Další román německé autorky krimi románů. Opět tu jde o mord v kulisách lesní samoty a znovu jako předloha posloužil skutečný případ z poválečné doby. A stejně jako v dalších spisovatelčiných románech i zde je místem děje rázovité Bavorsko. Tož Grüß Gott!
S neposlušnými dcerami to je těžké všude a za každého režimu. Ačkoliv, co to znamená „neposlušná dcera“? Tedy ratolest ženského pohlaví, nedržící se přesně mustru a návodných rad svých rodičů, má svou hlavu a představu o životě. Pokud je ratolest v útlém dětství, dokáží ji rodiče ještě zpacifikovat (převaha silnějšího). Ale s přibývajícím věkem se dcera stává vzpurnější a z rodičovských pravidel si dělá stále méně hlavu. Pak přijde puberta a šok pro poslušnost vyžadující zploditele: obvyklé floskule jako „měla by jsi nám být vděčná, živíme tě, tak budeš poslouchat“ aj., už na ratolest neplatí – dcera má na život svůj vlastní názor! A ten je většinou diametrálně odlišný od názoru rodičů. Pak dochází k zásadnímu rozkolu, který mnohdy končí, někdy dobrovolným, jindy vynuceným, odchodem dcery z domova. Že by z rodného hnízda vypadli rodiče, tak tam jsme ještě ani dnes nedospěli (ačkoliv kdoví, nemám přesná data).
Takový byl i příběh Afry Zauner v románu Andrey Marie Schenkel „Finsterau„, která se pro názorové neshody s rodiči rozešla, odešla z chaloupky rodné do města, ale později se na rodnou hroudu, se sklopeným zrakem a mírně kajícím výrazem ve tváři, vrátila. Byla válka (1944) a bylo těžko člověku samotnému. Afra se však nevrátila sama; klíčil v ní nový život a brzy nato porodila synáčka. Spolupachatel Afřina těhotenství, francouzský válečný zajatec, se ztratil někde ve víru válečných událostí a ona zůstala s dítětem sama. Že si tím zejména u bigotního tatíka moc nešplhla, bylo jasné jako den v parném létě.
román Finsterau ©peho
On ale ani tatík. Johann Zauner, neměl v životě na růžích ustláno. Prožil první světovou válku, pracoval jako námezdní dělník (čili nelze očekávat, že se topil v penězích) a jeho manželství s Terezií nebylo dlouho naplněno narozením nějakého potomka (a možná kdyby věděl, jaké trápení mu přinese později narozená Afra, raději by zůstal bezdětný). Svou útěchu a vyrovnání se s osudem hledal (a zdá se i našel) v přísné bigotnosti a víře v Boha. A třebaže se mu a jeho manželce nakonec narodila Afra, zjevně i potom bylo pomoci Boha zapotřebí. Dcerka byla všechno, jen ne způsobná holčička z nedělní školy.
Pak přišla další válka, Afra se vypařila z domova a tatíka nacisté pro jeho víru zavřeli. Když se vrátil z kriminálu, byl zvláštně tichý až zádumčivý (že by podoba se starým Brůnou?). A když se vrátila i Afra, ještě k tomu s nemanželským outěžkem, bylo doma na problémy zaděláno. Ti dva se hádali při každé příležitosti. Věděl o tom každý v okolí.
Když pak jednou našli Afru ležet v chaloupce rodné v tratolišti krve, s hlavou rozbitou a vedle ní i jejího Alberta (synáček později zemřel v nemocnici), bylo všem celkem jasné, kdo to mohl udělat. A tatík se stal hlavním podezřelým.
Tatík se vůbec nebránil, nevykřikoval nic o své nevině, jen se stále obracel na svého katolického Boha. A protože tehdy (psal se rok 1947) nebyla ještě policie vybavena drony, počítači a expertízami DNA a jiného podezřelého vlatně neměla ani po ruce (abychom jí však nekřivdili; otec se k vraždě přiznal a doufejme že bez mučení), byl i odsouzen. Ani po rozsudku se Johann Zauner nebránil. Jen ustavičně mrmlal modlitby.
Je jasné (i vám, že mám pravdu?), že můžeme připustit tatíkovu vinu a případ je vyřešen. Jenže proč by si pak Andrea Maria Schenkel dala tu práci psát román o banálním případu domácí „zabíjačky“. Jak bylo výše uvedeno, případ se skutečně stal a autorka si ho našla v denním tisku. A z „banalitky“ se jala udělat napínavou krimi, ve které je zdánlivě vše jasné (třeba jako v jiném jejím románu „Täuscher„).
Až se někdy uprostřed šedesátých let v jedné hospodě uprostřed Bavorského lesa (tam leží i obec Finsterau, kde se případ stal) zrychtoval jak zákon káže jeden z jejích hostů. A nejenže se mu nechtělo domů, ještě když ho z hospody vyhazovali, tak u toho vyřvával, že ví jak to tehdy se smrtí nešťastné Afry Zauner ve skutečnosti bylo. Že její otec vrahem není (což čtenář pochopitelně očekává). Od tohoto okamžiku vtáhne spisovatelka čtenáře do děje retrospektivních výpovědí, vzpomínek státního zástupce na penzi (který u případu byl) a vrací ho zpět do roku 1947, když nechá tehdejší události převyprávět současníky. Tedy poměrně klasická Andrea Maria Schenkel.
spisovatelka Andera Maria Schenkel ©dpa/DPA
S podobnou metodou slavila úspěch už v její prvotině „Jedlová samota“ („Tannöd„). Tedy žádné klasické vyšetřování a pátrání po stopách, ale směs výpovědí a pohledů účastníků. I kulisy jsou podobné; samota, hluboké lesy, tvrdý a obyčejný život na venkově, svázaný svou tradičností i „sedláckým“ myšlením. Ani případy, které se tu stanou (stejně jako tento) nejsou žádné spektakulární „městské“ vraždy, ale navýsost obyčejné, se svou chladnou „sedláckou“ logikou. K tomu Andrea Maria Schenkel přidává místní dialekt, který násobí autentičnost příběhu.
Stejně jako ostatní autorčiny romány, není ani „Finsterau“ žádná bichle. Celý případ se odehraje na sto pětadvaceti stránkách. I to možná činí román „přívětivějším“ pro nedočkavce, kteří se nemohou dočkat vyřešení případu. A ten je, na rozdíl od „Jedlové samoty„, skutečně (byť mnohem později) vyřešen. Ale nejde o žádný „spektákl“. Vrah sám i jeho pohnutky jsou ty „nejbanálnější“, jaké se dají očekávat.
Román u nás nevyšel. Stejně jako ostatní romány Andrey Marie Schenkel (vyjma její prvotiny „Jedlové samoty„) není v žádném edičním plánu českých nakladatelství. Zřejmě máme dost svých domácích autorů. Takže pokud jsem vás navnadil, pak se musíte začít učit německy. Případně se zbláznit a za své si založit nakladatelství, požádat spisovatelku o autorská práva (spíše je zaplatit) a knihu vydat vlastním nákladem. Já jsem zvolil tu první možnost, na tu druhou nemám dost peněz (a nebo nejsem dost velký blázen).
Apropos, bavorská obec Finsterau opravdu není daleko od českých hranic. Od pramene Vltavy cca pět kilometrů, z Bučiny či Knížecích plání je to ještě blíže. Takže vlastně za humny.
Román „Finsterau“ vydalo nakladatelství Hoffmann und Campe v roce 2012.
