Sněží? Sněží! Mráz kolem běží a lednové knižní obložení s ním

Za oknem mráz a sníh (někdy), v pokoji vytopeno na padnutí a před sebou další přírůstky. Jaké, jateční? Knižní přece, neboť tu byl první měsíc nového roku a s ním nové knižní obložení.

Předsevzetí jsou od toho, aby se porušovala. Je to stejné jako s volebními sliby politiků, nikdo je nebere vážně, ale vypadají dobře a smysluplně. Také já jsem si dal závazek, že se v novém roce budu v objednávání nových knih krotit. Jenže víte jak, stejně jako sliby politiků, i svá předsvzetí neberu vůbec vážně. Tak tedy vzhůru na nové knihy měsíce ledna.

Hned zkraje roku jsem začal klasicky, knihou od klasika německé literatury (apropos, kdy se autor stává klasikem?), Heinricha Bölla.

Jeho román „A neřekl jediné slovo“ (v německém originále „Und sagte kein einziges Wort„) je dalším románem z poválečného Německa. Z doby, kdy na zmaru a totální destrukci německé společnosti, začíná něco nového (spíše však úplně jiného). Ovšem v případě hlavních hrdinů knihy, manželů Käte a Freda, to spíše vypadá na ten zmar (alias rozvod). Každého z nich válka změnila.

To by o samo o sobě nebylo nic, co by jednoho (myšleno čtenáře) mělo vzrušit. Rozvod (nebo rozchod) je v současné době běžný jako houska na krámě. Ale v případě Käte a Freda jde přece jen o jiný rozměr. Válka a zničení ideálů a iluzí „malého“ německého člověka, jeho tápání v nicotě bezpříkladného krachu jeho národa, vede k všelikému chování. A za této situace prostě manželství nefunguje jak má, ani kdyby se jeden (myšleno manžel či manželka) rozkrájel.

Heinrich Böll jako jeden z mála fakt významných německých spisovatelů o „těžké hodině“ jeho národa psal. Realiticky a bez příkras. Stejně jako v jeho jiném románu „A anděl mlčel“ („Und Engel schwieg„), v němž popsal „realitu“ leteckých náletů na německá města (zde).

Román „A neřekl jediné slovo“ vyšel u nás už v roce 1958 v nakladatelství SNKLHU (rozlíčováno zde). Pro potřeby mé skromné knihovny však posloužil německý originál z roku 1998 z nakladatelství dtv.

Nad tím, že je thriller nanejvýše oblíbeným žánrem, není třeba dlouho polemizovat. Čtenář si libuje v napětí, rád se oddává strachu. Tato věta však nemá být nějakou duchaplnou úvahou, zda raději hodnotnou literaturu klasika, či prostou oddychovku. Tímto oslím můstkem jsem se dostal k představení další lednového přírůstsku do knihovny.

A je to thriller. Ale není to obyčejný thriller, je to politický thriller. Romány švédského spisovatele Martina Österdahla totiž takové jsou. I „Der Adler“ („Orel„) je takový.

V době po tzv. „studené válce“ se kdesi v Barentsově moři potopila ruská jaderná ponorka Kursk a ve městě Roslangen ve Švédsku se objevila mrtvola brutálně zavražděného chlápka. Aby toho nebylo dost, měl ten týpek, jinak říďa imigračního úřadu, na čele a ohryzku (zde poeticky zvaném“Adamovo jablko“) vyryté zvláštní symboly. Přesně případ pro hlavního hrdinu knihy, detektiva amatéra Maxe Angera, který se evidetně rád šťourá v sériových vraždách a s oblibou stopuje masové killers. Nejvyšší čas, neboť následuje další brutus mord a ke všemu se zdá, že to všechno má souvislost s nejtemnějším tajemstvím Švédska.

Tak je to uvedeno na předsádce knihy, zřejmě proto, aby byl čtenář dokonale podchycen. Vraždy a tajemství, dokonce nejtemnější, to už jednoho nepustí. Ale s tím tajemstvím to nebude tak horké. O švédském selhání, když těsně po konci druhé světové války, všem mezinárodním dohodám navzdory, vydalo německé válečné zajatce do Ruska báťuškovi Stalinovi, se všeobecně ví. Vědí to i Švédové a nejsou na to zrovínka patřičně hrdí, protože jistě mohli tušit, jak se zajatci geroj Stalin naloží. Toto téma zpracoval i jiný švédský spisovatel, Per Olov Enquist v románu „Ausgelieferten“ (psal jsem zde). Ovšem žánrově jinak, než Martin Österdahl. Ten zůstal věrný svému thrilleru.

Ostatně, všechny jeho romány jsou thrillery, vlastně „polit thrillery“ a skoro výhradně se odehrávají v Rusku a Švédsku. Zřejmě to souvisí s tím, že spisovatel vystudoval východoevropské dějiny a ruštinu. To možná naznačuje, že má k ruské široké duši blízko. Což je dnes tak trochu malinko out, ale je třeba vzít v úvahu, že román byl sepsán v roce 2017. Tedy ještě nějaký ten pátek před ruským vpádem na Ukrajinu. V románu je dokonce zmíněn současný Zlobr celého světa, Putin. V anotaci uváděn jako „mladý prezident Ruska Putin“. No jo, kdo by to byl tenkrát řekl. Časy se holt mění…

Martin Österdahl není v Česku listem nepopsaným. Vyšel mu zde v roce 2017 v nakladatelství Omega (dnes součást Naše nakladatelství | Knihy Dobrovský) thriller (jak jinak) „Nežádejte o milost„.

Z toho tedy plyne, že román „Der Adler“ („Orel„) zatím na své české vydání čeká. Do mé knihovny přibyl překlad německý z roku 2019, vydaný nakladatelstvím Blanvalet.

Už jednou jsem se tu „vylil“, že cesty osudu a cesty knih ke čtenáři, jsou nevyzpytatelné. Tedy, že objevit další zajímavou knihu může být i docela kuriózní náhoda.

Na začátku byl film. Vlastně na úplném začátku byl 27. leden, Mezinárodní den vzpomínky na oběti holokaustu. V Německu to vřelo demostracemi proti „rechts“ a veřejnoprávní telka vysílala postarší film „Jakob der Lügner“ (Jákob lhář). V hlavní roli, pozor fanfáry, vlastimilený Vlastimil Brodský. Tak to už stálo za pozornost!

Film vypráví o Jákobovi (hraje Bróďa), který žije v židovském ghettu (rozuměj čekárně na smrt) a rozšiřuje falešné zprávy o postupu Rudé armády. Je to tedy padouch nebo hrdina? Vyberte si: mučit se myšlenkami na příchod smrti v plynové komoře, nebo se těšit ničím nepodloženou nadějí na záchranu? Nedovolím si to rozhodnout; nikdy jsem nebyl v podobné situaci (a věřím, že už nikdo a nikdy). Film byl natočen podle stejnojmenné knihy Jurka Beckera. A tím se kruh uzavřel. Zhlédl jsem film a zatoužil po knize (neboť je známo, že předloha lepší kopie).

Román „Jakob der Lügner“ ukazuje „nehrdinského“ člověka, s jeho strachy a touhou přežít. Nejde tedy o nějaký hrdinský epos alá Zachraňte vojína Ryana. O to lidštější a uvěřitelnější je. (Ale Ryan byl fakt taky dobrý).

Autor knihy, německý spisovatel polského původu Jurek Becker, sám prožil pár let jako dítě v oněch zařízeních, která nacisti zřídili jen proto, aby dělali zlo. I to potrhuje autenticitu románu.

V Česku kniha také vyšla. Už v roce 1973 ji vydalo nakladatelství Odeon, které, jak pochopitelné (ironie), už samostatně neexistuje. Což je možná škoda a důvod, proč se román „Jákob lhář“ v pozdějších letech už nevydal. Práva? Marketing? Kdo ví…

Pro mé literární potřeby jsem „ulovil“ německé vydání z roku 2023, z nakladatelství Suhrkamp.

Dodatek (na první pohled mimo mísu): Nikdy více! Nikdy více ghetta a koncentráky!

Nakonec jsem si nechal diamant jiskřivý. Něco, co rozpumpuje krev v žilách každému příznivci mysteriózních napínaček (nejen) pro osamělé, dlouhé lednové večery. Ale nejdříve….

Znáte případ Otýlie Vranské? No bodejť by jste neznali. Asi nejznámější pomníček pražské mordparty, desítky let čekající na vyřešení. Brutální vražda, obestřená tajemstvím. To už si snad jeden přeje, aby to tak i zůstalo. Tedy nevyřešeno. Alespoň zůstane ona tajemná aura, jenž takové případy obestírá jako podzimní mlhy blata. Stejně jako případ londýnského Jacka Rozparovače. Také dodnes nevyřešený, ale právě to ho dělá tak mysteriózním. Zjistit, že vrahem byl obyčejný zahradník (nebo řidič autobusu), to už by pak nebylo ono. Brutalitě mordů navzdory.

Do českého mord pomníčku nám mezitím kriminalisté hodili vidle a tvrdí (na 80%), že vrahem byl rotmistr Pěkný, a že to byla vcelku „obyčejná“ vražda ze žárlivosti. Tedy nic mysteriózního. Ještě, že máme v záloze Jacka. Toho zatím nikdo nevyřešil. A troufnu si tvrdit, že to tak i zůstane.

I Německo má jeden takový mord pomníček, kriminalistický oříšek, dosud nerozlousknutý. Vraždy v Hinterkaifecku také dodnes nikdo nevyřešil, o to více případ láká příznivce mysteriózních mordů (případ má dokonce několik webovek). Ale i spisovatelů či filmových režisérů.

Německá spisovatelka Andrea Maria Schenkel napsala podle „Hinterkaifecku“ svůj debutový román „Jedlová samota“ („Tannöd„). Debutový a hned neuvěřitelně úspěšný.

Ačkoliv na to knížečka o 128 stránkách nevypadá, stala se skutečným bestselerem. Prodalo se jí více jak milión exemplářů a práva na ni byla prodána do jedenácti zemí světa. Spisovatelka za ni získala několik ocenění; kniha byla zfilmována, vznikla rozhlasová hra a dokonce byla zdramatizována pro divadlo. Zajistila tak autorce nehynoucí slávu, kterou si možná jako „obyčejná“ žena v domácnosti z vesnice nedaleko Regensburgu (Řezno) ani nepředstavovala. A to jí bylo „už“ 44 let, když se vzorná hospodyňka rozhodla, zřejmě z dlouhé chvíle (vtip dámy, nekamenovat), že jen tak mýrnix týrnix napíše knihu. Tak jen houšť, Andrea Maria Schenkel je živoucím důkazem toho, že nikdy není pozdě stát se úspěšnou spisovatelkou.

V Česku knihu vydalo Nakladatelství Lidové noviny v roce 2009, já jsem se „spokojil“ s německým vydáním z nakladatelství btb, vydaného v roce 2008.

Leden (opět s mírným zpožděním) je tedy za mnou a přede mnou stoh nových knih z měsíce února. Večery se sice zkrátily, ale stále se dá o nich mluvit jako o zimních. A takový zimní večer pod lampou, s dobrou knihou, víte co, ne? K nezaplacení. Tak čtěte.