Hraje to všemi barvami, co to je? No podzim přece! Pravý, nefalšovaný a nekomerční. A k teplému místu za kamny neodmyslitelně patří kniha. Nová i opotřebovaná, ale kniha. Októbrfestové knižní obložení, část číslo dvě.
Vlk také sliboval a nic z toho nebylo. Já jsem však z jiného těsta, když něco slíbím, rád to i dodržím. A zvláště jedná-li se o mé milé knihy. Minule jsem se tu prsil, že druhá část říjnového nášupu knih pro dlouhé (podzimní) zimní večery na sebe nenechá dlouho čekat. No ale víte jak, člověk míní a ten nahoře mění. Takže jsem přestál něco úrazů (a jiných šlendriánů) než jsem se dostal k další várce podzimních knih. Sliby tedy se mají plnit nejen o Vánocích a tak vzhůru do knižního zbytečku měsíce, ve kterém se naši germánští sousedé pro nic za nic jen tak opíjejí do němoty na loukách okolo Mnichova.
Konečně dojde i na onen sraz třídní, který jsem minule anoncoval (přiznám se, že to byl chytrý marketingový tah). Pořádáme ho s bývalými spolužáky pravidelně každý rok a užijeme si při něm spoustu legrace. Na pár hodin se tak vracíme do let malin nezralých, kdy naše obličeje ještě nehyzdily vrásky velikosti brázdy vyorané traktorem značky Zetor (spolužačky ať se nepohoršují, týká se to nás spolužáků).
Ale co má třídní sraz odkvetlých jinochů a kvetoucích panen (jistě, literárně vzletná nadsázka) společného s knihami měsíce října? Třeba to, že je obvykle dostávám v listopadu! Vysvětlím.
Sraz se totiž obvykle konává v listopadu. Letos jsme jej malinko (z termínových důvodů) předsunuli. A protože na konci „októberfestového“ měsíce slavím (do)životní jubileum, neminul mě dárek. Pochopitelně knižní.
Máme v našem literárním ráji českém moře talentovaných spisovatelek. Ano, talentované spisovatele také, ale proč bych je měl teď zmiňovat, když tu chci představit nejnovější román od Zdenky Hamerové.
„Panáček z popela“ je zbrusu čerstvým počinem této navýsost nadané autorky. Ona sama mi knihu anoncovala jako „...je to spíš čtení pro holky..“. Později jsme se shodli na definici „holčičí thriller“. A já dodávám: ty Zdenka Hamerová opravdu umí (mluví vlastní zkušenost).
Doktorka Zorka Horká (to už spekuluji, ale hrdinka se opravdu jmenuje Zorka) se jako rozvedená matka jednoho až příliš aktivního synka těžce protlouká životem (ostatně, které rozvedené matky to nemají těžké). Jestě že existují lidé v jejím okolí, kteří Zorku mají rádi a pomáhají jí. Jako „babička“ Sedláčková. Zlatá to paní. Ovšem jednoho krásného dne ji Zorka najde mrtvou. Prý infarkt, jak tvrdí policie (jako v každém správném thrilleru mírně kulhající za skutečnou pravdou). Ovšem to se hrdince vůbec nepozdává. A tak rozjede pátrání na pěst vpravdě vlastní a zjišťuje, že milá „babička“ Sedláčková měla mnohé kostlivce ve skříni. Inu thriller a holčičí k tomu.
Knihu „Panáček z popela“ vydalo nakladatelství Motto v roce 2025. A já ji mám, dokonce s vlastnoručním podpisem autorky.
Poslední dva exempláře hodnotné duševní potravy pro dlouhé a studené podzimní, případně zimní, měsíce jsem získal na autorském čtení. Neznáte? (Pochybuji).
To se s vám podobnými nadšenci sejdete v nějaké místnosti (nejspíše v knihovně či knihkupectví), sednete si na zadek na předem připravenou židli a čekáte. Po chvilce se před vás postaví (či posadí) živoucí spisovatel a začne předčítat ze své nejnovější knihy. Sem tam přidá nějakou „pikošku“ ze psaní (té knihy pochopitelně) a mezi řečí vás upozorní, že si knihu můžete hned i zakoupit. No, pak se rozloučí a jdete všichni spokojeně domů.
Takže to byla má definice autorského čtení a teď tedy k oněm posledním přírůstkům měsíce října.
„Vom Versuch eine Brezel gerade zu biegen“ je kniha o dětství a dospívání v horách Schwarzwaldu. Podle vzpomínek své babičky Liselotte ji sepsal Klaus Ruch.
Jde tedy o ryzí „regionálštinu“, která mapuje život v malém horském městečku a jeho okolí od třicátých let minulého století až do let padesátých ve vzpomínkách hlavní hrdinky (tedy spisovatelovy babičky). Poté Liselotte dospěla a už s ní nebyla taková sranda. Čili, něco pro regiofanoušky, kteří chtějí poznat dějiny svého okolí jinak než „suchopárštinou“ učiva dějepisu.
Klaus Ruch „pravým“ spisovatelem není, byť má k literatuře blízko (je profesorem germanistiky na milánské univerzitě). Knihu původně sepsal jen pro potřeby své rodiny. Až později se rozhodl ji i zveřejnit. Toho se chopilo nakladatelství Gmeiner (také úplně ryzí regionál) a v roce 2025 ji vydalo.
Nakonec jsem si nechal svou oblíbenou autorku, která (konečně) opět vydala něco nového. A jak už je u ní zvykem, opět něco regionálního, byť tentokrát s celonárodním přesahem. Ale žánr je tak trochu nečekaný. Jde totiž o true crime, což je u spisovatelky, která se jinak ve svých věnuje životu a historii těch našich hor lesnatých (míněn Schwarzwald) malinko překvapení.
„Kurz vor Kassenschluss“ od Julie Heinecke je krimiromán o přepadení banky. Nezdá se vám na tom nic převratného? Jasně, takových detektivek najdete v knihovnách a knihkupectvích mraky. Ovšem tady jde o knihu napsanou podle vůbec prvního případu v Německu, při kterém vzal zlořečený pachatel rukojmí. A to je to, co ho (ten případ, ne toho lupiče) dělá interesantním.
Byla kdysi banka malá (tak zase úplně malá nebyla) a ta si pořídila provizorní pobočku v bývalém hotelu (holt expandovala, přebudovávala a na druhou stranu chtěla zřejmě něco ušetřit za pronajmuté prostory). A toho využil lupič sprostý, protože pobočka v bývalém hotelu byla snadněji k mání než sveřepě hlídané prostory skutečné banky. Ovšem stejně se to ganstrovi vymklo z rukou a tak si na útěk před policií „přivzal“ jako rukojmí ředitele filiálky.
Nastala honička jako z pravé gangsterky. Lupič s policajty se honili v ulicích města i po dálnici. A pak došlo i na střelbu, při které to bohužel odnesl rukojmí. No a jak už to tak bývá, krutá ironie osudu, byl zasažen kulkou policejní. Tolik tedy skutečnost z let šedesátých, ze které Julie Heinecke vyfabulovala román.
V něm za lupičem do vězení přijde mladá novinářka a chce se blýsknout rozhovorem s banditou. Vytvoří se mezi nimi atmosféra nevšední sdílnosti (bandita se už po těch letech za mřížemi asi nudí) a vězeň ze sebe sype historii svého činu mnohem ochotněji (a s pikantními detaily), než sypal při výsleších na policii. A když se novinářka chce zeptat i rodičů zabitého ředitele pobočky (rukojmího), narazí na hradbu odmítání a mlčení. Že by rodiče něco skrývali? (Nevím a nechám se překvapit).
Román „Kurz vor Kassenschluss“ vydalo nakladatelství Gmeiner (vida! opět ten reigionál) v roce 2025. A já ji mám čerstvě vytištěnou, pochopitelně i s autorčiným vlastnoručním věnováním (jak jinak, známe se už léta).
Tak a tím končím můj knižní podzim a už se třesu na dárky pod stromečkem. Budou také, no co by jste čekali, knižní (Ježíšek už ví). A to já rád, moc rád. (Ale ano, na listopad také dojde, slibuji).
