Žít Kunderu? Kniha smíchu a zapomnění – román Milana Kundery v dojmech nevzdělaného čtenáře

Kniha smíchu a zapomnění, román Milana Kundery v dojmech čtenáře, který má jen matný dojem o postmoderně, přesto se knihou prokousal na konec. Někdy to šlo ztuha, jindy máslovatěji, někdy to klouzalo vpřed, jindy měl laskavý čtenář pocit, že se smeká na začátek. Ale zpráva dne zní: dočteno!

Milan Kundera se stal mým téměř mateřsky oblíbeným spisovatelem po přečtení románu „Nesnesitelná lehkost bytí“ (nakladatelství Atlantis v roce 2015). Už předtím jsem se však prolouskal jinou Kunderovou knihou „Žert“ ( Atlantis v roce 2016). Měl jsem totiž jakousi intelektuální potřebu ukázat světu, že jsem už jako čtenář na takové úrovni, že si s klidem anglického gentlemana střihnu Kunderu jako prd. A „Žert„, jakožto jeho v Česku „mediálně“ slavnější román (možná nejslavnější) byl první na ráně. Pro povrchního čtenáře té doby (myšleno mě) stačilo tedy píárko knihy v médiích. Ovšem hlavní popud, byla ona touha ukázat se světu jako (už) intelektuálně vyspělý čtenář obroditel. Vodítkem mi však nebyla znalost Kunderova díla (vždyť jsem s ním teprve začínal), ale jiné médium.

Film „Žert“režiséra Jaromila Jireše z roku 1968 (čili režisér se s vymýšlením názvu nepáral) proslavilo mnohem více věcí, než jen pouhé zadaptování prvního a hned slavného románu Milana Kundery. Kromě skvělého obsazení plejádou nezapomenutelných herců, výborného scénáře a režie, mu tu nejlepší pečeť kvality dal sám tehdejší bolševický režim, který film zavřel do trezoru (do pomyslného – film prostě nesměl do kin). Jaksi se mocipánům nelíbilo, že se v něm poukazuje na blbou a veskrze nesvobodnou dobu stalinismu v Čechách skrze jeden nevyřízený účet mezi dvěma soudruhy a jednou soudružkou. Pochopitelně se tehdy začalo i na autora předlohy Milana Kunderu nahlížet velmi kritickýma očima a o chvilku později mazal do trezoru i spisovatel.

To jsem už tedy přicházel moravskému bardovi na chuť (Kundera se narodil v Brně, tak tedy „šalinó na prýgl“), jenž nebyla ani za zbla poznamenána jen pouhou potřebou tvářit se před světem jako veskrze intelektuální čtenář. Důkazem budiž mé nadšení pro román „Nesnesitlená lehkost bytí„. Jím skončila doba hájení, tedy možnosti Kunderu odložit a nechat ho „jiným“ čtenářům. Kundera u mě definitivně zvítězil.

I „Nesnesitelná lehkost bytí“ byla zfilmována; film jsem viděl, ovšem to už nebylo takové wau! jako Jirešův snímek. Z různých důvodů, a nechci tu vůbec poukazovat na americkou produkci. Ale možná shodou okolností Kundera už od té doby nepovolil byť jedinému svému dílku jakoukoli adaptaci. Hrdý a pyšný to bard, pevných moravských to zásad.

„Kniha smíchu a zapomnění“ (nakladatelství Atlantis v roce 2017) se však laskavému čtenáři obou předchozích románů začala malinko „drolit“ pod rukama. Když už jsem si myslel, že jsem na takové výši, že chápu Kunderovy myšlenkové pochody, mé nadšení bylo rázem zchlazeno. Ačkoliv lze chápat Kunderův nezájem být jako ostatní, v jednotlivých dílech knihy (celkem sedm) může našinec jednoduše ztratit nit.

Naštěstí pro čtenáře platí, že Kundera ve většině svých knih ženami, muži a jejich vzájemnými vztahovými i erotickými propletenci nešetří. Ty jsou v popředí románové fresky. Na pozadí pak běží dějiny ovlivňující ony propletence a jejich aktéry. Díky „popředí“ Kunderových děl, tedy ženy, muži, postel i sex, se lze dostat Kunderovi na kobylku. Výhodou pak je, když má čtenář povědomí o nedávných dějinách naší země, případně je sám prožil (viz ty dějiny na pozadí). To potom kniha „klouže“ rychleji a čtenář snázeji pronikne do nitra románu (co tím chtěl Kundera říci?“ – ale na druhé straně, musel tím něco říci?).

I v románu „Kniha smíchu a zapomnění“ jde o ženy, muže, trochu lásky, trochu souložení, trochu emigrace, trochu smíchu (jak jinak!), trochu nesvobodné skutečnosti, něco málo snů i stesků a o beranici. I zde jde o „vypořádávání“ se s hnusným, veskrze nesvobodným režimem socialistického Československa, který člověka nutí pasívně přijímat jeho „(ne)slasti“, prdět v noci pod peřinou strachem a stydět se sám před sebou pokaždé, když se ráno podívá do zrcadla (ale, chápu to dobře?).

Román je členěn na sedm dílů. Některé z nich se vzájemně prostupují motivy i způsobem vyprávění. Není to sedm kapitol „smíchu a zapomnění“. Je to jakési uskupení sedmi studií „žalostného“ života jeho hrdinů a jejich pohnutek, vše zastřešené nepevnou románovou formou. V doslovu knihy píše Sylivie Richterová o potmoderním románu. Tím si však laskavý čtenář (tedy i já) nemusí lámat hlavu. Zmíněná paní je mimo jiné literární vědkyně a jejímu jazyku my obyčejní smrtelníci nerozumíme. Nebo jen málo (ne, nelžeme sami sobě – nerozumíme). Na čtenářovi je, aby četl a na literárních vědcích, kriticích a znalcích zůstává, aby vysvětlili, co si přečetl.

První díl románu „Kniha smíchu a zapomnění“ Ztracené dopisy vypráví právě o milostných dopisech, které psal hlavní hrdina své bývalé lásce a chce je získat zpět. Ve svých vzpomínkách ji vlastně nikdy upřímně nemiloval i proto chce definitivně zpět kus svého života i citů, které jsou v nich popsány. A chce je zničit (vyhodit), aby nemohly už nijak „kontaminovat“ jeho nynější život. Protože co není definitivně zničeno, ale jen kdesi „na čas“ pohřbeno, může mít pro hrdinu fatální sakra následky. Stejně jako Clementisova beranice (nechápete? přečtěte si).

Je rok 1971 a Mirek říká: Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění. (Z románu „Kniha smíchu a zapomnění“)

Druhý díl má skoro něžný název Maminka. Ze všech sedmi dílů je právě tento možná s“nejerotičtějším“ nábojem (ačkoliv záleží na vkusu a zkušenostech), samozřejmě ne prvoplánově. Při čtení se tedy čtenář může dostat do rozpaků s červenáním, jinému však mohou řádky poskytnout námět na zpestření manželského života. Jen by u toho neměla být maminka (případně tchyně, ale to vyjde nastejno).

Už v prvních týdnech se mezi Karlem a Markétou rozhodlo, že Karel bude nevěrný a Markéta se s tím smíří, že však Markéta bude mít právo být tou lepší a Karel se bude před ní cítit vinen. Nikdo nevěděl lépe než Markéta, jak je smutné, být tím lepším. Byla tím lepším jenom proto, že jí nic jiného nezbývalo. (Z románu „Kniha smíchu a zapomnění“)

Díl třetí nese panensky nepohoršující, nevinnou bělostí zářící název Andělé. Po předchozím díle, který se naopak s neviností ve všem rozcházel (viz „hříšně“ požitkářské nitro jeho aktérů), může čtenář už z názvu dílu doufat ve zpětnou mravní obrodu. To by však neměl zapomínat, že ďábel (leckdy skrytý v detailu) byl také andělem. A tak na nosném proudu absurdního dramatu Eugèna Ionesca „Nosorožec„, rozepisuje Kundera příběh nepochopení, smíchu, tance, okupace, normalizace, nerozvážného nadšení i koženě tvrdých, nesvobodných 50. let. A ponižující perzekuce vlastní důstojnosti.

Taky jsem tančil kolo. Bylo jaro roku 1948, komunisté právě zvítězili v mé zemi, socialističtí a křesťanští ministři utekli za hranice a já se držel za ruce nebo kolem ramenou s jinými komunistickými studenty, dělali jsme dva kroky na místě, jeden krok vpřed, vyhazovali jsme nohy nejdřív na jednu a pak na druhou stranu a dělali jsme to skoro každý měsíc, protože jsme pořád něco slavili, nějaké výročí nebo nějakou událost, staré křivdy byly napravovány, nové křivdy byly počínány, továrny byly znárodněny, tisíce lidí šlo do vězení, lékařská péče byla zdarma, trafikantům zabavovali jejich trafiky, staří dělníci odjížděli poprvé na zotavenou do zkonfiskovaných vil a my jsme měli na tváři úsměv štěstí. Pak jsem jednoho dne něco řekl, co jsem neměl říci, vyloučili mne ze strany a musel jsem odejít z kola. (Z románu „Kniha smíchu a zapomnění“)

Tamina, čtvrtý díl románu „Kniha smíchu a zapomnění“ je opět příběh o dopisech, ale také o bolestném nezapomnění ve světě bez domova. Ne, není to příběh o bezdomovcích, „bez domova“ může být i člověk na nedobrovolně dobrovolném tripu mimo hranice zájmů komunistů. A to je právě Tamina, jenž emigrovala z komunistického ráje (viz paralela – Kundera také emigroval), aby se stala člověkem bez domova. Zem, v které teď žije, k ní promlouvá chladným jazykem nepochopení a povrchní lítosti, zem, kterou opustila, pro ni ztratila vroucnost mateřské náruče. Přesto Tamina stojí o své vzpomínky, které v ní zůstaly.

Za páté se díl jmenuje „Lítost“ a pojednává (světe div se) o lítosti. O sobeckém litování sama sebe. Lituje se student, že nedosáhl u dívky (ženy) svého, ač se tak snažil. Lituje se žena (dívka), že nepoznala upřímnou a čistou lásku. Jiný studentík zuří a lituje se, že jeho dívka plave rychleji než on. K tomu schůze básníků a máte v tom malinko guláš. I laskavý čtenář měl, ale zásadní poem dílu je ona sobecká lítost.

Lítost funguje jako dvoutaktní motor. Za pocitem trýzně následuje touha po pomstě. Cílem pomsty je, aby se partner ukázal stejně ubohý. Muž sice neumí plavat, ale žena zpolíčkovaná pláče. Mohou se tedy cítit rovni a pokračovat v lásce. (Z románu „Kniha smíchu s zapomnění)

A pomalu se laskavý čtenář pročetl až k finále. Předfinálový díl s názvem „Taminina smrt“ se vrací k emigrantce Tamině ze čtvrtého dílu. Co jí umřel manžel, zůstala sama se vzpomínkami na něj i na jejich lásku. Když však umřel i její otec, začaly umírat i vzpomínky. A toho se Tamina děsila. I proto opustila místo kde žila, aby se je vydala hledat. A nakonec zemře i ona….

Chtělo by se mi napsat, jak Kunderovi v tomhle punktu rozumím. Snažíme se o obsáhnutí „vesmíru“, ale nevidíme své nejbližší okolí. A uvědomíme si ho, až když umře.

Člověk ví, že nemůže obejmout vesmír s jeho slunci a hvězdami. Mnohem nesnesitelnější mu připadá, že je odsouzen minout i druhé nekonečno, to blízké, které je na dosah. (Z románu „Kniha smíchu a zapomnění)

Následuje finále „Knihy smíchu a zapomnění„. Díl sedmý nese název „Hranice„. A hádejte o čem je? No ano, bingo! O hranicích. O hranicích mezi mužem a ženou, mezi správnými a nesprávnými názory. O hranicích mezi tím, co je přijatelné a co je už za čarou, o hranicích mezi smrtí a životem. O hranicích mezi láskou a sexem (ale ano, Kundera má ve svých románech ono pozadí a popředí – pro čtenáře laika je určeno popředí, pro intelektualistu pak pozadí i s konzumací popředí). O hranicích mezi strnulou a vážnou důstojností a bláznivou uvolněností směšnosti.

Proč se mu neustále zjevuje ta představa hranice? Říká si, že je to tím, že stárne: Věci se opakují a každým opakováním ztrácejí kus svého smyslu. Anebo lépe řečeno, ztrácejí kapku po kapce svou vitální sílu, která smysl automaticky předpokládá, aniž se po něm ptá. Hranice znamená tedy podle Jana maximální míru přípustné opakovatelnosti. (Z románu „Kniha smíchu a zapomnění)

Představovat Milana Kunderu je možná nošením dříví do „literárního“ lesa. Ačkoliv si dokáži představit, že mladší ročníky, odkojené thrillery, detektivkami, fantasy a jinými „masovými“ žánry dneška, mohou mít problémy si vzpomenout na nějakou Kunderovu knihu. Ale ono to ani není potřeba. Proč také, každý ať si čte co se mu líbí. Ani neplatí, že čtením Kundery zvýšíte svůj sexappeal a stanete se přitažlivějšími. Kunderu prostě musíte žít. Třeba jako Brno.