Opět trocha kriminální retrospektivy: nějaké ty vraždy v historických detektivkách Andrey Marie Schenkel „Täuscher“ a „Kalteis“

Další z kriminálních románů německé spisovatelky Andrey Marie Schenkel, napsaných podle skutečných historických případů.

Od prvního seznámení se s tvorbou německé autorky kriminálních románů Andrey Marie Schenkel (v Česku vyšla pouze její prvotina „Jedlová samota„) už uběhl nějaký ten čas a vedle veleúspěšného debutu jsem si už stačil „potykat“ i s dalšími jejími dalšími knihami. Například román „Der Erdspiegel„. Stejně jako v „jedlové“ premiéře, byl i „zrcadlový“ (protože název knihy lze přeložit něco jako „Zemské zrcadlo“) následovník historickou detektivkou podle skutečného případu. A o tom je vlastně celá tvorba Andrey Marie Schenkel. Tedy o prolézání zatuchlých archívů se zaprášenými akty starých kriminálních případů a jejich zpracování do vkusně vyvedené knihy s velice čtivým obsahem. Proč tak autorka činí nám může být záhadou, ale činí tak dobře a protože lidé od nepaměti hříšní jsou, má Andrea o zápletky (zvláštní, německy se tomu říká plot) postaráno zřejmě až do konce své spisovatelské kariéry.

Když se vám něco líbí, nemáte chuť s tím přestat a tak jsem objednával další spisovatelčina dílka (ona opravdu nepíše několikaset stránkové tlustopisy). Nutno však nejprve předeslat, že literární prvotinu „Jedlová samota“ (stále je mi záhadou, proč a jedině ona autorce v Česku vyšla – že to bylo jejím mezinárodním věhlasem, na kterém se český nakladatel chtěl přiživit?) jsem až s takovým nadšením nepobral. To však rozhodně není vina Andrey Marie Schenkel. Jsem totiž až chorobně zatížen na záhadno, tajemno (až nadpřirozeno) i v prostých detektivkách (až by jeden řekl, že jsem se minul žánrem a proč se tedy nevěnuji výhradně hororům) a v „Jedlové samotě„, napsané podle skutečného, opravdu na výsost mysteriózního (a dodnes nevyřešeného – bonbónek pro fajnšmejkry) případu z roku 1922, autorka čtenáři předkládá to „nejobyčejnější“ rozuzlení i zcela „obyčejného“ vraha s „obyčejnými“ pohnutkami. Jelikož vím, že je pachatel skutečného případu stále nevypátrán (byť se s velkou pravděpodobností spekuluje o jednom podezřelém), čekal jsem zřejmě něco pekelného. No a autorka mi přehodila vraha z masa a kostí, jakoby tomu někdy bylo jinak.

Po literární, žánrové stránce byla však „Jedlovka“ úplně v pořádku. Přestože se Andrea Maria Schenkel nepouští do žádné „akce“ a předkládá čtenáři vlastně výpovědi aktérů případu.

Takže ačkoliv jsem očekával „něco“ (sám vlastně nevím co) wau!, přečetl jsem si možná trochu netradičně zpracovanou detektivku. Žádné mocnosti a pekelnosti z onoho světa a přesto mě Andrea Marie Schenkel zaujala natolik, že jsem pokračoval v objevování její tvorby.

Po zmíněném „Der Edrspiegel„, napsaném také (pochopitelně) podle skutečného kriminálního případu ze začátku 19. století (což je vlastně v autorčině tvorbě tak trochu výjimka – většinou se její příběhy odehrávají v předválečném Německu), jsem si „potykal“ s jejími dalšími dvěma díly. Samozřejmě, obě jsou napsána podle skutečných mordů, jenž vzrušovaly německou (spíše však bavorskou) veřejnost ve 20. a 30. letech minulého století.

Román „Täuscher“, případ dvojnásobné vraždy. Jak jinak než pro peníze

Román napsaný podle kriminálního případu, který se stal v 1922 v bavorském Landshutu, má tu nejobyčejnější zápletku, jakou jen krimi román může mít – vraždu pro peníze. V tomto případě dvojnásobnou. Ale ani to není nic extrovního, co by zkušeného čtenáře detektivek mělo zvednout ze židle.

Stárnoucí, stále svobodná, učitelka hudby (podle dnešních měřítek však žena v nejlepších letech) je spolu se svou starou a nemocnou matkou nalezena zavražděna v jejich společném bytě. Nic pro slabé nervy, zvláště když byly obě ženy nalezeny až po delším čase. Již brzy padne podezření na jejího „zajíčka“, který jí dával naději na to, že i ona bude jednou vdanou paní. Zatím však mladíkovi, mimochodem synovi majetného továrníka, dávala lekce hry na klavír a souložila s ním.

Ačkoliv mladík byl z majetných poměrů, stavem své vlastní rodiny opovrhoval. Ovšem tatínkovy penízky se na bohémský život (Hubert si totiž usmyslel, že bude hercem) jistě hodily. Až do doby, kdy tatík „zavřel stavidla“ toku financí, ve snaze přimět synáčka k rozumu. Na druhou stranu, proti vztahu s odkvétající učitelkou hudby Clarou Ganslmeier ničehož nic neměl, protože byť ta byla od jeho synáčka starší, žila jinak příkladným občanským životem a dbala na dobrou pověst. A to se v konzervativních měšťanských kruzích předválečného Německa cenilo. Kromě toho Clara nebyla líná na „hodinu“ a dokázala si učením hudby vydělat slušné peníze, které mimo jiné vrážela do šperků.

A tím se dostáváme k jádru pudla. Odkvétající, ovšem majetná dáma a mladík věčně bez peněz (zato s ideály v hlavě), který chce „vystřelit“ ze zatuchlého, konvencemi svázaného, rodného hnízda a postavit se na své (vratké) nohy. Ale k tomu je potřeba peněz, nejenom v Německu. Svoboda holt něco stojí. Ovšem kde brát a nekrást? Nebo krást a vraždit!?

Co čert nechtěl (a nebo chtěl, čert ví), vznešených bohémských ideálů plnému Hubertovi zkřížil cestu floutek na slovo vzatý Luck Schinder. Ten se vyznal v tom, jak přijít k penězům bez té „odporné“ práce. A měl plán, jak by se oba, tedy i Hubert, mohli zahojit a získat pro továrníkova synáčka kapitál do začátku bohémského života. Vždyť peníze jim leží přímo pod nosem (učitelka hudby nechá pozdravovat). Nebo ten plán měl sám Hubert? Kdo ví…(čert ví).

Od této zápletky (profláklé jako falešná pětikoruna) se začíná odvíjet příběh (ne)klasické detektivky, sestávající se z výpovědí, vyšetřování, retrospektivních pohledů a soudního procesu. Vlastně od počátku známe hlavního podezřelého (pro mnohé jasného vraha), jeho komplice i okolnosti případu. Přesto vás kniha udrží v napětí, byť se v románu neodehrávají žádné „akční“ scény a netečou potoky krve. Ale do poslední stránky máte pochybnosti o tom, jak to ve skutečnosti celé bylo a kdo z těch dvou mladíků je vrah.

Román „Täuscher“ (česky bychom to mohli přeložit jako „Podvodník„, zde jde však o příhodné příjmení hlavního podezřelého) vydalo poprvé nakladatelství Hoffmann und Campe v roce 2013. V Česku kniha nevyšla, takže pokud budete mít pocit, že je pravá ořechová pro vás, budete muset sáhnout po německém vydání.

Pozor na osamělé cyklisty, děvčata! Krimi román „Kalteis“

Další z románů Andrey Marie Schenkel „Kalteis“ (mohli bychom přeložit jako „Studený jako led“ – můj návrh) čtenáře zavede do Mnichova a blízkého okolí konce třicátých minulého století. Právě zde řádí sériový vrah, který přepadává osamělé dívky a ženy, znásilňuje je a posléze i vraždí.

Pochopitelně, i tentokrát autorka bazíruje na skutečném případu několikanásobného vraha, znásilňovače a úchyla Johanna Eichorna zvaného bestie z Aubingu, který svými brutálními činy zaměstnával mnichovskou policii, už tak dost vytíženou novými poměry v zemi (AD se svou NSDAP nechá pozdravovat) a pronásledováním politických odpůrců nastolených pořádků.

V románu „Kalteis“ autorka pachatele příznačně přejmenovala na Josef Kalteis (tedy stejně jako v předchozí představené knize Nomen Omen) a přidala vymyšlenou historii skutečné první vrahovy oběti, dívky Kathie. Ta dorazila do velkoměsta Mnichova z venkova a jako správná „ta, co jí čouhá sláma z bot“ je z městského života přímo nadšena. Myslí si, že udělala první krok k „civilizovanému“ a spokojenému životu městské paničky a unikla tak bezútěšných vyhlídkám, smradu hnoje a dennodenní dřině na rodném statku.

Ovšem jako poctivá „vesnická naivka“ (tenkrát ještě nebyl internet, aby si mohla něco o nástrahách života ve velkoměstě vygůglit) si sice dokázala zabalit svých pár švestek, ale kde bude bydlet, z čeho žít než si najde práci, na to možná myslela až když seděla ve vlaku. Její rodina sice měla v Mnichově nějaké známé a příbuzné, ale to by vlastně bylo pro Kathie to samé jako zůstat doma – nemohla by žít podle svého. A takovéhle „husičky“ mají tendenci seznamovat se s těmi, kteří mají smysl pro přežití ve velkoměstě. Ovšem jinak, než by si dívky jako Kathie dokázaly představit.

Takže dívka naivní už je v Mnichově a právě tam, spíše tedy v jeho okolí se nápadně často ztrácejí dívky, které jsou navlas (a asi i na chlup) podobné Kathie. Tedy s tmavými vlasy a pozadím, které pochybní fajnšmejkři zovou „prdelatým“. A toulají se krajinou bez doprovodu.

Právě na takové čeká Josef Kalteis, jenž se na svém kole projíždí po okolí a číhá na vhodnou příležitost, aby podle zaútočil. Zpočátku mu stačí nějaké to „ošmatávání“ příslušných dívčiných partií, později však jeho úchylné touhy nabírají zlověstnějších kontur – od znásilnění až k brutálním vraždám (při kterých obětem dokonce odřezává části těla). Kromě záliby v dívkách s mocnějším pozadím, má tedy v oblibě i cykloturistiku, ovšem jen proto, aby byl mobilní při páchání ohavných skutků.

Krimiromán „Kalteis“ je opět napsán podle (ne, teď už vás vážně nebudu unavovat tím, že podle skutečného případu) obvyklého spisovatelčina mustru. Tedy směsice retrospektivních pohledů do života pachatele i obětí a výpovědí svědků. Zde však Andrea Marie Schenkel přidává ještě něco jako sociologickou sondu do života společenského bahýnka velkoměsta. Třeba zrovna Kathie je podle ní úplně klasický případ oběti, která si o neštěstí přímo koleduje. Vždyť jak to může dopadnout s dívkou, která se nezdráhá živit se příležitostnou prostitucí.

Pachatel však necílí jen na oběti z řad padlé mládeže. Je mu opravdu jedno, kterou nebožačku znectí a zavraždí, důležité je, aby byla ve správný čas (pro něj) na správném místě (hlavně opuštěném) a bez doprovodu statného partnera. Přitom je sám ženatý (a i atraktivní) a má potomky. To znamená, že úchyl se nepozná podle toho, že je i v pozdním věku svobodný, věkově zchátralý (odporný jak noc), neupravený, smrdí a blbě kouká (a nesportuje). Takže bacha děvčata! Zdání někdy klame.

Román „Kalteis“ je v pořadí druhou knihou Andrey Marie Schenkel (vyznamenanou též „Deutsche Krimi Preis“). Poprvé vyšla v nakladatelství Edition Nautilus v roce 2007.