Už opadalo listí z dubu – listopadové knižní obložení je tu!

Definitivní tečku za nadějí, že se vrátí něco jako léto, vám dá listopad. Listího se válí po zemi čím dál tím více. Už ani nehraje barvami. Jen hnije a tleje do doby, než ho milosrdně přikryje první sníh. Ale s plískanicemi přichází náš čas, čas pánů tvorstva, čas čtenářů plnohodnotné literatury. Jak to je? Březen, za kamna s knihou vlezem, listopad – ještě jsme nevylezli. A tady jsou mé knihy měsíce listopadu. Prosím, seznamte se, nové knižní obložení je tu.

Na samém konci října slavím narozeniny (fakt je jedno kolikáté a jak). Hned poté, co své blízké pohostím, se ptám po dárcích. Vzhledem ke vzdálenosti, která nás dělí, spadají oslavy již do následujícího měsíce. A tak si mé knižní dárky rozbaluji v listopadu. V čase plískanic a tlejícího listí. A víte co? Vůbec mi to nevadí.

Přesně do takového počasí, jenž panuje na rozhraní podzimu a zimy, pasuje první kniha listopadového knižního obložení. Mlhy na blatech, sirobou a rozkladem čpící tma, vlezlé vlhko. Stvořeno pro „nemrtvé, beztělce“, kteří bloudí nocí a číhají na svou kořist v podobě lelkujícího a nezodpovědného turisty. Šumaváci o těch, kteří se potácejí mezi tímto světem a druhým břehem, dobře vědí a vyhýbají se jim. Ale dovolenkář, ten si přímo koleduje o to, zaplést s bludičkami z močálů kolem řeky Křemelné.

Možná i tak by se dal vystihnout příběh, který umně podle starých šumavských legend vyfabulovala (a možná také ne) Petra Klabouchová v románu „Ignis fatuus“ (vydalo nakladatelství Host v roce 2024). Tajemné světelné úkazy v zakázané části Šumavy (jsme v době „železné opony“ a stranických sekretariátů). Bludičky? Ale soudruzi, nevyšilujte mi tady! Rejdy imperialistů? No to už je lepší! Místní však brebentí něco o „beztělcích“, tedy o nemrtvých. Ty toho tak vědí, vždyť už drahnou řádku let do zakázaného území Šumavy nepáchla civilistova domorodá noha! Hele a co ten starej Šinágl? Ten je přece už dávno mrtvej a já ho minule viděl tam u toho zpustlýho sadu. Tak to se musí vyšetřit, soudruzi! Světla pochytat a zavřít až zhasnou. Já jim dám beztělce.

Už nejednou jsem tu zmiňoval, že pokud mě zaujme anotace příběhu knihy, okamžitě kupuji, stůj co stůj. A anotace románu „Ignis fatuus“ byla „láska na první pohled“. Bludičky a beztělci? Tajemná Šumava? Magická atmoška dědictví dávných keltských druidů? Nevysvětlitelné úkazy? Tak na tahle slovní spojení mě autorka doslova „drapla“. Ke všemu se příběh odehrává v mě srozumitelné době „vlády jedné strany“. Tudíž mi odpadá pracné internetové hledání vysvětlení reálií a reliktů tehdejších časů. Soudruzi ve zbrani, čačtí pohraničníci, byli pro mě tak běžnou součástí života v socialismu, jako je pro dnešní generaci třeba internet.

Autorka knihy Petra Klabouchová je příjemným úkazem na spisovatelském nebi. Zjevně se ráda ve svých dílech pohybuje na tenké hranici mezi hororem, thrillerem, faktografií a historií. Pochází z Prachatic a tak není divu, že má Šumavu v malíčku. Prostřednictvím svých knížek ji přibližuje i tak vzdálenému a hodně nepravidelnému návštěvníkovi zdejšího kraje, jako jsem já. Ovšem pozor, její knihy o Šumavě nejsou žádné rozevláté, optimismem prosluněné turistické bedekry. Ukazují i temné stránky její historie, zabalené do tajemna čehosi nevysvětlitelného, které obchází zdejším krajem. Možná i proto je nejčastějším komentářem na internetových diskuzích o románu „Ignis fatuus“ věta: „už nikdy více v noci do lesa. A už vůbec ne na Šumavě„.

A bonbónkem na konec je zmínka o jisté podobnosti světelných úkazů v okolí řeky Křemelné s tragédií tzv. Ďjatlovovy výpravy. Pro milovníky záhad a nevysvětlitelného přímo rajská hudba.

Když už jsem se chvástal, že mám jasnou zkratku – anotace knihy, líbí? kupuji! – pak u další knihy měsíce listopadu to platí dvojnásobně. Román „Nažluto“ od čínsko-americké spisovatelky Rebeccy F. Kuang by měl být opravdu něčím výjimečným. Pokud dokážete odhadnout, v čem ona výjimečnost spočívá.

Dvě spisovatelky, jedna neúspěšná a druhá úspěšná, bývalé spolužačky a kamarádky (opravdu?) se po jedné párty cpou koláčky. Jenže tragédií osudu se ona úspěšná tím koláčkem udusí. Neúspěšná toho využije, moc dobře si vědoma, že její knižní debut dopadl neslavně, a čmajzne slavnější kolegyni její právě dokončený rukopis. Pochopitelně ho vydává za svůj. A je tu zápletka – ukradený rukopis a chlubení se cizím peřím.

Co může jednomu připadat jako „núúďa“, může jiný mít za zajímavé téma pro román. Přesněji, kdo by nebyl zvědavý na to, jak se autorce povede téma „protáhnout“ celou knihou (351 stran), aniž by čtenáře nudila tak „banální zápletkou“ s ukradeným rukopisem. Podle ohlasů od renomovaných mistrů spisovatelského řemesla, jako je například Stephen King (a to už je nějaká persóna), se jí to však povedlo.

Skvělé čtení. Krimi, satira, horor, paranoia, otázky kulturní apropriace. […] Tuhle knihu jen sotva odložíte a velmi těžko ji vymažete z paměti. (Stephen King)

Ovšem vhlédnete-li do knihy hlouběji, dostanete hned několik „podtémat“ k zamyšlení. Například, úspěšná spisovatelka je, stejně jako autorka knihy, američanka čínského původu. Její neúspěšná kolegyně je bílá příslušnice „většinové“ společnosti a ukradený rukopis pojednává o roli čínských dělníků v první světové válce. Ten tedy „běloška“ doplní o své pasáže a vydává za své dílo. Neumí se však popasovat ani s čínskými jmény v něm, ani s pocity „přehlíženého“ národa. Ty z pozice příslušnice „většinové“ společnosti ani chápat nemůže. I proto se na podfuk přijde.

„Román Nažluto“ klade otázky, které při vydávání knih neustále rezonují, otázky reprezentace současné tvorby: Kdo může jaké příběhy vyprávět? Z jaké perspektivy? A jakou roli přitom hrají původ, sexuální orientace, pohlaví nebo barva kůže? (www.swr.de)

Takže jak vidíte, v knize nejde jen o jakousi moralitku o plagiátu, nýbrž se v ní řeší skoro existenciální otázky současného světa.

Rebecca F. Kuang je ve Spojených Státech mega úspěšnou autorkou. Začínala s fantasy, ale současný záběr jejích příběhů je celospolečenský. A protože je jí teprve 28 let, máme se zřejmě ještě od ní na co těšit.

Román „Nažluto“ vydalo nakladatelství Host v roce 2024. Do mé knihovny však přibylo německé vydání „Yellowface„, vydané nakladatelstvím Eichborn v roce 2023.

Rád chroustám jablka. Zejména v podzimním a zimním období. Možná se teď ptáte, co má jablko společné s knihami. Tak minimálně název, protože kniha „Winteräpfel“ (česky tedy „Zimní jablka„) je třetím listopadovým přírůstkem.

Německá autorka Heidi Knoblich v knize zpracovává životní osudy známé postavičky Schwarzwaldu Fanny Mayer, zvané též „Feldbergmutter“ (máma z Feldbergu). Ta vedla na začátku 20. století spolu se svým bratrem Carlem hotel „Feldberger Hof“ na nejvyšším vrcholku hor (jasně že Feldbergu, 1494 m.n.m.).

To by asi nebylo tak extra zajímavé, život jakési hoteliérky. Ovšem Fanny Mayer byla „duší hor“ a hlavně – byla průkopnicí lyžování a turistiky ve Schwarzwaldu. A to už tak prachobyčejné není, uvážíme-li, že třeba v našich českých poměrech se jako průkopníci lyžování uvádějí samí muži: Josef Rössler-Ořovský a feudál Harrach.

Autorka Heidi Knoblich se ve svém díle (záměrně píši díle, protože vedle knih píše i divadelní a rozhlasové hry) zabývá vlastně výhradě a jedině historií Schwarzwaldu. Takže taková regionální písmačka (napsal bych písmák, ale víte jak: gender je gender).

Knihu vydalo v roce 2015 nakladatelství Silberburg.

Viděli jste film „Ten, který tančí s vlky„? Kevin Costner v něm jako „bílá kůže“ zaujal domorodé Indiány natolik, že mu dali jméno. To hrdina další listopadové knihy, pokud by se někdy dostal do amerických prérií, by se po indiánsku zřejmě jmenoval „ten, který tančí mezi šibenicemi“.

Románové zpracování osudů skutečné figury Johanna Baptisty Herrenbergera, lidově zvaného „Konstanzer Hans“ „Der Galgentänzer“ (česky možná „Šibeničník“ – prostě „ten, který tančí mezi šibenicemi“), vypráví o nechavalně proslulém loupežníkovi, zloději a notorickém kriminálníkovi z městečka Oppenau ve Schwarzwaldu.

Jeho „sláva“ se nesla celým jihozápadem dnešního Německa a sahala až do dnešní Francie, do Alsaska. Tak široký byl záběr jeho raubířské bandy, která přepadávala, olupovala a okrádala od Bodamského jezera až po Ortenaukreis ve středním Schwarzwaldu. Žádný kupec, bohatý sedlák či měšťan si před ní nemohl být jistý. Ale na každého jednou dojde. A došlo i na Johanna Herrenbergera. Přestože se z dnešního pohledu jednalo o prachobyčejného kriminálníka, přitahuje jeho osud dodnes pozornost. Ostatně, Nikola Šuhaj byl také „jen“ sprostý delikvent a dokonce zběh, ale dodnes si jeho činy idealizujeme. I díky literatuře.

Autor knihy Thomas Binder je přesně takový typ písmáka jako výše Heidi Knoblich. Pídí se všem, co se historie Schwarzwaldu týká a píše o tom knihy. Tak jen houšť.

Román „Der Galgentänzer“ vydalo nakladatelství Badischer Landwirtschaftsverlag v roce 2022.

Více toho už v listopadu není. Ovšem blíží se Vánoce a něco mi říká, že se brzy utrhnu ze řetězu. Tak Šťastné a Veselé.