Zářijové knižní obložení: něco mezi poetickým cestopisem, kritickou lyrikou a krvavým příběhem

Srpen je dávno v dáli, čas dovolených a líných letních odpolední vystřídalo nevyzpytatelné září. Jednou lilo, jindy svítilo sluníčko, teploty vzduchu padaly a zase stoupaly a listy stromů se pomalu obarvovaly do podzimních barev. V prvním měsíci po letních radovánkách bylo prostě všelijak. Ale čas na knihu, ten se dá najít vždy. A jaké knihy tedy přibyly v září do mé knihovny?

Vsadím se holenkové, že už jste jste doufali, že vás žádným knižním obložením neoblažím. Že dodržím svůj slib, důsledně budu číst doposud nepřečtené svazky (kterými jsem se „obložil“ v posledním půl roce) a nechám vás i pošťáka vydechnout. Inu, tak snadné to mít se mnou nebudete. Uznávám sice, že mám sakra zpoždění, ale to mají vlaky na železnici také a nestřílí se z toho. A co třeba zrušené lety (když už byl ten čas dovolených)? Leteckým společnostem to také projde, tak snad pro jedno zpožděné knižní obložení nebude pro jednou hned zle. Měl jsem pro to pádné důvody, onemocněl jsem nedostatkem času (jo času, líný jsem byl). Tak tedy hbitě do představování zářijových knih.

Opravdu si myslím, že budu napaden zvláštním druhem ztráty jakékoliv soudnosti, co se knih týká. Beru to šmahem, od klasiků po modernu, rozptylem přesnosti svátečního střelce. Od Yrsy Sigurdardóttir, přes Remarqua, bratry Mannovi k Hrabalovi. Od thrileru (hororu), krimi, současný román až k básním Ericha Kästnera. Jakmile se mi padne do „oka“ příběh (respetive jeho anotace), neváhám a objednávám. Nejsem tedy vyhraněný žánrem, ale zajímavostí obsahu a jeho formou (ostatně, takhle to mají všichni čtenáři. Tím jsem si jistý). Snad jen „červenou knihovnu“ si s dovolením odpustím.

Při mém pověstném rozptylu tedy asi není divu, že když jsem v jednom literárním podcastu uslyšel o knize německého klasika Heinricha Heineho (1797 – 1856) „Cesta Harcem“ (vydalo nakladatelství Academia v roce 2020), zachtělo se mé literárně rozverné duši ji vlastnit. A pochopitelně i přečíst (vážně jsem na okamžik zauvažoval zda raději vlastnit, či číst – příznaky mánie?).

Knížečka to není tlustá (jak zdrobnělina naznačuje), bratru nějakých 152 stran interesantního textu o klasikově turistické túře do pohoří Harc v Německu. Heinrich Heine se prostě jednoho dne sebral, sbalil outdoorové vybavení a vyrazil. Pěšky pochopitelně, tehdy úplně ten nejrozšířenější prostředek mobility. Zvláště u chudého studenta, kterým spisovatel v době sepsání tohoto cestopisu byl. A právě díky této knize byl Heinrich Heine „nakopnut“ ke skvělé kariéře spisovatele.

V knihovně mé však „nepřistálo“ zmíněné české vydání knihy. Věren svému přesvědčení, že k dokonalému porozumění a pochopení spisovatelovy duše je nejlepší číst jeho díla v originále, jsem pošťáka obtěžoval donáškou německého originálu „Die Harzreise„, vydaném nakladatelstvím Anaconda v roce 2010.

Máme tedy podzim v plném rozpuku, přesto mnozí z nás již mají hlavu plnou Vánoc (minimálně podle letáků všech možných hypermarketů soudě). A potažmo i zimy, kterou si představujeme (každý rok marně) pohádkově zasněženou. Tímto „oslím můstkem“ jsem se dostal k dalšímu zářijovému „kousku“, se kterým se musel chudák pošták vláčet k mé poštovní schránce (já doufám, že to byl on. Kdyby ona, měl ještě více hryzajících výčitek). A zůstal jsem i u Heinricha Heineho, neboť dílko „Německo. Zimní pohádka“ je také z jeho pera.

Hodně zjednodušeně lze říci, že se také jedná o cestopis. Byť v básních (ano, celých 129 stran lyriky), popisuje Heinrich Heine svou z Paříže do Hamburku (tedy přes notnou část tehdejšího Německa). Ale chyba lávky! O cestování tu vlastně nejde. Spisovateli leží na srdci úplně jiné věci. Třeba ty politické.

Kniha je něco jako jakýsi druh obžaloby tehdejších politických poměrů v zemi (klasicky: nesvoboda a cenzura. K tomu se autor „otírá“ i o militarizaci společnosti), jenž mu, jako německému židovi a volnomyšlenkářské duši, stěžují život. Takže nejde o žádné selankovitě barvotiskové obrazy z rurálního života zasněženého Německa.

Český překlad knihy je už notně zastaralý, vydalo ho Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1956 (tento nakladatelský dům znát asi nebudete, co? To bylo už dávno, za tuhého socialismu u nás..). Pro „potřeby“ mé knihovny však dobře posloužil německý originál „Deutschland. Ein Wintermärchen„, vydaný nakladatelstvím Insel Verlag v roce 2013.

A do třetice Heinrich Heine. Ačkoliv tentokrát ne jako autor, ale jako objekt a středobod knihy. Doposud jsme mluvili o cestopisech (případně lyrice), kniha „Heinrich Heine“ je prostou biografií německého klasika, sepsanou Josephem A. Krusem a vydaném nakladatelstvím Suhrkamp v roce 2005. Česky kniha (zatím?) nevyšla.

Ani tentokrát se nejedná o nic „tlustého“, cirka 160 stránek textu o životě a díle Heinricha Heineho. A to dokonce v úsporné, tedy základní formě pro ty, kteří chtějí být informováni, ale nechtějí jít až na samé dno vědění (čili to pravé pro mě).

Autor Joseph A. Kruse je ředitelem Institutu Heinricha Heineho (čili opravdový „zahradník“, ne „kozel“) už od roku 1975 (!). Mimo jiné je i honorárním profesorem na Univerzitě Heiricha Heineho v Düsselforfu. A pochopitelně, je autorem mnoha stran textů o Heinrichu Heinem…(kdo by čekal detektivky, že?).

Poslední knihou měsíce září je (konečně se dočkali, příznivci napětí) „obyčejná“ detektivka „Tannenruh“ z pera německého autora Williho Kellera. To je vlastně starý známý, neboť v červnovém knižním obložení jsem představoval jeho jinou krimi „Finstergrund„.

„Tannenruh“ je pochopitelně také detektivka (co jiného by jste od Williho čekali). I v ní opět vyšetřuje komisař Berger se svou kolegyní Tamarou, co jiného než vraždy (nevím, jak by se Kellerovi čtenáři tvářili na knihu o daňových únicích). A vyšetřují opět tady u nás, ve Schwarzwaldu. Čili regionální a napínavé. Co více chtít pro studené a tmavé podzimní podvečery? Napětí, svařák,chipsy a komisaře Bergera!

Willi Keller byl již představen už ve zmíněném červnovém knižním obložení, tak jen ve stručnosti. Jako bývalý zprávař z veřejnoprávní televize má k psaní zřejmě blízko a kromě detektivek je velmi zběhlý i pověstech ze Schwarzwaldu, které sbírá a literárně zpracovává. V malíku má i místní historii. Tedy regionalista každým coulem.

Knihu „Tannenruh“ vydalo nakladatelství Gmeiner v roce 2020. Česky sicher nevyšla. A pokud by vyšla, nesla by zřejmě název „Ve stínu jedlí“ (vlastní překlad).

A to je vše. Upozorňuji, že pro září. Tak se buďte natěšení.