Apríl? Ale kdepak, to dubnové knižní obložení klepe na dveře!

Konečně jsme se dočkali a něco hodně podobného jaru je za oknem. Sranda z apríla a velikonoční zajíček nám připomínají, že jsme se přehoupli do té krásnější (a prý teplejší) části roku. A s jarem je čas na nové knihy!

Jak jinak, to není apríl. I tento jarní měsíc se objevuje v lidové pranostice v souvislosti s nestálým (aprílovým) počasím, které nabádá zimomřivce k důslednému topení v kamnech, za které si potom vleze. Pamatujte, „březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem!“ Tak velí zkušenosti předků.

Jenže ona doba, kdy v dubnu předkové naši se po rolích s pluhem proháněli, a třásli se zimou, je dávno pryč. Dnes máme poněkud tepleji (až to mnozí vidí jako apokalypsu světa), pluhy táhnou hypermoderní traktory, předkové jsou převážně zpopelněni a kamna jsou na ústupu. Škoda, s dobrou knihou za kachlovými kamny musí být úžasně. Ačkoliv je duben brán jako měsíc dětské literatury, v knižním obložení jsem zatoužil po dospělé literatuře (neplést však s literaturou pro dospělé). A to dokonce po výběrově hodnotné. Však posuďte sami.

Nejdříve však začnu smutnou zprávou. Pro příznivce literatury (s širším záběrem než jsou jen fantasy či thriller) tedy určitě. Třináctého dubnového dne zemřel Mario Vargas Llosa, peruánský spisovatel, držitel Nobelovy ceny za literaturu. Tak a teď na vás nechám chvilku toto sdělení působit, schválně co to s vámi udělá. No, vážně si nedělám iluze o tom, že by nás byla drtivá většina, co Llosu a jeho dílo zná, ačkoli v intelektuální partičce vzdělaných lidí se mnozí budou zdrženlivě za znalce vydávat, aby neupadli do podezření, že čtou jen brak. A víte co, já se přiznám bez mučení. Než jsem si přečetl zprávu o Llosově úmrtí, neměl jsem ani tuchu, že někdo takový existuje. Holt cesty čtenářova osudu jsou nevyzpytatelné a stále je co objevovat.

Jelikož jsem svého času byl jiskrou (pozdější generace si musí vygůglit o co go) a ta byla zvídavá, po přečtení smutné zprávy jsem se rozhodl přečíst si nějaký vzorek z Mistrova díla. Volba padla na netlustou knihu (jde přece jen o první seznámení a hodlám si udělat rychlý úsudek) „Kdo zabil Palomina Molera?„, román z roku 1986.

Z anotace knihy jsem se dozvěděl, že v románu půjde o vraždu. Provinční zpěvák bolera (ne tedy tanečník), nevýznamný mladík Palomino Molero je nalezen mrtev. Punkt a vyšetřuje se. Jenže ono to vyšetřování nebude tak úplně jednoduché. Jde tu o „typické“ latinskoamerické vztahy, kde ruka ruku myje a korupce je všudypřítomná. Ke všemu měl Palomino zřejmě pletky s dcerou místního pohlavára, mocného muže, který má styky všude (viz ona korupce a ruka ruku…). Takže žádný lehký úkol pro policisty, dostat se místnímu váženému prominentovi pod kůži. Potud tedy anotace románu na předsádce knihy. Víc o tom nevím a těším se na ponor (do díla, ne do Bodamského jezera).

Mario Vargas Llosa (1936 – 2025) byl peruánský spisovatel nemalého významu. Jak už bylo výše uvedeno, jako držitel Nobelovky za literaturu ani nevýznamným být nemohl. Ale to lze posoudit až po přečtení alespoň malého vzorku z jeho díla. Bez toho je to jen mlácení prázdné intelektuální slámy. Ale obecně platí, že ne každý čtenář ocení velikost ducha takového velikána. Přesněji, jsou čtenáři, kteří raději „brak“. Ovšem to je přirozené a dokonce bych řekl i žádoucí. Ne každý spisovatel dostane Nobelovku, ale to neznamená, že je špatný. Vždy jde o příběh a čtenářovu identifikaci s ním (autorova vlastní téze).

Česky kniha nevyšla. Vážně jsem ji nikde v řeči rodné nevygůglil. Ale pro lačného čtenáře lze docela dobře použít slovenský překlad z roku 2002 „Kto zabil Palomina Molera?“ vydaného nakladatelstvím Slovart. Já jsem sáhl po německém vydání „Wer hat Palomino Molero umgebracht?“ vydaném nakladatelstvím Suhrkamp v roce 2022.

A jízda hodnotnou literaturou pokračuje. Když už jsem si objednal Llosu jakožto záruku vpravdě intelektuální potravy pro mou thrillery okoralou duši, dostal jsem takový ajfr, že jsem si do balíku k němu nechal přibalit i mnou dlouho odkládaného autora. Není jím nikdo menší než Paulo Coelho!

Narozdíl od Maria Vargase Llosy jsem o brazilském spisovateli měl nějaký ánunk. Jakožto nadšenému čtenáři mi jeho jméno (tak jako to Peruáncovo) neuniklo, ale než jsem se „dokopal“ k tomu něco si z jeho díla i přečíst, trvalo to roky a jiný spisovatel (Llosa) musel mezitím zemřít.

Jisté je, že Paulo Coelho se stále živoucím autorem a možná proto ještě nedostal „Nobelku“. Ovšem podíváte-li na internet, heslo Coelho, zjistíte že jiných ocenění má spisovatel „neúrekom“. I v jeho případě jde o „intelektuálně, společensky“ oceňovanou literaturu, o jejíž obsahu můžete směle konverzovat i nejzapadlejším koutě kdejaké, i té pražské, kavárny. (Jednoduše, nejde o žádné „béčko“).

Konverzace o duchu literatury však čtenář rád přenechá kritikům a lidem mající potřebu vypadat intelektuálně na úrovni a sám se soustředí na příběh. Ten určuje zajímavost knihy, ne klábosení „intoušů“.

Jak pevně věřím, „Veronika se rozhodla zemřít“ bude na seznámení s Brazilcem to pravé ořechové (ačkoliv zasvěcenci preferují „Alchymistu„). Příběh dívky, která si připadala na světě tak zbytečná, že se rozhodla sama se sebou skoncovat. Téma k zamyšlení, vždyť kolik z nás si někdy pomyslelo to samé (lepší, kdybych se nenarodil – radši kdybych nebyla atd). Jak to vyřeší Veronika uvidím. Ale doufám v happyend!

Román „Veronika se rozhodla zemřít“ vyšel poprvé v roce 1998, u nás jej má v „gesci“ nakladatelství Argo, které jej naposledy vydalo v roce 2021. A já budu Veronice držet palce (aby se nezasebevraždila, pochopitelně) u německého vydání „Veronika beschließt zu sterben“ z roku 1998 z nakladatelství Diogenes.

Když už tedy v dubnu intelektuálně a ne „brakově“ (ale fuj, to slovo čtenář nezná – jsou jen dobré a méně dobré knihy), pak i poslední přírůstek tohoto měsíce rozhodně nezapadá do šuplíku knižního mainstreamu (krimi, thriller a fantasy kam se podíváš). „Der Fragenbogen“ od Ernsta von Salomona je vším, jen ne napínavou oddechovkou pro slunečné dny strávené na pláži nějakého přímořského letoviska.

Ale pozor! Nejedná se ani o nudné čtivo, alespoň podle anotace románu. Možná mnohem zajímavější (a nutící k hlubokému zapřemýšlení nad člověkem samým) než tisíc proslovů oblíbeného politika. Ne, ani žádná „kavárna“ a řeči o coby kdyby. Bohužel, drsná realita Německa (Evropy) 30. a 40. let.

Ano, v románu „Der Fragenbogen“ (česky bychom to mohli přeložit jako „Dotazník„) autora Ernsta von Salomona (1902 – 1972) se popisuje období národního socialismu v Německu a poválečená „denacifikace“ země. Prostřednictvím souboru otázek, které hrdina románu dostal ve vězení od „spojenců“ k zodpovězení (obvyklá praxe u zajatých či zatčených, kteří se režimem nějak, třebas i jen zdánlivě, zapletli a spojenci tak chtěli zjistit míru jejich zapletení), vypráví Ernst von Salomon vlastně svůj život v období před, během ní a po světové válce. Takže taková „obhajoba zaprodance“?

Asi ne tak úplně. Stejně jako v každém nedemokratickém režimu se kromě mnohých fanatiků a vychcánků, kteří takový režim plně podporovali (protože si tím třeba hojili svoje mindráky), se mnozí další profilovali tak nějak polovičatě. Režim jim vlastně nevyhovoval, ale měl se dobře. Třeba. Nebo neměli odvahu „čůrat proti větru“ a tak plynuli s davem. Ale byli mezi nimi také ti, kteří tušili, že takový režim není to pravé ořechové, ale cokoliv jiného (třeba vláda komunistů) by pro ně bylo ještě méně přijatelnějšího. A zřejmě někam sem patřil i autor románu, Ernst von Salomon.

Román spatřil světlo světa poprvé v roce 1951 a měl ohromující úspěch. Stejně však vzbudil mnoho kontroverzí, neboť autorovi mnozí přehazovali, že čtivou formou obhajuje sám sebe a dělá si alibi za věci, které se po porážce nacistického Německa staly hodny kriminalizace či alespoň morálního pohrdání a vyloučení z demokratické společnosti. Vždyť Ernstík byl například za Výmarské republiky docela nadšený terorista (pochopitelně pravicový). Nebo minimálně byl členem takového „zájmového spolku“.

Česky román nevyšel. Možná je to škoda a i našinec by si zasloužil vhled do myšlení člověka v době vražedné diktatury, která se notabene dotkla (a to tragicky) i našeho národa. Ale my u nás měli vlastní „vládu jedné strany“ a četli jsme nepřeberné množství textů jejích exponentů, kteří zřejmě nikdy nic nepochopili. Takže zabývat se ještě rozporuplným osudem nějakého německého spisovatele, je nošením dříví do lesa.

Já ho však nosit (to dříví) budu docela ochotně a knihu, vydanou v roce 2021 nakladatelstvím Rowohlt, jsem si zahrnul do svého čtecího plánu pro zbytek roku.

Tím tedy končí můj knižní „výběr“ měsíce dubna a už se chystám na ten květnový. Apropos, tento způsob jara zdá se mi být poněkud nešťastným (volná parafráze slavného literárního výroku). Prší málo a nebo moc, je zima (na kole stále v rukavicích) a vedra se nekonají. Ale nezoufejme, „studený máj, v stodole ráj„. Takže se můžeme alespoň těšit na skvělou úrodu. I tu knižní.