Štědrý večer nastal a pod zářícím vánočním stromečkem se leskne křídový papír zabalených vánočních dárků. Byl jsem hodný, byl jsem slušný a tak mohu trhat (ten balící papír). Závěrečná část prosincového knižního obložení je věnována knihám, jenž jsem našel přímo pod stromečkem!
Vánoce pravidelně (tedy skoro) střídmě a tradičně slavím v kruhu českém a rodinném. Také i mé dopisy Ježíškovi (proč mě teď napadají Dopisy Olze?) jsou v češtině, aby to neměl tak těžké s jejich vyplněním. A letos (vlastně už loni) jsem byl zřejmě mimořádně hodný, protože každé mé přání bylo vyslyšeno! A jelikož Vánoce trávím v Kerském lese, zkuste hádat, čí knihy byly nejpočetněji zastoupené pod jolkou vánoční? No ano, ten co tam tvořil a Kersko proslavil po celém světě. Apropos, už jste navštívili jeho chatu?
Nepodceňuji vaši přirozenou inteligenci, ale pokud se teď nejistě zeptáte: ….Adolf Branald? nebudu sice měnit své mínění (protože i on je „tvůrcem“ Kerského lesa), ale tentokrát mám na mysli jiného barda. A také si nejsem jistý, zda je možné ještě dnes Branaldovo letní sídlo navštívit. Zato chatu neprocovskou, kde svá nezapomenutelná díla stvořil Bohumil Hrabal je možné si prohlédnout pěkně zevrubně i zevnitř.
spisovatel Bohumil Hrabal ©Karel Kestner
Tento český literární velikán a pábitel mi pod stromkem vánočním udělal radost vpravdě galaktickou. A všechno do sebe pěkně zapadalo: zimní (Kerský) les, dřevěná chatka v něm jako z časů před invazí zbohatlíků do Kerska, teplo v ní (sice neidylicky z přímotopů, ale teplo), blízkost slavné Hájenky, o kousek dál u tenisových kurtů „zahrádkáři Kersku“, dřevěné čičiny na autobusové zastávce a Hrabalův duch, jenž tu všechno a všechny prostupuje. Bez něj by se tu ani hrnčířský kruh pana Kuby neotočil, nebaštilo by se „se šípkovou / se zelím“ a neteklo by k tomu pivo a ani hajný by si v lese neuprdl. Náš Bohumil, vládce a tvůrce Kerského lesa.
A uprostřed té nádhery já s vánočními knižními dárky. Tak tedy usedám do starého ušáku v chatce a rozbaluji.
Prvním Hrabalovým dílem, jenž jsem nedočkavě zbavil vkusného balícího papíru, byla útlá knížečka „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet„. Kniha tenká, povídková, z dob, kdy mysl národa byla ostrakizována kultem osobnosti (nechvalně známá léta padesátá – to pro mileniály). Přesto i v té době nebylo na Kladně vše jen na „palcem dolů“. I z názvů jednotlivých povídek (Ingot a ingoti, Prokopnutý buben, Kafkárna aj.) čiší ona Hrabalova poetika všednosti.
kniha „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“ ©peho
Svazek tento, útlý ale roztomilý, má ještě jedno velké plus. Je od Ježíška, ale ten ho objednal v antikvariátu! Vpravdě muzeální kousek. Vkusný a ekologický (je z druhé ruky a nemuselo se tak nijak ekologicky hřešit). Příspěvek Ježíškův (a můj snad také) k záchraně planety.
Povídky z knihy daly vzniknout jednomu z nejlepších filmů pana režiséra Jiřího Menzla: „Skřivánci na niti„. Geniální to přiblížení hořké reality padesátých let v poetickém ladění jako podle Hrabala (však to podle Hrabala natočeno jest).
Knihu „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“ vydalo kdysi, v roce 1991, nakladatelství Melantrich. Nakladatelství by jste dnes hledali marně. Zmizelo ve víru divokých let devadesátých….
Obsluhoval(o) vás v restauraci někdy Dítě? Ne, nepropaguji tu dětskou práci, ale vtipným oslím můstkem si připravuji půdu pro představení dalšího vánočního dárku. A jak už bylo avizováno, dalšího z pera našeho slavného pábitele (buditele?) Bohumila Hrabala. „Obsluhoval jsem anglického krále“ je životní příběh číšníka Dítěte (vidíte, nejsem zastáncem dětské práce), jeho život ve vyšší společnosti, jejíž chtěl být členem, ale prožil ji jen jako pozorovatel na jejím okraji. Přestože je Dítětova snaha o společenský vzestup neúspěšná, není to tragédie marnosti. Naopak, společenský sešup (místo kaviáru u Tiffanyho, končí Dítě jako cestář v Sudetech) hlavního hrdiny se optikou Hrabalovy poetiky nejeví vůbec tragicky. Život je život a jednou jsi nahoře, jednou dole.
román „Obsluhoval jsem anglického krále“ ©peho
I tato kniha posloužila jako předloha pro stejnojmenný celovečerní film. Určitě nebude těžké uhodnout kdo film režíroval. No ano, hádáte správně, dvorní Hrabalův režisér Jiří Menzl.
Knihu „Obsluhoval jsem anglického krále“ vydalo nakladatelství Mladá Fronta v roce 2012 (třetí vydání) a Ježíšek se pro ni opět zastavil v antikvarátu, aby můj dárek zanechal co nejmenší uhlíkovou stopu.
Apropos, nakladatelství by jste na trhu už také hledali marně. Skončilo jako to předešlé. Tedy ve spárech těch úspěšnějších (nebo agresívnějších).
Abych se stále neopakoval a nepsal dokola o užitečných, trvale udržitelných vánočních dárcích. I další knihy sehnal Ježíšek z druhé ruky. A tím by snad bylo aktivismu a ekologii učiněno zadost. Takže co tam mám dále?
„Kdybych zemřel“ není mé vroucí přání, ale název románu spisovatele Jiřího Švejdy. Lze jej charakterizovat existenciální hledání hlubokého smyslu života v kulisách reálného socialismu. Hlavní hrdina románu, zřejmě egoistické macho, má chuť žít něco jiného než je mu nalajnováno. Ale díky své egoistické povaze kolem sebe rozsévá jen bolest.
román „Kdybych zemřel“ ©peho
Když jsem o knihu zavadil někde při brouzdání na internetu, a přečetl si anotaci, měl jsem nejasně jasno. Že bych podobný příběh o hledání smyslu života znal? Ruku na srdce, hledáme ho všichni. A šťastný ten, kdo ho najde a neublíží přitom všem ve svém okolí. Tak jako hrdina knihy. A ještě něco mě na knize zaujalo: ony kulisy reálného socíku, které tak důvěrně znám (tak ještě najít ten smysl života).
Autor knihy Jiří Švejda je nejen spisovatel a filmový scenárista, ale i „socialistický“ člověk a levicový politik. Takže takové existenciální hledání smyslu života v šedi rudých kulis je mu zřejmě blízké. Ovšem, to nijak nesnižuje mou touhu se do románu ponořit.
spisovatel Jiří Švejda ©Foto: Martin Adamec, MFDNES+LN / Profimedia
Román „Kdybych zemřel“ vydalo Severočeské nakladatelství v roce 1989. Ironií osudu v tomto roce skončil u nás i (ne)reálný socialismus. A pár let nato i Severočeské nakladatelství…..
Když jsem v minulém díle prosincového knižního obložení (zde) žehral neveselá témata představených knih, obával jsem se, zda jsem to s tím marasmem života nepřehnal. A že by to chtělo také něco veselého. To jsem ještě netušil, že Ježíšek tuší a má vkus.
Humoristický román „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ budí zájem už svým názvem. Sice ještě netušíte (pokud knihu neznáte), zda v románu nepůjde o únos movitého důchodce a policie bude muset nebohého penzistu najít dříve, než mu sveřepí únosci zkřivý vlásek na plešaté hlavě. Ovšem čtete-li občas na internetu i něco jiného než jen sportovní e-ziny, případně slevové portály, pak víte, že kniha je srandovním vhledem na život, který by se neměl brát tak vážně. Jako třešničku na dortu lze brát cimrmanovské a forestgumpovské rysy románu.
román „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel ©peho
A o co v knize jde? No, však se to píše v anotaci na předsádce: jednoho vyleze stoletý stařík z okna domova důchodců a jde pryč…..opravdu, nic jiného v tom nehledejte!
Švédský autor, spisovatel a novinář Jonas Jonasson měl s románem o čilém dědulovi obrovský (až nečekaný) úspěch, takže se román dočkal pokračování (asi jako Bočkova Aristokratka) a byl také zfilmován.
spisovatel Jonas Jonasson ©dpa / picture alliance / Alejandro García
Ježíškův dárek (a jeho skvělá volba, protože tato kniha bylo ryzí nečekané překvapení) vydalo nakladatelství Panteon v roce 2012. A jak sami jistě tušíte, ani toto nakladatelství už samostatně neexistuje. „Zbaštilo“ ho jiné, dravější a zřejmě movitější nakladatelství.
Úplně poslední kniha měsíce prosince, také dárek pod stromeček, je návratem k nedávno objevené Petře Klabouchové. V listopadovém knižním obložení jsem se rozplýval nad jejím hororově-thrillerovým „Ignis fatuus“ (zde) a tak jsem tajně doufal, že Ježíšek dobře zná mé vroucí přání, přečíst si některé další dílko od této talentované spisovatelky.
Nebudu vás napínat. Přání mé vyslyšeno bylo a po velice krátké poradě s Ježíškem, mi z nebeské pošty pod jolkou ozdobenou „přistál“ román „Prameny Vltavy„.
kniha „Prameny Vltavy“ ©peho
Prameny Vltavy byl tajný koncentrační tábor na Šumavě v katastru obce Bučina, to je nepopíratelný a prostý holý fakt. Ovšem celé to je tak nějak zahaleno do hávu tajemství. Mnoho se toho o táboře neví (jo, náckové uměli být ukrutně tajní), stejně jako o štolách v okolí Stolové hory, které mohou ukrývat cokoli (pusťte fantazii na volno: co třeba Jantarová komnata?) a ještě nebyly objeveny. To samo o sobě je námět na slušnou detektivku jako hrom. A také že toho Petra Klabouchová využila!
Na tento legendami opředený tábor „napasovala“ detektivku, tajemnou jak onen tábor a propletla v ní současníky s neveselou minulostí tohoto kousku Šumavy. Už jen anotace, plus to, co o „KZ Prameny Vltavy“ najdete na netu, slibuje nevšední zážitek (děkuji Ježíškovi).
Autorka Petra Klabouchová je Šumavanka každým coulem. Narozena pod kopci těmi v Prachaticích má místopis i historii těchto hor v malíku. A je na ně patřičně hrdá, ať už se nachází doma, či v cizí cizině. Stalkuji spisovatelku na jejím facebookovém profilu a vím, že se možná, opět, právě něco tajemného ze Šumavy chystá. Tedy další kus šumavské historie, v napínavém balení autorčinných thrillerů (krimi).
spisovatelka Petra Klabouchová ©lidovky.cz
Knihu „Prameny Vltavy“ vydalo nakladatelství Host v roce 2022 (dotisk 2024). A tentokrát dárek voněl úplnou novotou, takže „zlá“ uhlíková stopa jako hrom. Ale když ta Klabouchová píše tak dobře!
A zazvonil konec a prosinci (Vánocům) je konec! Ale protože jsem si do nového roku nedával žádná omezující předsevzetí stran nákupu nových knih, chystá se už další knižní obložení. Ano, to lednové.
