Silvestr a Nový rok, poté střízlivění po celý leden? Kdepak, i v tomto období se čtou knihy. A jaké že to byly? Aneb, novoroční (lednové) obložení je mezi námi!
Slavíte Silvestra? Petardičky, šampíčko a opilecký rauš už týden před Silvestrem a týden po něm? V práci je po vás po Novém roce sháňka a doma si dělají starosti, zda jste oslavy přežil? Zatímco vy se pokoušíte třesoucíma rukama zavázat si tkaničky u bot a slibujete si, že letos už žádný alkohol. Máte to tak? Já už dávno ne. Já raději než za petardičky a šáňo utratím peníze za knihy. Každému holt podle jeho chuti (ale asi to přichází s věkem).
Ještě jsem nezpracoval (rozuměj nepřečetl) knihy z pod stromečku vánočního a už se mi pošťák hlásil s knižními přírůstky měsíce ledna. A nešlo zrovínka o zanedbatelné množství (ale pozor, nejsem veřejná knihovna ani influencer, co leží na gauči, cpe se chipsy a čte až se z něj kouří. Já knihy vychutnávám a čtu podle chuti). Tak s čím se musel zaměstnanec pošty obtěžovat k nám do kopců? (Bože a nesežral ho jezevec? Letos se urodili).
Mám rád poctivou detektivku. Bez potoků krve a krkolomně provedených vražd s překombinačně vystavěnou logikou. Nic proti takové krimi; jsem veskrze tolerantní a každému podle jeho gusta. Ale poctivka, napsaná podle léty vystaveného mustru kriminálního žánru, trochu starosvětská a nebombastická navenek, mi udělá větší radost. A takové psala královna. Královna detektivek, Agahta Christie (1890 – 1976).
Znám od ní pochopitelně spoustu knih a něco jsem jich i přečetl. Neříkám všechny, to vůbec ne, a obdivuji každého kdo tak již učinil. Ale začátečník s Agathou také určitě nejsem, ačkoliv znalec na slovo vzatý také ne. Její „nejprofláknutější“ romány mám však přelouskané a i jinak v nich mám celkem „ordnung“.
Milovník Agathy Christie má tu výhodu, že ona diva britská psala tak dobře, že většina jejích detektivek byla zfilmována. Což je skutečně výhoda pro běžného smrtelného čtenáře, který kromě čtení musí občas i do práce, či vyzvednout děti ze školky. Může si tak o královnině díle udělat ucelenější představu, aniž by musel číst vše, co prošlo tiskařským strojem (výhoda číslo dvě: její knihy nejsou žádné tlusťošky alá „danbrownovky“).
Když se mi však do ruky dostal román Agathy Christie „Alibi„, marně jsem pátral v paměti, zda jsem něco podobného (tedy názvem) již četl. I ne, řekl jsem si. A ničehož nic jsem o tomto románu ani neslyšel a nevybavoval jsem si ani žádné zfilmované dílko. Zajásal jsem, premiéra! To se bude číst samo.
Ovšem anotace na obálce knihy už mi povědomá byla. Jedna zasebevražděná dáma (zdánlivě bez důvodu) a následná vražda chlapíka, kterého si měla brát. A jedna rok stará smrt manžela oné ženy. K tomu Hercule Poirot (pěstující dýně) a velmi upovídaný venkovský lékař. To mi něco říká!? Typický manželský trojúhelník? Možná, ale co když řeknu „Vražda Rogera Ackroyda„? Svítá už i vám?
Takže „Alibi“ je německé vydání detektivky, která u nás vyšla právě pod výše zmíněným názvem. A hned po výkřiku „heuréka“ jsem věděl, že jeho zfilmovanou verzi jsem viděl už několikrát. Přesto se na román těším jako malé dítě. Podle mnohých kritiků jde totiž u zásadní dílo královny Agathy.
Takže když už víme o co go (v češtině i němčině) sluší se poznamenat, že výtisk, pro dlouhé zimní večery (jistě s chipsy a pivkem), vydalo švýcarské nakladatelství Scherz v roce 2006.
Dále už to taková sranda nebude. Žánrově ani obsahem, protože byť detektivka není humoristický román, přece jenom se u ní mnozí pobaví více než u „populárně-naučných“ knih plných faktů, ačkoliv podaných stravitelnou (onou populární) formou. Alespoň takto jsme literaturu z tohoto ranku nazývali za mých jinošských let. Ale nebudu hned strašit a začnu životopisem. Ten může být i zajímavý, pokud jde o opravdovou osobnost. A že ji občas najdeme dokonce i mezi politiky, může být pro mnohé překvapení. Ačkoli, spíše mezi těmi zemřelými. Ti žijící takový optimismus mnohdy neskýtají.
Biografií, čili životopisem, je i kniha „Konrad Adenauer – Kanzler nach der Katastrophe“ od německého historika Norberta Freie. A jak už název napovídá, o českého prezidenta rozhodně nepůjde. Na druhou stranu je Německo stále náš soused (do doby než budeme všichni v jedné velké Unii) a život jednoho z nejvýraznějších německých politiků všech dob rozhodně nemůže být nuda k uzívání. A dost možná to bude i žůžo dobrodrůžo, protože se Adenauer chopil funkce krátce po katastrofálně projeté válce, kterou jeho národ rozpoutal; v době kdy bylo v Německu úplně všechno kaput, chlapi byli nedostatkovým zbožím (něco padlo, něco bylo v zajetí), každý ve světě do Němců kopal jako do hadráku (sami vini) a v Evropě měli všichni nastavené ruce se slovy „Němče, zaplať“. To už chce odvahu. Ale něco mi říká, že velký výběr mezi politiky pro tuto funkci nebyl. Baterkou aby jednoho pohledal. Takového, který si nezadal (myslím s režimem hákového kříže). Co však Adenauer s NSR (mileniálové gůglit teď!) dokázal udělat, je z pohledu Němců, ale i Evropy, na metál.
Knihu vydalo nakladatelství C.H. Beck v roce 2025. Čili, jde o nejnovější „verzi“ Adenauerova životopisu, ještě s pachem tiskařské černě (výjimečně jsem tedy nelovil v antikvariátu).
A teď už to přijde opravdu to nejčernější z temnot pekla. Nadále jsem zůstal v lednu věren vážné tématice „suchopárných“ faktů, protože historie byla a je i nadále (také) mým koníčkem a občas se musím vrátit „nohama na zem“, aby jeden věděl, že ne všechno na tomto světě je krásné a pomíjející.
Zůstanu dokonce u historika Norberta Freie, který v kolektivu s jinými autory sepsal „svěží dílko“ o těch, o kterých se nemluví (respektive musí mluvit, abychom pro příště věděli). Kniha „Hitlers Eliten nach 1945“ (dobrá přeložím, „Hitlerovy elity po roce 1945„), krátce a jednoduše, popisuje co dělali ti, kteří vyli s nácky (podnikatelé, vědci či právníci, státní úředníci, lékaři) a tloustli z toho, po roce 1945. Tématika nám blízká. I my můžeme posloužit vlastními „chameleóny“, kteří po roce 1989 rychle převlékali kabáty a snažili se uchytit ve svobodné době. Tedy podle mustru „já nic, já byl jenom muzikant“.
Knihu poprvé vydalo v roce 2001 nakladatelství Campus. Já však pošťáka obtěžoval s vydáním od nakladatelství dtv z roku 2020.
Závěrečný „kousek“ měsíce ledna je asi ten „nejčernější“ ze smolných. „Eichmann in Jerusalem“ (je třeba překládat?) mapuje proces s „doktorem smrti“ Adolfem Eichmannem.
Má smysl „představovat“ tohoto týpka? Válečný zločinec, nácek k pohledání, který neměl po válce ani dost kuráže k tomu, aby si sám vzal život. Raději zmizel do Jižní Ameriky a myslel si, že tak svou vinu na náckovských zvěrstvech spláchl do záchodu. Jakoby nejhorší trest za činy, které spáchal, byl život daleko do domova. Zvláště spadeno (jako ostatní jeho soukmenovci) měl na Židy. Holocaust bylo i jeho „dítě“.
Jenže Židé jsou životaschopný národ. A neodpouští svým nepřátelům. Na Eichmanna si počkal až do roku 1960, když jej Mossad (tajná služba) unesl z Argentiny do Izraele a postavil ho před soud. A právě průběh procesu je v knize popsán. Ale….
Hannah Arendt (1906 – 1975), autorka knihy, byla publicistkou, novinářkou a politickou teoretičkou. Sama byla židovského původu, přesto však její kniha vzbudila kontroverze. Bylo jí vyčítáno, že se snaží v Eichmannovi vidět člověka, který sice spáchal co spáchal, ale jeho pohnutky nebyly vedeny nenávistí k Židům, ale jen plněním rozkazů a úkolů. Došlo to tak daleko, že v pozdějších vydáních knihy byly otištěny předmluvy renomovaných historiků.
Kniha vyšla poprvé 1963. V knihovně mé však bude vydání z nakladatelství Piper z roku 2021.
Tak to je vše za měsíc leden. Silvestr oslaven a teď po hlavě vzhůru do čtenářova roku. Únor je už tady a pošťák znovu klepe na dveře….
