Knihy najdete vždy pod stromečkem! Blaho čtenářovo násobí se obdarováním v měsíci prosinci, v čase vánočním, kdy Ježíšek na nějakou tu kačku nehledí. Tak tedy donátora bychom měli a teď knihy. Vánoční (prosincové) obložení je (konečně) tu!
Sorry jako, zlenivěl jsem. Pro jednu napsanou větu jdu pomalu světa kraj a přitom knih v knihovně přibývá měrou skoro úměrnou. A to se musím zmínit o Vánocích, které jsou už sice dávno za předělem, ale jelikož jsem vše (a to i v lednu) odkládal, musím své věrné čtenáře (tedy ty, kteří mi věrni zůstali) poškádlit v únoru knihami z pod stromečku vánočního. Tak tedy bez okolků na poslední knižní obložení uplynulého roku.
Vánoce většinou odbývám v hroudě rodné a tak i knižní dárky pro mne (byl jsem totiž až neskutečně hodný) jsou bez výjimky v jazyce mateřském. Ostatně, mnou ražené heslo je – autoři domorodí by se měli číst (pokud možno) v originále. Protože si vážně nejsem jistý, zda překladatel dokáže se slovy a větami přeložit například i ducha humoru v humoristickém románu. Ale pozor, nepodceňuji obec překladatelskou (co třeba pan Hilský a jeho Shakespeare), já prostě toužím po nezprostředkovaném originále.
Humoristický román jsem nezmínil náhodou. Jeden (nejenom však jeden) takový jsem totiž pod stromkem vánočním našel. A není to nic menšího, než slavný román „Bylo nás pět“ od Karla Poláčka (1892 – 1945).
Skoro nevěřím, že by se tu našel někdo, kdo by román o dobrodružstvích party kluků na jednom maloměstě z období před první světovou válkou, neznal. Za mých školních let jsme z něj ve škole zhusta předčítali a pokud se nemýlím, byl román i součástí tzv. povinné četby (ale teď by za to ruku do ohně nedal). Pokud jste však později narozeni a osobitý Poláčkův jazyk je vám složitý, či prostě nečtete dávno zesnulé autory z jiného světa než jaký znáte vy, pak vězte, že román byl několikrát zfilmován a „přetlumočen“ do jazyka srozumitelného i pozdějším generacím. Tak tedy humor, sranda a tehdejší svět očima dětí. A tím mě Ježíšek pod stromečkem potěšil. Děkuji na stotisíckrát.
Výtisk, který mi byl darován, vydalo nakladatelství Academia v roce 2000, v edici Reprint. Úplně poprvé román vyšel v roce 1946, rok po autorově smrti. Poláček byl židovského původu, tak si schválně tipněte kde a proč zemřel. Ano, bohužel…
Někdy Ježíšek umí opravdu překvapit. Kromě tradičních, literárně „profláknutých“ kusů, se kterými se jeden nemůže netrefit do čtenářovi chuti (viz výše), se občas povede i nějaká ta raritka. A tou pro mě román „Autobus sebevrahů“ (v originále Hurmaava joukkoitsemurha) od finského spisovatele Arta Paasillinna (1942 – 2018) bezesporu je.
Už samotný název upoutá a podnítí fantazii. Autobus narvaný lidmi, kteří chtějí dobrovolně ukončit svou pozemskou pouť, to je něco tak (přinejmenším) neortodoxního, že si to chcete přečíst. Ačkoliv jste jinak vysazeni na ty nejthrillovatější thrillery. Že někdo chce ukončit svůj život vlastní rukou sice není nic tak mimořádného, ale dát si do novin inzerát (ať v tom nejedete sám – heslo „v jednotě je síla“) a pronajmout si autobus, aby jste se skupinou stejně smýšlejících sebevrahů pohodlně dostali na klidné místo posledního vydechnutí (to je pěkná půdička, tady se to bude věšet!), to už mimořádné je.
Arto Paasallinna je však vytříbený humorista, mistr černého humoru. Takže i tento „výlet“ zřejmě nebude tak tragický, jak by se mohl tvářit. A věřím, že se řádně zasměji.
Kniha poprvé vyšla v roce 1997, u nás ji vydalo nakladatelství Hejkal v roce 2006. A já dodávám, že tentokrát mi ani nevadí, že kniha není v originálním jazyce. Kdo to má číst…..joukkoitsemurha.
Don Juan, to jméno je legenda. Můžete být z kterékoliv generace, ale slyšíte-li ho, asi budete vědět, kam jeho nositele zařadit, ať je vám šedesát či patnáct let (doufám, že svou důvěru v mladší ročníky nepřeháním). Don Juan je prostě „dívkař“, nad kterého v dějinách (snad kromě Casanovy) není.
Historický román Josefa Tomana „Don Juan“ se právě tímto sukničkářem zabývá. Ne však donjuanovskou legendou, ale hrabětem Miguelem z Manary. Tato skutečná historická postava posloužila jako vzor pro vznik legendy o Donu Juanovi. Člověk hledající pravou lásku, který však v důsledku vede život zvaný prostopášný a ženám pouze ubližuje. Ale pozor, každý si zaslouží šanci stát se jiným, lepším. I Miguel z Manary.
Že máme v našich luzích a hájích literárních spisovatele, který si troufne na historický román s „přesahem“ (tedy, který se stopro odehrává v zahraničních kulisách, v zahraničních dějinách, se zahraničními postavami, místě i čase – zde ve Španělsku 17. století) jsem netušil. Upřímně, neznám ani Josefa Tomana, takže jsem musel rychle gůglit, abych se dozvěděl, že se jedná o nanejvýš zajímavého spisovatele. Ježíšek prostě nezklame a pravidelně rozšiřuje moje malinko zúžené literární rozhledy.
Román „Don Juan“ poprvé vyšel v roce 1944 v nakladatelství Melantrich. To už bohužel neexistuje („zařvalo“ v roce 1999), ale kniha byla pochopitelně průběžně vydávána dál. Můj „božský“ donátor mi daroval výtisk z roku 1965, které vydalo nakladatelství Československý spisovatel (taktéž už není mezi námi) v edici Knihovna lidové četby.
Když jsem psal (opožděné) vánoční obložení, dostihla nás bohužel smutná zpráva, že zemřela herečka, česká „Bardotka“, Jana Brejchová. Představovat ji snad nemusím, chci však upozornit na jeden její film, ve kterém hrála (a skvěle). Tedy ona tam i zpívala, ovšem na playback s hlasem další populární divy Helenky Vondráčkové. Filmový muzikál Noc na Karlštejně byl svého času něco, co dnes nazýváme kasovním trhákem alá Hollywood.
Film vznikl podle stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického (1853 – 1912) z roku 1884. Ta vypráví o zvláštním pravidle otce vlasti, císaře Karla IV., podle kterého na tehdy ještě tolik neproslavený hrad Karlštejn (dnes přímo turistické peklíčko) nesměla vstoupit žádná žena. Ani královna! Prostě takový pánský klub, „Apalucha“, tedy místo, které je ženám zapovězeno a kde si muži mohou ještě myslet, že jsou pány tvorstva (dnes by jim to feministky vyjasnily). Ale pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala a tak i zde nakonec zvítězila láska a ženská lest nad macho myšlením (a všem společně pak bylo dobře, nejen v posteli).
Autor divadelní hry Jaroslav Vrchlický (pseudonym, normálně to byl občan Frída) je známým spisovatelem, básníkem a mistr jiným literárních aktivit. Kdo by o něm v časech školních neslyšel, že? Ovšem pochybuji, že většina z nás se jeho tvorbou zabývala i po opuštění školních lavic. Proto je fajn (pro čtenářův rozhled), že jeho divadelní hra byla zfilmována a roli skoro hlavní si v ní střihla právě naše „Bardotka“ (dej jí Pán Bůh věčnou slávu).
Knižní přepis divadelní hry „Noc na Karlštejně“ vydalo nakladatelství Artur v roce 2021, v edici D (dé jako divadlo).
A na závěr to nejlepší? Tento dárek vánoční jsem si nadělil sám (prosím za odpuštění všechny, kteří věří, tak jako já, na Ježíška – opravdu existuje!), bez pomoci božího děťátka. Ostatně nemůže stihnout vše, takže je mu potřeba občas pomoci. Třeba náhodou.
Dlouho, na poměry mé předlouho, jsem čekal na nový román Yrsy Sigurdardóttir. Má oblíbená (velmi oblíbená) spisovatelka mrazivých thrillerů z prostředí stejně mrazivého Islandu na sebe občas nechává dlouho čekat. A tak když jsem bloudil očima po regálech v jednom nejmenovaném knihkupectví, v prachatické starobylé městské bráně (chtíc se jen tak kochat množstvím knih), padl můj zrak na knihu, na jejíž obálce se skvělo velkými písmeny napsáno YRSA. To jako vážně? Jak to, že o tom nic nevím!?
Krátká otázka na paní prodavačku: „To je nová Yrsa?“ Po ní následovala jasné přitakání. Jen malé přikývnutí hlavou. A já děkoval až se prášilo!
Stalo se na Islandu. Rodiče (možná lehce nezodpovědní) dovolili dítku svému přespat v zahradním domku. Dobrou noc dcerunko, ráno se uvidíme. Neviděli, protože dcerku už nikdo a nikdy neviděl. Ráno byla pryč a s ní i rodinná pohoda. A co ten brácha? Ten je nějakej divnej. A co otec? Je to vůbec její otec?
Krátce a jednoduše, nová Yrsa se hlásí zpět! A já děkuji boží prozřetelnosti, že jsem zabloudil do knihkupectví malého, však po strop knihami naplněného. Vánoční zázrak?
Román „Temná noc“ vydalo nakladatelství Metafora v roce 2025. V islandském originále vyšel jen o rok pouhý dříve. Tomu říkám fofrník.
Apropos, Yrsu Sigurdardóttir opravdu v originále také nechci číst…..
A to je z pod stromečku vše. Všem kteří mi zůstali věrni, se omlouvám a slibuji: napravím se!
