Říjnové knižní obložení: trocha cestopisu, trocha průvodce, trocha historie a krapet trápení

Tak to byl fičák. Ještě nedávno se podzimními barvami vybavené listí povalovalo pod stromy v záři slunečních paprsků a teploty byly pro období podzimu více než přijatelné. A hleďme! Tyto romantické pohledy jsou minulostí a na pódium času vystoupil opravdový a nefalšovaný podzim. Tedy sychravo, vlhko a chladno, s mlhami na blatech. Čas pro další knihy, čas pro knižní obložení měsíce října.

Už jsem vzdal svá předsevzetí o ničím nepodloženém (minimálně finančně) knižním nákupním rauši. Prostě to tak mám, kniha at first!. A když už se konečně dostavil i ten sychravý podzim, domácí přiložil pod kotel (a vykouzlil tak atmosféru útulného domova), vrhám se na gauč a čtu. A co? Prosím, máte to mít. Říjnové knižní obložení začíná.

O cestopisech a turistických průvodcích už v minulých knižních obloženích byla řeč. Při mé „cestovatelské“ povaze je nanejvýš nutné, abych se jimi pravidelně předzásoboval, chci-li předejít bloudění a tápání v terénu. Nejnovější „průvodce“ v mé knihovně „Oberschwäbische Barockstraße„(„Barokní památky Horního Švábska„) je právě takový, aby mi případně pomohl s trápením orientačního běžce, který ztratil orientaci.

V podnadpise autoři (jsou na to dva) Otto Beck a Ingeborg Maria Buck své dílko anoncují jako „cestovního průvodce pro milovníky umění“. Což napovídá, jakým směrem se kniha ubírá. Stejně jako „baroko“ v nadpisu. Rozhodně tedy nepůjde o procházku po největších nákupních centrech „Horního Švábska“ (území mezi jižním okrajem Švábské Alby, Bodamským jezerem a řekou Lech), nýbrž po zdejších barokních památkách. Tedy kostely, kaple, kláštery, sochy, kříže atd. A že je na co koukat, dokazují mnohá vyobrazení v knize.

Oba autoři, Otto Beck i Ingeborg Maria Buck rozhodně nejsou žádní spisovatelé vyfabulovaných krimi, ale opravdu echtovní odborníci na kunsthistorii. Ve svém „repertoáru“ mají takových odborných dílek mnohem více.

Knihu vydalo mnichovské nakladatelství Schnell & Steiner v roce 1992 (čili také už takový muzejní exponát). Pokud vás cestopis zajímá, naučte se německy. Česky kniha nevyšla a myslím, že ani nevyjde (ale možná stačí si jen prohlédnout obrázky a víte vše).

Další knihu měsíce října lze také zařadit k turistickým průvodcům. „Wie man in Berlin so lebt“ („Jak se žije v Berlíně„), s podtitulem „Beobachtungen und Betrachtungen aus der Hauptstadt„(„Postřehy a úvahy z hlavního města„) je právě takovým. Nenapsal ho nikdo menší než sám slovutný německý spisovatel, novinář a kritik Theodor Fontane (1819 – 1898). Pokud vám jeho jméno nic neříká (a divíte se mému nadšení pro něj), pak vězte, že měl-li bych ho s někým z českých „literátů“ srovnat, pak mě napadá především Jan Neruda. Byli vlastně současníky (ačkoliv Fontane byl o něco starší) a i jinak měli dost společného. Třeba skvělý pozorovací talent.

Fontane v knize „provází“ čtenáře hlavním městem Německa druhé poloviny 19. století (pokud hádáte, že už tehdy to byl Berlín, pak jste dávali ve škole pozor). Všímá si jeho rozmachu a vzestupu k uznávané světové metropoli i změn, které to sebou přináší. Jestli lze knihu ještě i dnes použít jako turistického průvodce Berlínem však malinko rozporuji. Od doby jejího sepsání už uběhlo „pár“ let a mimo to se přes hlavní město Německa prohnala válka. A dost tragickým způsobem, takže z něj moc kamenů na kameni nezůstalo. Ale jako připomínka tehdejšího vzestupu Berlína, plus poznání jeho historie, může kniha „Wie man in Berlin so lebt“ dobře posloužit i dnes, a to i našinci, který se tam chystá na předvánoční nákupy (přesto bych doporučil nějakého aktuálnějšího průvodce).

Knihu „Wie man in Berlin so lebt“ vydalo nakladatelství Aufbau v roce 2008.

Další „přírůstek“ do knihovny už míří z druhého konce Německa přímo ke mě domů. Takže průvodce ani cestopisu už není nevyhnutelně třeba, neboť ve svém okolí se vyznám (jak pevně doufám). Městu Freudenstadt sice nekoukám přímo „pod sukně“ (leží asi třicet kilometrů severovýchodně od nás), přesto ho považuji za „skoro domov svůj“. Je pěkné, výstavné, obklopené lesy a je pochopitelně starobylé (ostatně to města většinou bývají). Už v roce 1999 slavilo 400 let od svého založení.

Při této příležitosti byla vydána kniha, mapující jeho slavnou (místy i pochmurnou – to tak většina měst má) minulost. Kniha „Städtle und Stadt“ („Městečko a město„) vyšla v roce 2000 právě k výročí založení města Freudenstadt (1599). Je plná obrázků i poučného textu, díky němuž se rozhlédnu po širé krajině našich hor, jsa poučen o jejich dávné historii. Protože vše souvisí s mnohým, tak i historie třicet kilometrů vzdáleného místa může souviset s mým bydlištěm. A je dobré o ní něco vědět (zvláště, je-li kniha plná vyobrazení a ještě barevných).

Nutno však spravedlivě (moderně se říká korektně) dodat, že kniha se nezabývá pouze historií Freudenstadtu. Severovýchodně od něj leží městečko Dornstetten, které je sice mnohem menší, ale zato mnohem starší (a dle místních i mnohem krásnější). Díky nevelké vzdálenosti obou měst je pojí i spousta styčných bodů jejich minulosti i přítomnosti (Freudenstadt je něco jako krajské město a tudíž „nadřízeným“ Dornstettenu) a zřejmě i proto, bylo městečko „zahrnuto“ do společné knihy.

S jejím napsáním si „dal“ práci Gottlob-Herbert Bidermann (1920-2010), který byl znalcem místní historie a tudíž člověkem nanejvýš povolaným. Zajímavostí je, že k samotnému autorovi jsem toho na internetu ani v knize mnoho nenašel (míněna životopisná data). Jestli ono to nebude souviset s jeho minulostí, která si možná ve své pohnutosti nezadá s historií Freudenstadtu. Gottlob-Herbert Bidermann byl totiž nejdříve vojákem wermachtu ve druhé světové válce a až poté se stal znalcem místní historie…

Knihu vydalo nakladatelství Steinach. Nakladatelství má v programu především vydávání militarií. Takže vrána k vráně…..?

Konečnou v měsíci říjnu je má (naše?) stará známá. A má oblíbená. Už svítá? Dovolte, ale zapochybuji, ačkoliv jsem vás se spisovatelkou Julií Heinecke už dávno seznámil. A stejně jako román „Schneesturz„, i její kniha „Kalte Weide„, s podtitulem „Ein Hirtenbub im Schwarzwald“ („Chladná pastva – malý pasáček ve Schwarzwaldu„), pojednává o životě v horách, česky zvaných Černý les. Ovšem s překladem německého názvu knihy to je, v protikladu k názvu hor, pro laika tak trochu lingvistický oříšek. Jistě sami uznáte, mnou přeložený název knihy je luxusní ptákovina a kdyby kniha vyšla česky (jako že nevyšla), takový název by její prodej úspěšně přivedl do červených čísel čtenářova absolutního nezájmu.

V románu „Kalte Weide“ jde také o Schwarzwald. A o jeho historii. Tentokrát jde však o vyfabulovaný příběh malého chlapce, který v těžkých válečných časech (jakoby byly někdy lehké) pracuje jako pasáček na statku v horách. To je tedy rozdíl oproti knize „Schneestrurz„, ve které Julia Heinecke literárně zpracovala skutečnou historickou tragickou událost.

Ovšem jakkoli je příběh malého pasáčka Miggiho vymyšlený, podobné osudy malých „zaměstnanců“ v zemědělství byly tehdy úplně běžné. Zbavit se jednoho věčně hladového krku tím, že ho upíchnu k nerudnému sedlákovi, aby mu pásl krávy (ovce, kozy), byla obvyklá praxe ve Schwarzwaldu nejen ve válečných časech.

Autorka Julia Heinecke se ve svých románech skoro výhradně věnuje Schwarzwaldu, lidem v něm, jeho historii, kultuře a tradicím. Příběhy jejích knih jsou sice vymyšlené, ale náměty vycházejí ze skutečného života v horách. Života nijak lehkého, a zbaveného nánosu turistické romantiky, i nemilosrdně krutého.

Knihu „Kalte Weide“ vydalo nakladatelství Badischer Landwirtschaftsverlag v roce 2017.

Tímto končím „redakční“ obložení měsíce října a vrhám se na gauč. Venku je sychravo, vlhko a chladno. Nejvyšší čas otevřít knihu…..