Léto je nenávratně v čudu (pryč), ale podzim si měl dát ještě chvilku na čas. Nedal, přihlásil se s plnou polní a prosluněné dny plné pohody a plavek na půl žerdi, vystřídaly podzimní plískanice. Tak raději s knihou před kamna! První podzimní obložení je tu!
Vůbec si nepamatuji, zda jsem si užil nějaké to babí léto. To jest, když sluníčko má ještě svou sílu a vy můžete dělat skoro všechno jako v létě: chodit v krátkém tričku a kraťasech, potit se (při sportu i při úprku na městskou hromadnou), sedávat v zahradních restauracích či nechat děti bez dozoru na pískovišti a nebát se, že je spláchne přívalový déšť. Můžete olizovat kornout se zmrzlinou (která se stále ještě po pár minutách rozpouští), jíst pizzu v parku a nedodržovat firemní dress code. Jen budete tušit, že to není skutečné léto; dovolenou už nemáte a večery bývají chladnější (a u obyčejných smrtelníků bývá i peněženka po létě prázdnější).
Takže když už není ta dovolená a i ostatní letní aktivity jsou mírně omezeny, měli by jste „začout“, že čas malin nezralých je definitivně v trapu. Naopak, maliny dozrály a je tu podzim. A ano, normálně si ještě užíváme ten přechod mezi ním a létem (tzv. období babí). Ovšem letos jsem už ve druhé polovině září na kole pravidelně moknul a rukavice (dokonce teplé) se staly nezbytnou součástí výbavy batohu (kromě knihy pečlivě zabalené v nepromokavém obalu). Ale neskuhrejme, když nám pánbůh Guttenberga dal a my můžeme knihy číst.
Září. Letos bylo pro knihomoly mnohem významnější, než třeba to minulé. Ať už by v něm bylo napsáno a vydáno cokoliv hodnotného, nebo by byl objeven neznámý (ztracený) rukopis románu nějakého zemřelého velikána literatury (ti živí si většnou pamatují, kde své rukopisy zanechali), všechno přebila jedna jediná událost: nový román Dana Browna!
To byla doslova pecka všech pecek! Ne snad, že by jásali i literární kritici. To zase prrr. Dan Brown píše všechno, jen ne hodnotnou literaturu pro krasořečnění literárních vědců a znalců písemnictví. Přesto píše tak, že ho čtou milióny (miliardy?) na celém světě a tisícům dalším stojí za to, prostát celou noc ve frontě před knihkupectvím, aby si mohli jeho novou knihu zakoupit ještě s vůní tiskárny. Ano zasvěcení tuší, mou první knihou podzimu byl (musel být) jeho nejnovější román „Tajemství všech tajemství„!
německé vydání románu „Tajemství všech tajemství“ ©peho
Už jenom to, že se odehrává v naší stověžaté matičce měst Praze, musí být lákadlem všech lákadel. Ačkoliv i jiní zahraniční spisovatelé si za místo děje svých dílek vybrali naše hlavní město (viz níže a nebo co třeba jiný americký spisovatel Philip Roth a jeho „Pražské orgie„), tato umná směsice konspirace, poodhalených tajemství (která notabene mohou změnit běh světa), špionážních praktik, historických i vědeckých polopravd i skutečností, s prvky polit thrileru, zasazené do reálných, mystických, malebných pražských zákoutí, má prostě navrch. Na novou knihu Dana Browna se čekalo dlouho (celých osm let) a i proto se z vydání románu stala událost podzimu, pochopitelně nejen u nás. A pražské hotely, nejen ty v románu zmíněné, si mnou ruce nad přívalem příznivců amerického spisovatele (a že jich není málo), kteří se poženou do Prahy (a musí pochopitelně někde bydlet a jíst), aby příběh načichali v reálných kulisách našeho hlavního města. Marketing pure!
spisovatel Dan Brown ©visitchechia.com
Já ve frontě na čerstvý výtisk románu nenocoval a nechal si ho poslat poštou (ovšem objednávku jsem udělal už v lednu 2025 – i to je jistý druh brownovského šílenství). A protože jsem lingvista a kosmopolita (jasně, nadsázka), a nechtěl jsem čekat až se nade mnou smiluje nějaký člen mé rodiny, objednal jsem si německé vydání (ovšem s anglickým názvem) „The Secret of Secrets“ z nakladatelství Bastei Lübbe, samozřejmě z tohoto „brownovského“ roku 2025.
Vezmeme-li Dana Browna jako mustr mého literárního podzimu, pak jej i román „Pražský hřbitov“ naplňuje beze zbytku. Byl napsán nezpochybnitelnou literární váhou (pro literární kritiky možná větší než amerikán) a také se (částečně) odehravá v Praze. A i v něm jde o spiklenecké i špionážní záležitosti, které ovlivňují světa běh (nebo mohou ovlivnit a pak je potřeba jim zabránit). Tou vahou literární je nikdo menší než italský spisovatel Umberto Eco!
spisovatel Umberto Eco ©dpa / Arno Burgi
V románu jde o údajné celosvětové spřísahání Židů, kteří by rádi ovládli svět. Pochopitelně, ve skutečnosti se jedná o echtovní spikleneckou teorii, k jejímuž vzniku metl cestu evropský antisemitismus. Jejím průběhem, ale třeba i známou „Dreyfusovou aférou“ čtenáře provází jistý kapitán Simonini, dvojitý (trojitý?) agent a intrikán, který se jednoho dne probudí ve svém pařížském bytě a neví čí je (nebo která bije). Tak jde ve své mysli retrospektivně do minulosti, píše si deníček a snaží si rozpomenout na to, kde nechal tesař díru. Mimo jiné, co dělal na pražském židovském hřbitově (vida! zase ta Praha).
německé vydání románu „Pražský hřbitov“ ©peho
Román „Pražský hřbitov“ u nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2011. Pro potřeby mé „kosmopolitní“ duše jsem se spokojil s německým vydáním „Der Friedhof in Prag“ (bylo pro mě dostupnější – jak prosté) z roku 2013, vydané nakladatelstvím dtv.
Možná jste už zaslechli o knize „Paměti kata Mydláře“ od Josefa Svátka. Možná i dokonce víte, kdo to byl Jan Mydlář. Pro ty méně zasvěcené připomínám, že to byl kat. Ovšem ne ledasjaký. Tedy určitě ne bezejmenný, protože jsem si jist, že při vyslovení jeho jména vytane cosi na mysli i těm nejzatvrzelejším neznalcům naší historie. Ano, byť řemesla nevznešeného, kterým i v době Mydlářova profesního působení většina společnosti opovrhovala a nutila takové lidi i s jejich rodinami žít za okrajem společnosti, stal se Jan Mydlář takovou ranně barokní celebritou. Myslím si však, že on sám o takovou popularitu nestál, vždyť v podstatě dělal jen to, za co byl placen, tedy popravoval. „Nesmrtelným“ ho totiž učinila až poprava jedenadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621, po zpackaném povstání českých stavů proti císaři z předchozího roku.
To už je sice ukrutně dávno, ale katovské řemeslo (povolání) přežilo dodnes. Tedy ne všude; v našich zeměpisných šířkách jsme se s tímto poněkud morbidním povoláním rozloučili už před drahnými léty. Katům ani katyním u nás pšenka nekvete a většina z nich se musela po zrušení trestu smrti (1990) rekvalifikovat. (Trochu mě třeba děsí představa, že mým elektřikářem je bývalý kat z pankrácké věznice).
Jak bylo výše uvedeno, v naší zemi jsme se s katy a katyněmi „vypořádali“ humánně pomocí rekvalifikačních kurzů. Stejné to bylo i v sousedním Německu. I tam zrušili trest smrti (poté, co stihli pověsit většinu nacistických parchantů) a většina „Henker“ (tak se německy řekne kat) se ocitla bez práce. Což, zejména po období vlády tamních hnědokošiláčů, kdy se věšelo a gilotinovalo o stošest, byl citelný zásah do rozpočtu katovských rodin.
Stejně jako my máme „katovskou celebritu“, mají i sousedi germánští tu svou. Respektive ti germánští z kmene Bavorů (pozor, ne těch z Bavorova). Johann Reichhart byl posledním bavorským katem.
kniha „Der Vollstrecker“ ©peho
Jeho život popisuje kniha „Der Vollstrecker“ od Rolanda Ernsta. V ní se dozvíme o různých eskapádách života posledního kata v dějinách Bavorska. Třeba to, že během vlády nacistů rozšířil svou působnost na území celého Německa. Popravoval kdekoho, koho soud k trestu smrti odsoudil. Od běžných zločinců až po politické vězně. Jeho „hvězdnou“ popravou (stejně jako byla ta Mydlářova z roku 1621) bylo v roce 1943 gilotinování sourozenců Schollových ze známé protinacistické odbojové skupiny Bílá růže. A aby se to nepletlo, po válce a pádu nacismu bez hnutí brvou popravoval ty, kteří mu takové „zakázky“ na „odhlavičkovávání“ svých politických odpůrců dávali: tedy samotné nácky. To nevymyslíš! Ale to je jen další důkaz naprosté apolitičnosti katovského řemesla. Popravení totiž neškodí žádnému režimu.
Autor Roland Ernst je vystudovaným psychologem a historikem. Kromě psaní se také věnuje přednáškám na univerzitě v Göttingenu, kde přednáší na téma trestu smrti (co by jste také od něj čekali, že).
spisovatel Roland Ernst ©allitera-verlag.de
Knihu o životě posledního bavorského kata „Der Vollstrecker“ (do češtiny bychom to přeložili zřejmě jako „Vykonavatel„) vydalo nakladatelství Allitera v roce 2019. A Česku ji nehledejte. Bývalých katů máme zřejmě dost svých.
S posledním katem Bavorska se tak dostávám k poslednímu svazku „brownovského“ září. Román „Každý umírá sám“ od německého autora Hanse Fallady (1893 – 1947) tématizuje boj proti zlu. Žádný spektakulární, „hvězdný“ souboj na kordy, ale nečekané povstání „obyčejného“ člověka, který bojuje proti bezpráví a diktatuře trpělivým, nenápadným, každodenním bojem. Ten není na povrchu vidět, ale přispívá k naději, že skrze temné mraky zla opět vyjde slunce svobody.
Román popisuje příběh manželského páru ve válečném Berlíně, který se pustil do beznadějného odboje proti hnědo(černo)košiláčům. Byli zatčeni a v roce 1943 popraveni. Jejich životy se tak uzavřely, aniž by spatřili ono slunce svobody, které se už pomalu probouzelo. Ještě daleko od Berlína, někde na rozsáhlých stepích u Kurska.
Hans Fallada (vl. jménem Rudolf Wilhelm Friedrich Ditzen) napsal román podle skutečného příběhu manželů Otty a Elise Hampel, kteří roznášeli v Berlíně v letech 1940 až 1942 protiválečné a protirežimní letáky. Byli odhaleni, odsouzeni a popraveni. Tak jako tisíce dalších, kteří měli tu odvahu postavit se zlu.
spisovatel Hans Fallada ©literaturzentrum-nb.de
Román „Každý umírá sám“ autor napsal za čtyři týdny (!) na konci roku 1946. V únoru roku následujícího Hans Fallada zemřel a nedočkal se tak jeho obrovského úspěchu. Ale ani kdyby nezemřel v roce 1947, stejně by se s největší pravděpodobností slávy svého románu nedožil, protože opravdový průlom mezi bestselery se knize povedl až mnohem později. Teprve na začátku našeho století, když vyšel i ve Spojených Státech, Velké Británii, Izraeli a Francii. Teprve sukces knihy za mořem přinesl i zvýšený zájem německých čtenářů o román (jenž vyšel znovu v roce 2011 v nezkrácené verzi). A ten se stal vpravdě nesmrtelným.
Román „Každý umírá sám“ vydalo v Čechách naposledy v 2012 nakladatelství Ikar. Do mé knihovny přibylo vydání německé (jak jinak, vyznávám autentičnost autorova jazyka) „Jeder stirbt für sich allein“ z nakladatelství Aufbau, vydaného v roce 2012.
německé vydání románu „Každý umírá sám“ ©peho
Tak a tím jsem splnil svou milou povinnost pochlubit se knižními „úlovky“ měsíce září. Zajímavé a pestré to bylo. Ovšem nemohu si pomoci, stále musím myslet na nadšené čtenáře nocující na Staroměstském náměstí, aby si mohli hned po otevření provizorního knihkupectví ve Staroměstské radnici zakoupit nový román Dana Browna. A poté, se svazkem v ruce, vykřičet do světa: MÁM HO!
