Únorové knižní obložení

Únor je takový všelijaký. Takový nemastný, neslaný. Však se také máme postit a dopřát si i jiné radovánky, než je obžérství a konzum. Třeba přečíst si nějakou knihu. Tady jsou mé tipy na ty zaručeně hodnotné.

Únor je zcela jistě nejkratší měsíc v roce. A sním své boty, jestli jsem vám lhal, pěl kdysi bard naší country music Michal Tučný. Sice je to s délkou února proměnné, ovšem pravidelně, takže se lze na to připravit. A pospíšit si s nákupem, ale hlavně se čtením knih. Než se nadějete a obrátíte první stránky poslední kapitoly, bude tu další, delší měsíc. Ti, co chodili do školy, vědí, že v březnu bude na čtenářskou zálibu mnohem více času. Ale teď zpátky k únorovému knižnímu obložení.

Kdysi dávno byla jedna véééliká země. Říkalo se o ní, že dnes tam znamená již včera (jistě, únor – na Hromnice o den více) a všichni lidé se tam měli dobře. Nikomu nic nechybělo, všichni měli všechno, obilí tam zlátlo na předimenzovaných celinách a všude vládlo štěstí jako z pohádky. Lidé tam byli šťastní a jestli nezemřeli na Gulagu, žijí tak šťastně dodnes (já doufám, že ne. To by potom byli zombie). A v této překrásné, véééliké zemi nebylo žádné kriminality, ani zlodějů a už vůbec ne masových vrahů. Pro čtenáře soudniček a hltače thrillerů trochu nuda, nemyslíte?

Proto se asi soudruzi ze Sovětského svazu velmi divili, když se jim tam zčistajasna (no zčista možná, z jasna spíše ne) objevil jakýsi Andrej Čikatilo, povoláním masový vrah, krycí povolání učitel (!). Divili se tak, až se rozhodli to před těmi šťastnými obyvateli země, kde dnes znamená již včera, zatloukat. No, nepovedlo se, ačkoliv na zatloukání byli v celém socialiatickém táboře machři. Řádění soudruha učitele se provalilo a bylo po ptákách. Soudruzi policajti pak měli napilno, ale stejně jim to trvalo deset let, než ho zabásli.

A právě tento ne zrovna optimistický příběh z přešťastné země sovětů posloužil anglickému spisovateli Tomu Robovi Smithovi jako inspirace k napsání thrilleru „Dítě číslo 44“ (v německém překladu „Kind 44„, nakladatelství Wilhelm Goldmann v roce 2010). I v něm se vraždí o stošest, brutálně, sadisticky a opakovaně. A stejně jako v případě soudruha učitele, i zde se státní moc snaží své přešťastné obyvatele soudružsky udržet ve stavu blažené nevědomosti tím, že vše tutlají a metou pod koberec. Ještě že se najde hrdina jménem Děmidov, který tenhle šlendrián nehodlá tolerovat a začne po vrahovi pátrat na vlastní soudružskou pěst. Což je ve státě, ve kterém mají být jeho obyvatelé jenom a pouze šťastní (přidal bych ještě nevědomí), malinko nebezpečná věc. A komu dříve šlápnout na kuří oko? Sadistickému vrahovi, nebo čackému soudruhu Děmidovovi? Toť otázka za všechny bludišťáky.

Kniha vyšla poprvé v 2008 v londýnském nakladatelství Simon&Schuster, už o rok později ji vydalo i nakladatelství Knižní klub. Thriller „Dítě číslo 44“ byl autorovou prvotinkou a hned mega úspěšnou. Tom Rob Smith ji napsal ve svých 29 letech, ale nenechte se mýlit, že to přišlo z nějakého zčistajasna. Spisovatel se na dráhu psavce pečlivě připravoval. Například studoval tvůrčí psaní na vysoké škole a kromě toho má jako scénarista k vymýšlení příběhů blízko. A je činný i jako televizní producent.

Další kniha měsíce února má v anotaci vraždu a udání. Tedy kriminálka, detektivka, řeknete si. Že by vražda udavače? Ne tak docela, román „Ztracená čest Kateřiny Blumové“ (v německém originále „Die verlorene Ehre der Katharina Blum„, nakladatelství dtv z roku 2019) od Heinricha Bölla vůbec není klasickou detektivkou, při které vám tuhne v žilách krev. Není vlastně žádnou detektivkou. Je sice pravdou, že Katka, tedy hlavní hrdinka, zastřelí novináře a ještě se k tomu drze přizná (viz ono udání výše), ale to je asi tak vše, co má kniha společného s žánrem krimi. Dále už se jedná o svět brutálního bulváru, který při honu za senzacemi, a tedy čteností plátku, neváhá zasahovat do lidských životů a totálně je ničit. I ten Katčin; jenom proto, že se zamilovala do toho nepravého (? toť otázka, srdci holt neporučíš – láska je slepá – a tak dále), do kriminálníka. A na této lásce se rozhodne bulvár parazitovat tak dlouho, až Katku, doposud světici a jeptišku (nebrat doslova – viz ona láska), myšku jednu nenápadnou, dožene k tomu, že provrtá novináři z bulváru hlavu kulí. Být zaměstnán v Blesku, chodil bych do práce v neprůstřelné vestě.

Autor knihy Heinrich Böll (1917 – 1985) není jen tak nějaký pisálek. Za své knihy a dílo dostal řadu ocenění nejen v rodném Německu, ale také ve Francii, Spojených státech a třeba i v Polsku (Češi na něm s nějakou cenou šetřili – asi stačí, že ho čteme). Jako třešnička na dortu pak přistála v roce 1972 na klopě jeho saka cena nejblyštivější, cena Nobelova (samozřejmě ta za literaturu – chemik to nebyl).

Apropos, když už jsem výše zmínil udávání, oblíbený společenský to koníček zejména v ouvej dobách (asi proto, že když už se mám blbě já, ať se má soused ještě blběji). Proč tomu tak je, to je sysifovský úkol na vysvětlenou pro psychology. Ouvej doba to je třeba diktatura, válka, okupace a nebo korona. I za pandemie jsme si mnozí z nás rádi zaudávali – byl viděn bez roušky (oběť), v bytě je jich podezřele hodně pohromadě (zákaz shromažďování), jejich dítě i přes opatření nadále chodí do školy (zavření škol) a podobně. V udávání nejsou meze vytyčeny a jejich rozorání u některých jedinců nepřipadá v úvahu.

A o udávání je i kniha „Die Denunziantin“ od německé spisovatelky Brigitte Reimann (1933 – 1973). Česky kniha (zatím) nevyšla, přesto si dovolím její název už teď přeložit – „Udavačka“ (jak prosté milý Watsone). I v zemi svého „původu“, tedy v Německu, vyšla „ta, která udává“ poprvé až v roce 2022 v nakladatelství Aisthesis. Jak je to možné, když je spisovatelka dávno po smrti?

Román o angažované studentce, zapálené milovnici socialistických pořádků, všemi oblíbené šprtce a předsedkyni třídy, která vede příkladný život socialistické naděje a jejíž život se změní v okamžiku, kdy napráší váženého profesora pro jeho údajné prokapitalistické názory, napsala Brigitte Reimann už ve svých devatenácti letech. Ovšem obsah knihy se nesetkal se sympatiemi soudruhů cenzorů v bývalé DDR a její vydání bylo neustále odsouváno (ještě bych tam soudružko spisovatelko změnil to a pak zase toto). Možná proto, že šprtka-udavačka byla všemi spolužáky za svůj čin ku slávě své socialistické vlasti odsouzena k životu bez kamarádů. A bez boyfrenda, protože ten se na ni vykašlal také. Nakonec toho měla autorka dost, na vydání románu rezignovala a umřela si.

Až v roce 2014 se jiná autorka Kristina Stella při práci na bibliografii Brigitte Reimann přehrabávala v literární pozůstalosti spisovatelky a heuréka! objevila rukopis „Udavačky„. Ovšem chvíli trvalo než ho dala dohromady tak, aby se román mohl vydat. Za což mohou právě soudruzi cenzoři svým neustálým kverulantstvím.

O Brigittě Reimann jsem psal už v lednovém knižním obložení v souvislosti s její knihou „Die Geschwister„. Takže pro více informací o spisovatelce odkazuji tam.

Nakonec jsem si nechal jednoho z mých top autorů. Jednoho, který toho mnoho zažil a věděl, že válka, tyranie a diktatura jedno velké svinstvo jsou. To, že lidstvo své chyby neustále a se stále větší chutí opakuje, zhlíží se v tyranech a problémečky i nadále řeší klacky (metafora – jistě že zbraněmi), rozhodně jeho chyba není. On svými romány k osvětě lidstva přispěl více než dost. A je to marné, je to marné….

Erich Maria Remarque (1898 – 1970) napsal svůj román „Miluj bližního svého“ (v německém originále „Liebe deinen Nächsten“ vydaném v roce 1981 v nakladatelství Ullstein) v předvečer druhé světové války. Už druhé války, kterou spisovatel zažil. A zatímco v té první byl součástí smrtící mašinérie (od roku 1916 do roku 1918 byl na frontě), v té druhé už, pod vlivem zážitků ze zákopů, jasně na straně odpůrců této kratochvilné zábavy pro diktátory a blbce všeho druhu. S nechutí vůči blbcům, tyranům, diktátorům a jejich ideologiím se Remarque také netajil a tak musel z rodného hnědého Německa konce třicátých let prchat. Či-li stal se uprchlíkem a právě o osudech lidí vykořeněných cizí zvůlí ze svých domovů kniha vypráví.

Román vyšel nejprve ve Spojených státech, kde autor dlel na úprku z Německa, v roce 1939 na pokračování v časopise Collier’s. V roce 1941 pak vyšel knižně v nakladatelství Little, Brown and Company a na podzim téhož roku jeho německé vydání u stockholmského exilového nakladatelství Bermann Fischer. U nás román naposledy vydalo nakladatelství Ikar v roce 2018.

Vida, únorové obložení je za námi. Březen se už také pomalu chýlí ke konci a před knihovnou stojí ve štosu knihy, které se tu objevily během tohoto prvního jarního měsíce. Co to znamená? Nic velkého. Jen to, že už brzy budu psát o jarním obložení. Do té doby: čtěte!