Hraje to všemi barvami, co to je? No podzim přece! Pravý, nefalšovaný a nekomerční. A k teplému místu za kamny neodmyslitelně patří kniha. Nová i opotřebovaná, ale kniha. Októbrfestové knižní obložení je tu!
Moje asi nejmilejší roční období se pomalu překlopilo do jeho syrovější podoby a po etapě zvané „padá listí ze stromů, země je barevná“ nastalo údobí syroby, mlh z blat, studených děštů a na závěr měsíce pitoreskně blikající světýlka na hřbitovech jinak ponořených do tmy.
Říjen to má skoro přesně na polovic (pokud tedy nedojde k nějakým klimatickým anomáliím): jeho první půlku prožijeme rozplývající se nad mnohobarevností přírody, která se pomalu ale jistě ukládá k zimnímu spánku. Tu druhou už žehráme na páru od huby (píp), chlad a vlhko a uniformovanou strnulost nahých stromů bez listí. Ovšem pro čtenáře náruživky nastala doba žní a pohody. Ve stínu kamen se i oni ukládají k zimnímu čtení. Ovšem k tomu potřebujete hory knih. A ty já mám!
Kromě toho, že jsem přesvědčený knihomol (odpusťe mi toto zprofanované slovo), mám rád i hory. Ostatně, právě do hor si sebou „vodím“ knihy (kam si jiní vodí děvčata nebo kluky) a buď si je tam čtu, nebo s nimi dělám roztodivné hlouposti (jakože je nutím stát mi modelem k pořízení fotgrafie na různých, většinou nepřístupných místech). Prostě, cáknutí pure.
Pochopitelně, i knihy s horskou tématikou jsou mi nanejvýše cenné. A proto je i vyhledávám. Stejně jako román „Berghütte“ (Horská chata) od švýcarské spisovatelky Fanny Desarzens.
Skupinka tří kamarádů tráví pravidelně léto vysoko v horách, kde jsou jim společníky jen horské štíty se sněhovými čepičkami, louky a nebe. A turisté, protože hoši jim v této okolostojící nádheře, příjemné odlehlosti a tichu (a možná přijde i Bůh) dělají horské průvodce a provozují horskou chatu, kde mohou vandrovníci spočinout. Jak už to tak bývá, stihnou mezi staráním se o vandrovníky vypít nějakou tu láhev vína, pomeditovat a pofilozofovat u táboráku (neb hory k tomu přímo svádějí, podívat se do nitra své duše), zavřít krám, zazimovat a na studenou část roku se vrátit do údolí. Vše stálé a neměnné do doby, než se jeden z nich, ten nejvůdcovatější, zraní a s výlety za poznáním má útrum. Co teď? Kamarádi si o něj začnou dělat starosti.
Román „Berghütte“ je spisovatelčinou prvotinou. Tato hodně mladá dáma z frankofonní části Švýcarska bude zřejmě i hodně taletovaná. Za prvotinu obdržela hned dvě ceny: švýcarskou literární cenu za rok 2023 a zároveň i Terra Nova cenu od švýcarské spisovatelské nadace. Holt, kdo umí a komu je zhůry dáno…do apatyky nemusí.
Německé vydání románu „Berghütte“ vydalo nakladatelství Kampa roce 2022.
„Das Haus der Bücher und Schatten“ (Dům knih a stínů) je román od německého autora Kai Meyera a další příspěvek do podzimního knižního obložení. Kdo rád knihy (já!), napětí (já!), tajemno a spřísahání (já!) a historické záhady (já!) neměl by s přečtením románu váhat. Protože vše výše vyjmenované se v něm pospojuje v napínavý příběh, jehož začátek se odehrává na počátku roku 1913 kdesi v Livonsku….(tolik tedy anotace a sebechvála).
Německý spisovatel Kai Meyer není nám Čechům vůbec neznámý. Podle webu databazeknih.cz mu česky vyšlo již úctyhodných pětadvacet knih. Román „Das Haus der Bücher und Schatten“ sice mezi nimi ještě nenajdete, ale co není může pochopitelně být.
Kniha poprvé vyšla v nakladatelství Knaur v roce 2024.
Může láska k smrti nenávidět? A je násilí tolik láskyplné. A naopak? Vpravdě existenciálně-filozofické otázky ve směru nesmrtelnosti chrousta. Právě jimi se zabývá holandský spisovatel Louis Ferron (1942 – 2005) ve svém románu „Der Schädelbohrer von Fichtenwald“ (zkusím, ale zní to blbě: Lebkovrták ze smrkového lesa. Varoval jsem vás!)
Mrzáček jeden (barový pianista) se chce zalíbit novým mocipánům (náckům). Ale ať dělá třeba psí kusy (pochopitelně nemorální), dočká se jen výsměchu a opovržení. Tak už to holt na světě chodí.
Německé vydání románu „Der Schädelbohrer von Fichtenwald“ (tedy to, které jsem si pořídil) vyšlo v nakladatelství Kulturelle Gedächtnis v roce 2023.
Nedávno jsem tu založil novou rubriku Schwarzwald literární, kde se budu snažit představovat literární počiny ve vztahu k těmto německým horám. Samozřejmě, jak pravidla internetového obsahu velí (a taková byla rada i mého webového guru): nafutruj to obsahem. Ačkoliv mám knihovnu slušně zaplněnou knihami o Schwarzwaldu, přece jenom mi v hlavě kutalo, zda je knížek dost. A tak jsem přiobjednal.
„Zibärtle aus dem Schwarzwald“ je kniha regio pure. Její název by se do češtiny dal přeložit asi jako „Slivovice z Černého lesa“ (pokud tedy zůstaneme u doslovného překladu). Už slyším bouřit hrdé Moravany, kteří budou tvrdit, že nehoráznější lež ještě neslyšeli. Slivovica je enem naša! Jasně, ale zibärtle je také destilát ze švestek. Ovšem z jejich divoce rostoucí odrůdy, jenž je domácí právě ve Schwarzwaldu. Kořalka je to vzácná a tudíž i velmi ceněná (tedy drahá). Čistě regionální a čistě originální. Tak se hoďte do klidu Moraváci.
Kniha od písmáka, znalce Schwarzwaldu, nadšeného regionalisty Kurta Kleina (1930 – 2016) vypráví o originalitách a originálech ze Schwarzwaldu. Originály jsou zde míněni i lidé (regio figury), kteří svůj život prožili opravdu originálně. To vše s množstvím obrázků (a to já rád).
Knihu „Zibärtle aus dem Schwarzwald“ vydalo nakladatelství Ernst Kaufmann v roce 2005.
A protože Kurta Kleina není nikdy dost, i další kniha do mé neskromné sbírky čtiva na podzimní sychravé večery za kamny pochází od něj. „Burgen, Schlösser und Ruinen“ je průvodce po hradech, zámcích a zříceninách v Ortenaukreis (kraj Ortenau) ve Schwarzwaldu. A opět s obrázky! K nezaplacení.
Knihu (jenž vypadá spíše jako stolní kalendář) vydalo nakladatelství Reiff Schwarzwald v roce 1997 (to se však už věnuje spíše novinám a distribuci, než knihám o originálech).
Dějiny můžeme poznávat všelijakými prostředky. Prostou „nalejvárnou“ ve školních škamnách (neplést s kamny), samostudiem (čtením populárně-naučné literatury – k tomu ale musí mít jeden choutky) a nebo čučením na filmy s historickou tématikou (to je však zavádějící, který scénárista je stár několik set let). A nebo čtením pohádek a pověstí. Protože na každém šprochu je pravdy trochu!
Každé místo na Zemi má svou historii a také své pověsti (či ságy, chcete-li) a pohádky, které se k ní vztahují. Stejně tak Schwarzwald (tedy místo na Zemi, kde žiji a jehož historii velice rád poznávám). K jeho nejznámější, unifikované pohádce (platí pro celé pohoří bez výjimky) patří „Das kalte Herz“ (Ledové srdce).
Pohádka byla sepsána Wilhelmem Hauffem (1802 – 1827) už v roce 1827 a jako každá správná pohádka vypráví o tom, že je dobré držet se při zemi a být dobrým člověkem. Jinak to může mít všelijaké (nedobré) konce. Ostatně to je mustr všech pohádek na celé matičce Zemi, zahrávat si se zlem, aby se hrdinové příběhů později kajícně vrátili k dobru. Pohádky byly a jsou vlastně takovými odstrašujícími ukázkami toho jak se nechovat a zároveň návodem jak se chovat.
Přeútlou knížečku (vlastně sešit bez ISBN) vydalo vydavatelství Berliner Ausgabe v edici Holzinger v roce 2016.
Pohádku bychom měli. Tak ještě pověst. A znáte tu o Moospfaffovi? Neznáte, ani nemůžete. Narozdíl od pohádky „Das kalte Herz“ je nanejvýše regionální a pochází z Moosu, horského masívu ve Schwarzwaldu (s nejvyššími vrcholky Mooskopf 871,3 m.n.m. a Siedigkopf 876, 9 m.n.m.), ohraničeném údolími řeky Rench a Kinzig.
Moospfaff je lesní duch, bývalý mnich z nedalekého kláštera, který ztratil hostii a po své smrti obchází lesy kolem hory Mooskopf. Jedna verze ho velebí za dobrotu a přátelskost, jiná mu přisuzuje malinko poťouchlé chování k zbloudilým turistům. Ostatně, psal jsem o něm již v nové rubrice (zde).
Ovšem knihu, kterou jsem si pořídil se pověstí o mnichovi pouze inspiruje. „Im Banne des Moospfaff“ je klasická beletrie (nepříliš tlustá, bratru 143 stran textu) o podnikateli, který už měl dost toho, být vysáván svou rodinou až z toho začal bloudit lesy jako Moospfaff.
Knihu napsal hobby spisovatel (tedy spíše písmák a nadšený regionalista) Walter W. Braun. Sám pochází z městečka pod horami a pověst o mnichovi tak dobře zná.
Románek „Im Banne des Moospfaff“ vydalo nakladatelství BoD v roce 2015.
A to by pro první část říjnového obložení mohlo stačit. Chápu, zřejmě jste se těšili na pikantnosti z mého třídního srazu, ale i na ty přístě dojde. Stejně jako na dárek nejmilejší, tedy knihu jíž jsem byl obdarován k výročí mého pobytu na tomto světě. Všechno bude, jen my už ne. Tak nashle ve druhé části říjnového knižního obložení (musel jsem to utnout, jinak by to bylo ukrutně dlouhé a vy mi to nebudete číst).
