Já nejsem já! Ohlédnutí za románem Andrey Marie Schenkel „Als die Liebe endlich war“

Netradičně mimo žánr a přece napínavě. Německá autorka kriminálních románů napsala román o lásce. Ale romantiku alá Pichlerová však nečekejte. A ještě něco: než si s někým lehnete do společné postele, měli byste znát jeho identitu. Tedy tu pravou!

Už párkrát jsem se tu rozplýval nad dílem německé autorky kriminálních románů Andrey Marie Schenkel. Dokonce se dá říci, že jsem kouzlu její literatury zcela propadl. Čím to čím, přesně nevím. Zda to je způsobem vyprávění, který spisovatelka používá (a který u její prvotiny chválil kde kdo, zejména kritika), nebo tím, jak důsledně ve svých románech zpracovává skutečné mordy, které si vyhledává v zaprášených archívech. A nebo také proto, že se většina jejích románů odehrává v sousedním Bavorsku (autorka sama pochází z Regensburgu) a některé dokonce na dohled od českých hranic („Finsterau„). Ale jako vždy, bude to mix všeho. Andrea Maria Schenkel mě prostě baví. Punkt a tím bych ódy uzavřel.

Mnoho autorů a autorek občas zabrousí do vod, kde by jste je možná nečekali. Skalní pohádkář si vyzkouší thriller nebo naopak, tvrdošíjná krimi diva zase třeba ráda vyzkouší něco s fantazií, případně s romantikou (neb krimi i thriller mají jakési pevné zásady vyprávění). Mnohdy se dokonce stane, že se ten či ta stanou známými (a čtenými) úplně v jiném žánru, než původně zamýšleli psát (i já začal s detektivkami, ač jsem chtěl psát jako Hrabal – to jen tak pro upřesnění).

Překlenovacím můstkem jsem se tedy dostal k meritu článku a tímto vám oznamuji, že má oblíbenkyně na poli napínavých krimi Andrea Maria Schenkel umí i jiný žánr, román bez přívlastků (a vražd). A byť v něm jde o lásku, přeslazenou romantiku („ach, já vás tak miluji, má jediná„) v románu „Als die Liebe endlich war“ rozhodně nečekejte. Ona totiž ta láska přijde až potom, co svět obrátí vzhůru nohama válka. Ta druhá, ta světová…..

Ta začala, dějepisně vzato, útokem na Polsko v září 1939. Ale už to, co „oficiálnímu“ začátku předcházelo v Německu, byla válka. Válka nacistů proti Židům. A tam začíná příběh. Držte si klobouky.

Carl Schwarz je malý kluk, který žije se svou rodinou, rodiči a mladší sestrou v Regensburgu. Carl je Žid a jako takový to má v Německu 30. let velmi složité. Ba co dím, Židům tam šlo po roce 1933 o život. I proto mnozí z nich raději emigrovali, než by posloužili jako živé terče všem mindrákům německého národa.

I Carlova rodina emigrovala. Ovšem bez tatíka. Ten věřil, že se všechna ta zloba nějak přežene (asi jako že náckové procitnou) a život se vrátí do starých kolejí pohodového nažívání Němců a Židů. Super naivka.

A tak malý Carl prchal jen s matkou a ségrou. Po moři do čínského Šanghaje. Proč zrovna tam se mě neptejte, já nikdy neprchal. Ale dokáži si představit, že jeden, po tom všem co v Evropě kolem sebe viděl, chtěl být od ní pekelně daleko. Tak daleko, jak to jen šlo.

Jedna dějová linka je tedy úprk Carlovy rodiny do Číny a život tam. Možná nepřekvapí, že ani na (a po) útěku to Židé neměli jednoduché. Ne všude byli vítáni.

Druhá dějová linka, Německo ve stínu hákového kříže. Erna je Němka (ostatně to Carl, formálně vzato, také). Žije v Mnichově u své tety a nijak ji nežinýruje, že tetka má spoustu známých mezi nacistickým panstvem (zejména mezi paničkami, kterým pomáhá od nechtěného těhotenství). Naopak, skvěle z toho obě žijí. S Carlem ji vůbec nic nespojuje, než to, že se oba narodili v Německu. Ale všeho dočasu, příběh směřuje přesně tam, kde by jste ho čekali. Nejdříve však malá vsuvka.

Zatímco Carl se sestrou a matkou ochutnávali uprchlický chlebíček daleko od Evropy, obklopeni úplně jinou kulturou a cizím prostředím, Erna využívala života, který ji nabízely tetiny známosti. Ty jí dokonce obstaraly fleka v koncentráku. Stala se asistentkou jakéhosi pavědce Mengeleho. (Ten sice není v knize přímo zmíněn, ale každého to trkne). Takže o živobytí měla postaráno (a s morálkou, špatným svědomím, výčitkami si hlavu nelámala).

No a dostáváme se k vyústění příběhu. I toho, co čte jen občas, jistě napadne, že se dvě dějové linky, ta Carlova v emigraci, i ta Ernina v Německu, spojí. Bingo! Erna, teď už však Emma (s ukradenou identitou) po válce, která přivedla Německo do zkázy, prchá do Ameriky (ironie osudu). Konkrétně do New Yorku. A tam už je i Carl, který ze Šanghaje „přesídlil“ sem (přece jenom je zdejší kultura jednomu bližší než ta asijská). Ovšem sám. Matka i sestra se nemohly zbavit dojmu, že jejich pravé kořeny jsou v Německu. A byl tu také otec, který přežil koncentrák. Byť s podlomeným zdravím a bez veškerých iluzí.

Právě teď by jeden čekal onu romantiku. Však po všech hrůzách války by bylo také na čase. Carl a Emma se tedy potkávají, zamilují se do sebe a zakládají rodinu. Oba šťastní, že tak daleko od Evropy a bez rodiny, poznali někoho, kdo mluví stejnou řečí a s kým sdílejí společný osud vykořenění. Punkt a tady by mohl příběch končit. Vše se v dobré obrátilo, láska zvítězila nad nepřejícím osudem a pokud Carl a Emma neumřeli, žijí dodnes. Howg!

Jenže, to by bylo moc krásné, až skoro nelidské. Pravá Pichlerová. Život stárnoucích manželů, který plyne typicky americky (víkendové grilování se sousedy, americký fotbal, zahrádka, dům, nákupy a konzum), dostane ránu osudu. Carl ji dostane.

Ona se mu totiž jeho milovaná Emma (a my víme, že je to Erna) nějak zapomněla představit. Tedy představit vlastním jménem. Prostě mu o sobě neřekla pravdu!

Jenže lež (i ta, co se nevyřkne) má krátké nohy. Carl na pravou Emminu identitu přišel. A jak to tak bývá, blbou náhodou. Co by jste řekli, že potom udělal? No nic, dostal mrtvici a zhroutil se. Vlastně celý svět se mu zhroutil.

Pokud jste teď začali lát na Emmu (Ernu), jaká je falešná a proradná, měli by jste ve svém spravedlivém hněvu brzdit. Jistě, to co udělala, bylo podlé, nemorální a s ohledem na oběti války (zejména Židy) přímo zločinné. Ale Erna zůstala v Německu, s Carlem žila, a skutečně ho upřímně milovala, Emma. Zapeklité, že?

A jak byl tento rébus vyřešen? Jak příběh pokračoval? Nijak, Andrea Maria Schenkel ho v tomto momentě (když se Carl zhroutil po mrtvici) uzavřela. A čtenář ať si příběh dořeší (dopíše) sám v sobě. Každý podle svého naturelu a zásad. Ty ale ve složitosti lidských osudů mnohdy neplatí.

Román „Als die Liebe endlich war“ poprvé vyšel v roce 2016 v nakladatelsví Hoffmann a Campe. O jeho existenci v Česku mi není nic známo. Ale možná je to škoda, příběh je to nadčasový i nadnárodní. Pokud bychom chtěli jeho název přeložit do češtiny, vyjde nám zhruba toto: „Když konečně přišla láska„. Zajímavé, že?