Kronika života „malého“ člověka, který to chtěl dotáhnout nahoru (a nebo také nechtěl). Případně také výcuc z našich dějin dvacáteho století bez příkras heroismu, čisté morálky a patosu hrdinů. Případně eroticko-živočišná studie prostopášností první republiky.
Vlastně název románu Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“ mírně mate. Hlavní hrdina, malý (postavou i postavením), bystrý prosťáček, bývalý číšník, jenž v knize vypráví svůj život, nikdy anglického krále neobsluhoval. Aristokrata a hlavu pomazanou však ano, jistého habešského císaře. Na otázku co je víc, zda africký císař, či král bývalé koloniální říše, vám román odpověď nedá. Na to si každý číšník musí přijít sám.
Hlavní hrdina knihy je „piňda“ v soukolí dějin. I jeho příjmení jej řadí k malým. Dítě. Pokud se vám někdo takhle představí po telefonu, určitě se vám hned nevybaví habán, kolohnát či lamželezo. Spíše človíček malého vzrůstu, neduživě slabého vybavení. Takový je i on, Jan Dítě, číšník s neutuchající pílí a vůlí dojít uznání. Být víc jen než slouhou dolévajícím prázdnou sklenici.
Jenže ono to není jen tak. Uznání není houska na krámě a koupit se nedá. Tedy to pravé. Falešné uznání si můžete vykoupit penězi či mocí. Svět se zcela zákonitě musí dělit na ty co „se mají“ a na ty, kteří pro ně pracují. Je to tak od nepaměti. Kdyby ne, byl bych hrozně zvědavý, kdo by čistil hajzlíky na vlakovém nádraží. Pracháči? Ti určitě ne. Ale pravé uznání se nedělí. To si buď zasloužíte, nebo právě ne. Bez ohledu na peníze či moc.
Člověk je však tvor nedokonalý. Každý z nás touží po uznání, pro mnohé je to přímo existenciální otázka. A po uznání touží nejvíce ti, kteří si sebou na svět přinesli nějaký handicap. Materiální či charakterový. Někdy i tělesný.
Bohumil Hrabal ©imago / Karel Kestner
Jan Dítě pracoval v oboru, kde se penězi nešetří. Naopak, tam se „mám peníze“ dává okázale na odiv. Svět hotelových restaurací, blyštivá směsice luxusu, drahého pití, kulinářské alchymie a samozřejmé diskrétní atmosféry, to bylo zejména za tzv. první republiky místo, kde se scházeli ti, jenž peníze měli. Peníze a vliv. Peníze a moc. Spoustu peněz, které generovaly jejich majiteli vážnost a úctu. I když si nic takového nezasloužil.
Pokud v takovém místě pracujete, „načichnete“ penězi také. Načichnete chutí je vlastnit. Alespoň střípek z nich, aby se ve vašem životě mohly odehrávat věci, které dnes a denně vidíte před sebou.
Toužil i Jan Dítě po penězích a podlézavé úctě? Ano, rozhodl se být bohatý, vážený. Jeho hlavní cíl to však nebyl. Snad toužil po penězích jako po prostředku. Jako zprostředkování toho, že bude brán vážně jako člověk. Ne jako bezvýznamný pikolík, neviditelná ruka, jenž přinese objednávku ke stolu a diskrétně doleje šampaňské.
Z výšky svých nevysoko položených očí, které opticky „povyšoval“ vysokými podrážkami botou a límcem kolem krku (známka toho, jak moc toužil po uznání), vnímal svět ve kterém pracoval. Byl přesvědčený, že onoho „uznání“ dojde skrze peníze. Kvůli své malé postavě, jenž byla (stejně jako mnohé jiné maličkosti) zpupně přehlížena. I kvůli svému původu polosirotka z poměrů, kde se přežívalo i díky proprděným podvlíkačkám obchodních cestujících (odkazuji na knihu a na nutnou zálibu babičky Jana Dítěte v rybaření odhozených svršků).
Svou kariéru začal hrdina románu na nádraží jako prodavač párků. Tady poprvé poznal, jaký je to pocit vydělat peníze. Jaký pocit to je, když se „lehce“ vydělané mince (přece jen Jan Dítě nepracoval v dole, ale roznášel po peróně uzeniny) a bankovky různých nominálních hodnot hromadí v kapse. Dávají svému majiteli pocit šťastné volnosti.
román „Obsluhoval jsem anglického krále“ ©peho
Uznání se však nedostavuje. Takových „hochštaplerů“, pouličních prodavačů, číšníků, co si plnili kapsy drobnými, měly dějiny oceány. A žádný z nich nebyl pro hrst penízků šťastný.
Z ulice (vlastně perónu) povýšil Jan Dítě rovnou do hotelové restaurace. Tedy místa, kde se scházejí velké peníze ve fracích. Arogantně přehlížejí „plebs“ v zákulisí a pokud se s někým takovým dají do řeči, musí se už jednat o prověřeného sluhu, jehož obličej si byly schopny zapamatovat. Pikolíků jako byl Jan Dítě, se taková pozornost netýkala. Ale hrdina románu trpělivě pracoval na svém vzestupu, přesvědčen, že jednou bude i on jedním z nich.
„Jseš tady pikolík, tak si pamatuj! Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Opakuj to!“ (z románu Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“)
A tak Jan Dítě rostl v prostředí, kde byl spokojeně nespokojený se svým postavením. Trpělivě a s úslužností pikolíka postavál v pozadí, pozoroval a snil, že jednou bude náležet ke smetánce, která před jeho očima vystavovala svou moc peněz a sem tam se oddávala smyslnostem s dívkami lehčích mravů. (Pokud zde mluvíme o smyslnostech, je třeba otevřeně přiznat, že v románu šlo přinejmenším o orgie).
Ono vůbec se v románu „Obsluhoval jsem anglického krále“ docela dost smyslní (napsal bych to přímo, ale co já vím v kolik hodin článek čtete). A ačkoliv smyslní (tedy souloží), nikdy to nepřekročí tenkou hranici mezi pornografií a erotikou. Ale až si román přečtete, možná by jste 30. léta chtěli také zažít. Pochopitelně ve fraku burziánů, jenž se před zraky diskrétně upozaděného (nezapomínejme, že číšník v takovém podniku musí být neviditelný a přesto být neustále po ruce) Jana Dítěte oddávali prostopášnostem s mladými dívkami.
„A pamatuj si ale taky, že všechno musíš vidět a všechno slyšet! Opakuj to!“ (z románu Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“)
Spolu s kariérním vývojem hlavního hrdiny románu (už ne pikolík, ale číšník) jdou ruku v ruce i dějiny. Ovšem ty velké, epochální, zůstávají v pozadí, případně v učebnicích dějepisu (ale mohli by jste si je oživit). V románu se však dotknou onoho malého „človíčka“ Jana Dítěte napřímo. Ano, ty epochální dějiny určují dráhy osudu, ale vypořádání se s ním, to je už na človíčkovi.
Hrabalova socha na náměstí v Nymburce ©peho
Jdeme tedy s hrdinou předvečerem druhé světové války, zřízením protektorátu i poválečným plíživým obratem země k diktatuře proletariátu a vládě jedné strany. Ale cíl Jana Dítěte se nemění – dojít uznání, být vážený a šťastný. A pokud bylo nutné pro to mít hromadu peněz, tak být i bohatý.
Přes různé životní i erotické eskapády první republiky (došlo i na obsluhování monarchy, ale anglický král to nebyl) se Jan Dítě poprvé ocitl tváří tvář svému osudu (a dějinám), když poznal svou jedinou lásku (alespoň o jiné v románu není řeč) Lízu. Líza je však sudetská Němka a jako taková v přeprotektorátní Praze osoba nepřátelská.
Ale na to Jan Dítě nemyslel, když se s Lízou začal stýkat a hrdinsky se jí před „svými“ (ano, před Čechy) zastával a ji bránil. Měl pocit štěstí a uznání. Toho se mu mezi „svými“ nedostalo; pro ně byl stále jen „malý“ pikolík v pozadí. Když v roce 1939 nacisté znásilnili republiku a začlenili ji do své tisicíleté Říše (ta se však smrskla na ubohoučkých 12 let), hledal Jan Dítě štěstí a uznání u nich. I kvůli Líze.
Co by jednomu mohlo připadat jako vlastizrada (a dnes by byl Dítě k sebevraždě dovláčen sociálkami), můžeme v románu číst jako logické vyústění číšníkových snah a naplnění jeho předsevzetí. Ani kdyby tušil, že tisíciletá Říše bude mít jen jepičího trvání, nejednal by jinak. Ale brát Dítětovo přeběhnutí k okupantům jako vyčůraný postoj kolaboranta je zcela mimo mísu. Lízu skutečně miloval a pranic nezáleželo na její národnosti. I to, že jejím prostřednictvím hodlal dojít „obyčejného“ člověčího uznání, je logické přesně podle mustru: když ne u vás, tak u nich.
Ovšem všechno, co se v Dítětově životě doposud nedařilo, se nedařilo dál. Ukázalo se, že jeho noví „svoji“ mají stejný postoj k přezírání člověka v něm jako jeho staří „soukmenovci“. U nich platilo, že nemáš-li love brachu, nejsi nic. U jeho nových „přátel“ z Říše se k tomu ještě přidalo rasové přezírání. A Líza se stala fanatickou stoupenkyní nového režimu. Dost důvodů k nešťastnému konci. Čehokoliv.
Ale Jan Dítě jde dál za svým cílem. Krutá náhoda na konci války mu do rukou přihrála velký majetek. A další náhoda, pro změnu ze šťastné hvězdy, mu zaručila beztrestnost za jeho život během protektorátu. Z pikolíka se stak vážený hoteliér. Vážený a bohatý.
Ovšem typům jako je Jan Dítě dá život vždy jen na chvilku „líznout smetany“. Přišel vítězný únor roku 1948 (komouši ho psali s velkým písmenem, já komunista nebyl, tak proto s malým) a ten učinil přítrž demokratickým choutkám osvobozené republiky. Opět nešťastný konec? Či snad tragický? To neznáte Jana Dítěte.
On nese svou „trágu“ tak jak žil, prostě obyčejně. Nepouští se do podvracení nové rudé republiky, či pokusů o ilegální přechod hranic. S mírnou (spíše však s umíněnou) pokorou znovu přijímá rány osudu. A zraje pro konečný, šťastný konec.
„kočindy“ na zastávce „Hrabalova“ v Kersku ©peho
Z pikolíka, číšníka, „kolaboranta“ a hoteliéra se stal cestář na poslední výspě někde na Šumavě. V polorozpadlém baráku po odsunutých Němcích (ironie osudu?) nastala konečně šťastná etapa Dítětova života. Na samotě, s několika zvířaty, které mu dělají společnost, se hlavnímu hrdinovi konečně volně dýchá. Už nepotřebuje uznání ostatních. Našel svůj smír se svým životem, sebou samým a konečně i s lidmi. Howg a konec. Ten šťastný.
Ačkoliv se román „Obsluhoval jsem anglického krále“ může zdát malinko jiným než ostatní Hrabalovy knihy, i z něj prýští ono autorovo „pábitelství“. Všechno co by vás po přečtení románu mělo napadnout je, že štěstí je zdánlivě obyčejná věc. Ale každý z nás ho chceme mocí mermo. I ten vnitřní mír, který se ve vás rozlije, když konečně pochopíte, že jste svého štěstí došli. Třeba i v roztrhaných botách, na šumavské samotě.
Román byl zfilmován Hrabalovým „dvorním“ režisérem Jiří Menzlem. Stejnojmenný film z roku 2006 získal Českého lva a zařadil se k dalším výjimečným Menzlovým adaptacím Hrabalova díla.
Kniha „Obsluhoval jsem anglického krále“ poprvé vyšla v roce 1971. Nejprve v zahraničí, v Československu ilegálně (čili na tajňačku) v roce 1982 v Jazzové sekci a až po roce 1989 se román mohl vydávat oficiálně. I to mu v mých očích propůjčuje punc čehosi výjimečného.
Ten letní měsíc, kdy jsem tento text psal, jsem žil pod dojetím „umělé vzpomínky“ Salvadora Dalího a Freudova „uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči“. (Bohumil Hrabal v knize „Obsluhoval jsem anglického krále“)
Přečteno vydání z roku 2012, vydaném v nakladatelství Mladá fronta.
