Dovolenkové knižní obložení. Aneb knihy do knihovny i v létě!

Co všechno se dá dělat o dovolené? Jezdit k moři, létat na rogalu, prolézat kdejakou stovky let starou barabiznu, či se stát dočasným alkoholikem, lvem zahradních restaurací. A nebo také číst, číst a mezitím si pořídit i nějakou tu novou knihu. Letní knižní obložení je tu!

Bylo léto, čas malin nezralých, ale hlavně dovolených. Tedy čas nezřízeného odpočívání; tu ve stínu palmy, v přesoleném a velice teplém moři (změna klimatu nechá pozdravovat). Tu ve stínu statné sosny, s rozpáleným grilem, šťavnatými steaky a vychlazeným pivem. Nebo s pohorkami na nohách, batohem na zádech a výhledy z horských velikánů. To vše se dá v čase letním (a tedy dovolenkovém) zažít. Ale každý večer, uohndáni všemi těmi aktivitami, můžete sáhnout třeba i po knize. Tak jako to činím já. Relax pure!

Jenže co dělat, když ty celé dvě (jen dvě!?) knihy, které jsem si sebou na dovolenou vzal, nestačí? Ale ani v tomto případě není potřeba naříkat a hořekovat. I o dovolené si lze nějaké to nedostatkové zboží pořídit. Tak se pojďme podívat na zuby mým knižním dovolenkovým přírůstkům.

Byl jsem na dovolené v Čechách, tudíž bylo od věci dokoupit si chybějící „potravu“ v tamějších luzích a hájích. Proto jsem navštívil nejmenované knikupectví a jal se prolézat regály s vystavenými knihami. A na co byla chuť? Inu, chuť všeliká, ale když už je našinec po dlouhé době v hroudě rodné, nebylo by od věci i pár ryze českých autorů.

Kdysi jsem se zamyslel nad tématickým obsahem mé duševní potravy. Bylo už dlouho po revoluci (pro později narozené, po té v roce 1989) a já stále vytrvale setrvával u žánru krimi a thrilleru. I umínil jsem si, že je na čase to změnit a dívaje se v TV na dokument o Milanu Kunderovi, řekl jsem si, proč ne on? a pořídil jsem si první román od něj. Ano, čtenáři zběhlejší jistě už tuší, byla to „Nesnesitelná lehkost bytí„.

A právě teď v létě mi přišla chuť na dalšího Kunderu jako ta pravá ořechová (dlouho už přece nebyl). Po krátkém pouvažování volba padla na román „Valčík na rozloučenou“ (poprvé u nás vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2017). Sám nakladatel román charakterizuje jako „černou románovou frašku“, v němž je svedeno dohromady několik lidí různého společenského statusu a různých tužeb a přání. A také o emigraci a chuti žít na protistraně nesvobody. Jak jinak, sám Kundera byl emigrant, kterého z Česka (tehdy Československa) vyhnala brutální „normalizace“.

Román vůbec poprvé vyšel v roce 1979 (jak jinak, také v exilu) v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu (založeno jinými literárními emigranty Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým).

Mám na Šumavě a v Pošumaví rodinu a velmi si toho vážím. Nejenom proto, že ta rodina, ale i jinak mi to tu přirostlo k srdci. Třeba i díky spisovatelce Petře Klabouchové, která sama je tu doma a ve svých knihách nás nechává nahlédnout do mnohých tajemství Šumavy.

Není však sama, která podlehla magičnosti a tajemstvím těchto hor (případně jejich podhůří). A není to jen Klostermann, kdo zná pradávné příběhy ze staré Šumavy. I jistá Veronika Rubínková, toho času mě ještě neznámá česká spisovatelka, toho ví o záhadách, dávných příbězích i místech prokletých hor našich hraničních, zdá se, více než dost. A její román „Dvanáct spících panen“ měl takovou anotaci, že jsem nemohl pohrdnout a knihu si koupil.

V té anotaci stálo něco o temné legendě, o písni, jenž přináší smrt, o tajemství svobodných zednářů i o šíleném spisovateli, jenž pohrdl vymoženostmi civilizace a zdržuje se ve skalách tupadelských. To vše ve třech historických časových rovinách, s dodatkem „mysteriózní příběh z pošumavských skal“. To bych musel popřít sebe a snad i svou rodinu, abych si něco takto anoncovaného nechtěl přečíst.

Veronika Rubínková, jak jsem si vyzjistil (ať žije internet), je něco jako spisovatelka-záhadoložka. A šumavský patriot k tomu. A takových lidí je nám, milovníkům mysteriózních příběhů, potřeba jako soli.

Román „Dvanáct spících panen“ vydalo nakladatelství Moravská Bastei MOBA v roce 2025 (čili ještě voní novotou).

Každý národ si píše své dějiny. Tak to je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať nás to zajímá nebo nezajímá. A jsou to dějiny někdy velkolepé, jindy vážně mizerné, ale nejčastěji je to namixovaný koktejl obojího. U nás jsme více méně psali vždy dějiny hrdé (trochu se zdráhám napsat velkolepé, protože většinou jsme byli ve vleku dějin národů větších). Ovšem i v našich dějinách se najdou místa, na která nejsme zrovna moc pyšní.

K nim patří i poválečný odsun německého obyvatelstva. To se dalo udělat mnohem lépe, když už odsunovat, ale jak jsem psal výše, dějiny nejsou černobílé a dnešním pohledem se vše může jevit jinak, než jak to vnímali tehdejší účastníci. Okupace, válka a následný odsun jsou součástí mnohem komplexnějšího vývoje, do nichž zapasaly i činy tehdejších lidí.

Tématem, které je ještě dnes pro mnohé skoro tabu a při zmínění poválečných „divokých“ odsunů mají pěnu u úst, se zabývá i román „Sudetský dům„.

Kniha vypráví o osídlování českého pohraničí po roce 1945. I o tom, že nic nebylo asi jednoduché, a právě ani černobílé, a křiváci se našli na obou stranách, té německé i té české. A lidé se museli naučit v tomto prokletém, „temném“ kraji znovu žít.

Knihu napsal Štěpán Javůrek, o kterém jsem se dozvěděl (jistě, internet), že je to „spisovatel z Krušných hor“ (kdo by to řekl, že?). Tedy přesně jednoho z těch míst, kde se dějiny složitě proplétaly mezi dvěma zde usídlenými národy. A tomuto tématu se spisovatel věnuje i ve svých knihách (skoro monotématicky).

Román „Sudetský dům“ vydalo nakladatelství Moravská Bastei MOBA v roce 2022.

O povídkové knize „Světlo z Pauliny“ jsem si na netu (jak jinak, kámoš Google) našel asi tolik, že vlastně nevím, co od ní očekávat. Ale jako vždy, buď to bude (pro mě) nečtivé, a nebo trefím bingo a na autorovi Janu Štifterovi se stanu závislým. Což se už u několika jiných spisovatelů (-telek, ať uděláme gendru zadobře) stalo. Vážně, nekecám.

Mám-li však konkrétněji vyjádřit pohnutky, které mě ke koupi knihy vedly, pak musím zmínit především osobu Jana Štiftera. Ten člověk je samá aktivita (míněna literární) – píše, vydává, organizuje a to vše s patřičným úspěchem. A přitom je tak mladý (celých 41 let)! To vše z lásky k rodnému jihočeskému kraji, protože v jeho kulturním prostředí se převážně pohybuje (když už psát povídky pro Český rozhlas, tak pro ten českobudějovický).

A o lásce k dávným místům, která nějak poznamenala náš život, je i nosné téma jeho povídkové knihy „Světlo z Pauliny„. K tomu všemu (a na to se těším především) je Jan Štifter chválen za svůj literární (až skoro pábitelský) jazyk. Že by tedy opět hodnotná literatura?

Knihu „Světlo z Pauliny“ vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2025.

Nedávno jsem tu představoval román německého spisovatele Wolframa Fleischhauera „Schweigend steht der Wald“ a byť jsem v něm lehce zkritizoval (vážně jen lehce) jistá klišé (německý venkov je ještě dnes plný nácků, ve městech žijí jenom ti nejbáječnější lidé), nakonec jsem musel konstatovat, že jinak byl román docela wau.

Takže bylo logické, že autora, který mě svým dílem, na škále od nuly do deseti, oslovil na šest, jen tak neopustím. Notabene, když i Čechách našich vezdejších mu jedna kniha vyšla (a tudíž tak patří do skupiny českými čtenáři políbených spisovatelů). Jeho dva další počiny jsem si „ukořistil“ ještě před dovolenou, ovšem bylo už léto a tudíž i ony spadají do dovolenkového knižního obložení.

„Die dritte Frau“ (tedy hezky česky „Třetí žena„) je, dle anotace, určitě čtení pro záhady a rozplétaná tajemství horující čtenáře to pravé potěšení.

Starý obraz, jenž skrývá dávné tajemství. Jedna dávná, záhadná smrt (vražda?), jejíž vysvětlení leží hlavnímu hrdinovi přímo před očima. Právě na onom obraze. Ale hrdina zatím nevidí, netuší. Až se mu ozve žena, která o sobě tvrdí, že je potomkem vyobrazené ženy, která tak záhadně zemřela.

Stejně jako v jiných svých románech, i zde Wolfram Fleischhauer umně míchá fikci se skutečnými historickými událostmi a postavami.

Román „Die dritte Frau“ vydalo nakladatelství Droemer Knaur v roce 2021.

Spolu s předchozí knihou jsem nechtěl vynechat ani tu jedinou, jenž Wolframu Fleischhauerovi vyšla v naší české kotlině. „Die Purpurlinie“ (česky „Královský purpur„, vyšla v nakladatelství Alpress v roce 2004).

Opět tu jde o starý obraz, který ukrývá dávné tajemství, jehož rozluštění by mohlo mnohé změnit. Takže opět směs fikce a reálných událostí a postav. Wau pro ty, kteří si potrpí na tajemství a záhady, jejichž vyřešení může přinést velké změny.

Ještě jsem knihy nečetl (slibuji, že tak brzy učiním), ale už teď mi Wolfram Fleischhauer silně někoho připomíná. Někoho, jehož poslední kniha způsobila zejména v Praze velké haló. Ano pokud teď myslíte na Dana Browna a jeho „Tajemství všech tajemství„, pak jste trefili bingo. Fikce a skutečnost, dávná historie, tajemství, záhady a jejich rozluštění, která mohou přivést lidstvu zkázu a nebo přinejmenším totálně změní výklad dějin. To je celý Dan Brown a zdá se, že i Wolfram Fleischhauer je ze stejného těsta.

Román „Die Purpurlinie“ poprvé vyšel v roce 2003 v nakladatelství Schneekluth (dnes Droemer Knaur).

A to je vše, čím jsem si „vylepšil“ čas sladkého nic nedělání (a malin ještě nezralých). Teď už mi zbyl jen návrat k hořké pěně všedních dní. Ale nezoufám, mám ještě ty knihy.