přiková do křesla. A pak už jen číst a číst…..