Nový rok se rozeběhl na svou dvanáctiměsíční trať a zdárně zvládl již celé dva měsíce. Ani čtenář nezahálí, a protože na něj na každém kroku číhá knižní pokušení, objednává a čte. I v únoru. Nové knižní obložení se představuje.
Nový rok (1. leden) je zapomenut a s ním i moje vcelku beznadějné pokusy dostát nějaké míry při objednávání nových knih. Nedaří se a proto pár svazků přivezla pošta i v měsíci číslo dva nového roku. Pro příště slibuji, že už nebudu unavovat svými stesky, jak slabou vůli mám. Tentokrát to bylo naposledy, protože je to stále na jedno „brdo“ a zřejmě s tím unavuji nejen sebe. I smíření se s realitou, že objednávání dalších knih nikdy nepřestane, je svým způsobem jakási „novoroční výhra“. A teď ty knihy!
Také občas dostanu dárkem nějakou tu vůni, která mi sice libě voní, ale po ceně takového dárku (v ukrutně malé krabičce) se raději neptám. Je mi jasné, že to dnes není levná záležitost. Ale kdo chce být neodolatelným, musí sáhnout hlouběji do peněženky (a nebo mít movité donátory jako já).
Jestli se něčemu říká „oslí můstek“, pak jsem jej právě postavil. První knihou knihou měsíce února je totiž „Parfém – příběh vraha“ od německého autora Patricka Süskinda.
Pokud jste neviděli stejnojmenný film z roku 2006, pak vězte, že se o žádnou „voňavou“ historii nejedná. Román je tak trochu zvláštní thriller, přičemž charakteru až morbidního. Od první chvíle provázíte kroky mladého Pařížana Grenouilleho ve Francii 18. století, nadaného parfemisty (nebo jak se to řemeslo jmenuje), který hledá svou vůni všech vůní. A neváhá přitom zabíjet, protože extrakt z těla mladé dívky voní prý nejlépe. Ovšem ta se nenechá macerovat dobrovolně a bohužel ne za živa, takže se milý Grenouille musí dát na dráhu zločinu, aby svou vysněnou vůni získal.
román „Parfém – příběh vraha“ ©peho
Svůj debutový román (a vida, další úspěšná prvotina) napsal Patrick Süskind v roce 1985 a měl s ním ohromující úspěch. Kniha byla přeložena do 48 jazyků světa a prodalo se jí více jak 20 miliónů exemplářů. Na žebříčku bestselerů se udržela celých devět let a v roce 1987 obdržela i cenu World Fantasy Award. Tedy úspěch jako Brno a nejenom v německém literárním rybníku (v tom to je bez debat).
Autor sám je tak trochu zvířátko plaché. Mnoho se o jeho pohnutkách neví, rozhovory nedává a o jeho soukromí se ví také velké prd. I to z něj možná dělá jednoho z nejzajímavějších německých spisovatelů.
Patrick Süskind ©br.de
V českém literárním rybníku román vyšel naposledy v roce 2010 v nakladatelství Academia. Ke mě dorazil pošťák s německým originálem z roku 1994, vydaným v nakladatelství Diogenes.
Možná to ještě netušíte, ale kromě vášnivého čtenáře amatéra ve mě také dříme náklonnost k přírodě. Jsem fascinován její krásou a rozmanitostí, její divokostí i životem. Vím, že ji musíme chránit a uvědomuji si, jak drsným, neuctivým a konzumním způsobem s ní člověk zachází. Nelze si prostě nevšimnout, jak se příroda na celé planetě mění (mizí) k obrazu chamtivého lidstva.
Já, který se dobrovolně uhnízdil v jejím lůně, pár kilometrů od civilizace (ale dobře a nerušeně se tu čte), to nesu stále neliběji. Dokonce bych řekl, že jsem se svým způsobem zradikalizoval a nejsem dalek od toho, uvazovat řetězy se ke kmenům lesních velikánů, které mají padnout za obět lidské rozmařilosti a na jejich místě má vyrůst větrná elektrárna. Jen proto, aby si člověk mohl nabíjet mobil i bez uhlí a zemního plynu.
A opět tu stojí jeden oslí můstek, kterým se dostávám k literatuře faktu. Další knihou února je „Geopferte Landschaften“ od skupiny autorů, jimž vévodí novinář, autor a publicista Georg Etscheit. To je také vydavatel knihy (tedy byla jeho nápadem). Leitmotivem celkem tlustého svazku (367 stránek) je působení výstavby větrných elektráren na krajinu.
kniha „Geopferte Landschaften“ ©peho
Jednotliví autoři, věsměs kapacity z různých vědních oborů, ale i novináři, právník a dokonce i jeden malíř, se kriticky (což lahodí mé radikalizaci) vyjadřují k dopadům těchto obludárií na přírodu a krajinu. Zajímavé čtení, které by nemělo uniknout těm, kteří výstavbu větrných parků podporují a vítají, aby se seznámili i s druhou stranou mince. Ačkoliv se obávám, že by jim to stejně nic neřeklo, většina z podporovatelů „zelené energie“ bydlí předaleko od těchto monster, takže výtky k jejich škodlivosti (či alespoň neestetičnosti) neberou vážně.
Georg Etscheit je německý autor a novinář na volné noze. Po letech psaní pro „masová média“ se teď jako „svobodný“ autor věnuje tématům ochrany přírody (ekologii), vážné hudbě a jídlu. No, velmi rozmanité zaměření.
autor Georg Etscheit ©aufgegessen.info
Kniha vyšla v nakladatelství Wilhelm Heyne v roce 2016. Do češtiny přeložena nebyla; máme zřejmě dost svých, jiných kontroverzních témat s ochranou přírody. Ty „větrné“ na nás teprve čekají.
Na závěr měsíce zazvonil u mým dveří opět pošťák (ten zvoní vždycky několikrát) a přinesl sebou poslední literární únorovou lahůdku. Neodpustil bych si, kdybych se alespoň jedním svazkem nedotkl svého původního čtenářského přesvědčení, tedy žánru thrilleru a tak, když jsem už „zhltl“ jiný román od Andrei Marii Schenkel „Tannöd„, zatoužil jsem po jejím dalším thrilleru „Finsterau„. A to hned z několika důvodů.
Předně, autorka píše zajímavě. Volí též prostředí a náměty blízké mému vkusu. A v neposlední řadě, Finsterau je nejen název knihy, ale městečko (obec, ves) v pohoří Bavorského lesa, jen pár kilometrů od českých hranic. A já tudy dost často projíždím cestou na Strážný. Tak asi tak.
I tentokrát, stejně jako v její prvotině „Tannöd„, jde o stejný mustr. Odlehlý statek v lese na samotě a brutální vraždy. I tentokrát je román napsán podle skutečného případu.
román „Finsterau“ ©peho
Těsně po konci války (zatím té druhé), v příšeří Bavorského lesa. Dcerka si užene nemanželské dítko a pokorně se i s outěžkem vrátí na rodný statek. Tatíkovi se to pochopitelně nelíbí (tenkrát se holt dbalo více na pověst), ke všemu je věřící do morku kostí a styk (pohlavní) bez svátosti manželského stavu je hříchem (doufám, že se nemýlím).
Afra (tak se nebohá dívka jmenuje) dítko porodí, ale pak se i s ním brutálně zavražděna. A stín podezření padne na bigotního fotříka, který se netajil nelibostí nad frivolním chováním dcerky. No a může se vyšetřovat.
Román „Finsterau“ tedy opět nabízí podobné reálie jako „Tannöd„. Samota, hluboké lesy i tvrdost sedláckého života v odlehlých koutech Německa. I dobu, krátce po válce, která onu tvrdost ještě znásobovala.
Autorka románu Andrea Maria Schenkel si udělala jméno již na své prvotině „Tannöd„. Paní v domácnosti, jenž se do psaní vrhla „až“ ve svých 44 letech, ráda beletrizuje skutečné případy, ale rozhodně není žádnou „masovou psavkyní“. Doposud napsala osm knih. Ovšem většinou velmi úspěšných.
spisovatelka Andrea Maria Schenkel ©dpa/DPA
Český čtenář (tedy čtenář v češtině) by knihu na našem trhu hledal marně. Andree Marii Schenkel u nás zatím vyšla pouze veleúspěšná „Jedlová samota“ (překlad její prvotiny „Tannöd„). Na další počiny se ještě čeká. Ale kdo si počká, ten se dočká (a nebo se naučí německy).
Román „Finsterau“ vydalo nakladatelství Hoffmann a Campe v roce 2012.
A tím je únorové knižní obložení u konce. Jen se ptám, kde je ten únor bílý?
